Takzvaný přírodní reaktor, objevený v západoafrickém Gabonu, by mohl podle některých odborníků zmírnit obavy lidí z úložiště vysoce radioaktivního odpadu. I když totiž příroda před dvěma miliardami let sama „spustila“ pod povrchem štěpnou reakci, radioaktivní štěpné produkty (odpady) se i přes neexistenci ochranných bariér, budovaných dnes lidmi, nedostaly ze štěpného materiálu dál než do vzdálenosti několika set metrů. Někteří odborníci proto právě s pomocí poznatků z „afrického reaktoru“ obhajují bezpečnost uložení odpadu z jaderných elektráren pod zem. Kritici jsou ale i nadále přesvědčeni o tom, že lidské dílo nelze s dílem přírody úplně srovnávat.
Nevyřešený problém s likvidací vyhořelého jaderného paliva patří k dnes k největším problémům jaderné energetiky. I když se totiž hned v několika zemích začala stavět podzemní trvalá úložiště pro tento druh radioaktivního odpadu, nikde zatím nefungují. Například v americké Nevadě, kde bylo již úložiště jako v prvním státě na světě dokončeno, brání jeho zprovoznění odpor části obyvatel a některých politiků.
Důvodem jsou prakticky všude ve světě (včetně Česka) obavy z možných negativních důsledků stavby hlubinných úložišť na životní prostředí, případně nedůvěra ve schopnost inženýrů zabránit na mnoho generací dopředu možnému úniku radioaktivních látek do podzemních vod.
Ať už jsou ale tyto argumenty proti úložišti iracionální či nikoliv, obavy z trvalého uložení vysoce radioaktivních materiálů pod zem jsou „živnou půdou“ odporu proti jaderné energetice jako takové. Pokud by se tento problém podařilo zastáncům jaderné energetiky vyřešit, respektive vysvětlit jeho vyřešení, značně by zvýšilo i podporu pro stavbu nových reaktorů.
V posledních letech se proto někteří jaderní odborníci snaží vedle technických dat využít k obhajobě bezpečnosti podzemních úložišť i srovnání s přírodou. A poukazují přitom právě na příklad přírodního reaktoru v Africe.
