Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Bývalý“ graffiťák EPOS 257 pro INFO.CZ: Město se musí měnit. Nedá se nad tím brečet

„Bývalý“ graffiťák EPOS 257 pro INFO.CZ: Město se musí měnit. Nedá se nad tím brečet

Na naši schůzku v Národní galerii, kde právě vystavuje, přichází Epos 257 s odkrytou tváří. Do médií ale svou identitu jedna z nejvýraznějších figur českého street-artu pořád ještě odhalit nechce. Už kvůli tomu, že tvorba Epose 257 se pohybuje na hraně zákona. Odkazuje k tomu i číslo v jeho pseudonymu. Je z trestního zákoníku: paragraf poškozování cizí věci. Anonymitu si jako jeden z mála drží i přes své zapojení ve skupině Ztohoven. S graffiti začal ve třinácti letech. Své první tagy tehdy nastříkal cestou domů ze skautského oddílu. Od té doby se ale výrazně posunul. Svá díla prodává, vystavuje v instituci jako Národní galerie. Není to zaprodání? A zůstávají nějací „pravověrní graffiťáci“? „Ano. Ale vypadá to dost komicky, když si ve čtyřiceti někdo hraje na puberťáka. Je opravdu jen pár osobností, které se dokáží stále vyvíjet. Je jich jako šafránu. Spíše graffiťáci zůstávají zaseklí ve smyčce. Graffiti je ortodoxní a omezené samo sebou. Ve své podstatě je to jen stříkání svého vlastního jména,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ. Jak důležitý je pro něj aktivismus? A mění se pražské ulice? O tom všem mluvil Epos 257 v rozhovoru pro INFO.CZ.

Vaše současná výstava v Národní galerii pracuje s otázkou veřejného prostoru. Bylo pro vás prvotním impulsem rozčílení z toho, jak se s ním v Česku nakládá?

Jedna z motivací určitě vzniká z nějakého naštvání. Pro mě je to ale spíše hřiště, na kterém si můžu hrát a dělat si do určité míry, co chci.

Praha je pro vás takovým prostorem už dvacet let Začínal jste jako graffiťák. Jak ulice města za ten čas měnily?

Věnuji se sebeanalýze transformace toho, z čeho jsem vyšel. Snažím se k tomu stále vracet. Studoval jsem na UMPRUM a tam mi bylo předhazované jako koule u nohy, že jsem graffiťák. Já jsem z toho ale udělal svou přednost. Nevyjadřuji se už touto estetikou, ale využívám svých zkušeností. Je to třeba právě zkoumání města a pohled na jeho odvrácenou tvář. Z toho čerpám. Teď pro mě byla výsledným dílem mozaika Na Knížecí. Prostředkem byla dopravní značka. Tak vzniklo celé dílo. Pro mě je v tom pořád zachovaná esence graffiti.

720p 480p 360p 240p
EPOS 257 vystavuje v Národní galerii.

Kde leží hranice street artu? U některých vašich instalací mohou mít kolemjdoucí vůbec problém poznat, že jde o umělecké dílo.

Já s touto hranicí pracuji. Nedopřávám lidem to, že mohou celé dílo rozpoznat na první dobrou. Stejně tak je to s mozaikou Na Knížecí. S odhalením celého principu jsem vyčkával. Ale myslím, že komunita, která má vztah k umění, si ho všimla. Později se třeba dozvěděli i to, že jsem autorem. Mohli si ale myslet, že jsem se prostě  vytvořil bezobsažný  estetický op-art (z angl. optical art - optické umění) ze starých značek. Za celou věcí ale stojí dlouhý příběh. Je v tom zakódované zkoumání a mapování městské krajiny.

Nevadí vám, že je street artové umění ze své podstaty velmi pomíjivé?

To je mi na tom sympatické. Člověk, který tvoří graffiti na ulici, je zvyklý na dennodenní pomíjivost. Na to, že něco udělá a někdo mu to ztaguje nebo přetře.

Vracíte se pořád ke graffiti?

Spíše z nostalgie. Je to o vzpomínkách. Baví mě jiný úhel pohledu na město. To je pro mě stále výchozí bod.

Jak jste se vůbec ke graffiti dostal? Víme, že jste chodil do skauta. Cestou z něj jste „počmáral“ nějaký podchod? To je trochu zvláštní kombinace, ne?

Tak to bylo. Začal jsem malovat na rozhraní třinácti a čtrnácti let. Později jsem byl dokonce vedoucí skautské družiny. Doma jsem říkal, že jedu na výpravu a chodil jsem spát do klubovny. Už ve čtrnácti mě ale poprvé chytili policajti a prasklo, že nejsem na žádné skautské výpravě.

Byla pro vás důležitá ta obsažená ilegalita?

Je to kombinace věcí. Určitě je v graffiti zakořeněný vzdor vůči autoritám, to bezesporu. Patří to k tomu.

Dnes se ale díla od street artových umělců kupují domů podnikatelé. Vystavujete v galeriích. Zůstává někdo „pravověrným graffiťákem“?

Zůstává. Ale vypadá to dost komicky, když si ve čtyřiceti někdo hraje na puberťáka. Je opravdu jen pár osobností, které se dokáží stále vyvíjet. Je jich jako šafránu. Spíše graffiťáci zůstávají zaseklí ve smyčce. Graffiti je ortodoxní a omezené samo sebou. Ve své podstatě je to jen stříkání svého vlastního jména. Stříkat stále dokola své jméno je vlastně  primitivnía bezobsažné. V tom tkví jeho kouzlo ii omezenost. Cokoliv jde mimo to, je přesahem do street artu. Myslím, že kvalitní graffiti od nekvalitního dokážou rozeznat jen insideři. I v rámci komunity jsou názory různorodé.

Nevidíte to jako zaprodání, když street artový umělec svá díla začne prodávat?

Myslím, že tento paradox přichází jednak s dospíváním, jednak to lze spatřovat napříč spektrem lidských činností. Někdo hází v mládí dlažební kostky na barikádách a nosí tričko Che Guevary a pak se stane politikem. Mně to přijde přirozené. Když to chce člověk dělat pořád dál a nezamrznout, tak musí hledat cestu, jak se v tom dál vyvíjet a zároveň živit.

Street-artový umělec EPOS 257 vystavuje v Národní galerii.Street-artový umělec EPOS 257 vystavuje v Národní galerii.autor: Anna Vacková

Retroreflexe v Národní galerii
Výstava Retroreflexe je nově vytvořeným prostředím ‒ paralelou k autorovým výpravám městem. Symbolicky se k nim vztahuje skrze dopravní značení. Je ztělesněním člověka proplouvajícího městskou krajinou a ikonickým znázorněním jeho tras. Artefakty jsou abstrahovanými mapami a relikty dlouhodobých intervencí, dokumentacemi zpětně usazované do konkrétních časoprostorových souřadnic. Ústřední dílo přitom fyzicky zůstává mimo galerii, jakkoli se k němu celá výstava vztahuje. Jiný z artefaktů svoji podobu získává průběžnou výměnou materiálu z galerie za materiál z ulice. Zdroj: Národní galerie v Praze

Jak důležitý je pro vás aktivistický rozměr vašich děl?

Samozřejmě se kriticky vyjadřuji k různým věcem ve společnosti prostřednictvím umění. Ale nechci naplňovat nějaké aktivistické klišé. Pro mě je stále důležité to, že se cítím více jako umělec než aktivista.

Chcete zůstat dál v anonymitě?

Jen stále nechci dávat svůj obličej do médií. Je to osvobozující i v tom že vás veřejnost zná jen skrze vaše díla, často se mi tak na mých výstavách stává, že jsem svědkem upřímných komentářů ke svým věcem, aniž by návštěvníc tušili že vedle nich stojí autor. Dříve jsem to řešil více, například i mutace hlasu. Hrál jsem si s tím. Během posledních voleb jsem zničil kolem třiceti procent volebních billboardů barvami. Byl jsem tehdy celkem vystresovaný, jestli někdo nebude moji identitu řešit. Ale zároveň to pro mě byl i zlomový bod, kdy jsem si řekl, že už to nechci dál hnát tímto směrem. Začalo to pro mě ztrácet umělecký ekvivalent.

Před dalšími volbami tedy nic nechystáte?

Asi ne. Mám pocit, že už jsem někde jinde. Je to pro mě vyčerpané téma, akorát bych opakoval sám sebe. Mám nová témata, která řeším a za kterými jdu.

Street-artový umělec EPOS 257 vystavuje v Národní galerii.Street-artový umělec EPOS 257 vystavuje v Národní galerii.autor: Anna Vacková

V celé vaší tvorbě jste úzce spjat s městem. Jak vnímáte to, že se Praha proměňuje? Co říkáte na gentrifikaci, kdy se některé čtvrti jako třeba Karlín dočkaly velkého oživení a investic, zároveň to ale vytlačuje některé původní obyvatele?

Na jednu stranu to vnímám určitým způsobem kriticky, na druhou to vítám. Myslím, že oboje má své pro a proti. Město se neustále transformuje. Když aktivita zanikne v jedné části, tak se přesune do jiné. Nefunguje to tak stoprocentně. Ale i to, že něco ve městě zanikne, je jeho přirozenou součástí. Kritika toho je podle mě někdy jen takovým úpěnlivým brečením. Není řešením, aby se z Prahy stal skanzen. Spíše mám pocit, že je tady pořád velká absence toho, aby tu v oblasti urbanismu a architektury vznikalo něco opravdu progresivního a odvážného. K tomu jsme pořád nedospěli.

Přesto, nemění se to v posledních letech k lepšímu? Učíme se žít víc venku?

Tuhle změnu vnímám více posledních pět let. Jde o komunitní aktivitu, která vzniká zespoda.

Máte nějakou oblíbenou čtvrť v Praze?

Je jich asi víc. Mám spíše oblíbená místa. Rád se pohybuju na místech, kde ostatní lidé ne, třeba u železničních tratí. Mám to spojené s graffiti. Posledních několik let se kvůli práci pohybuji na Letné. Baví mě to pod Nuselským mostem nebo železnice na Smíchově.

Musíte mít město prochozené úplně jiným způsobem než běžný Pražan.

Hlavně umím městem jinak procházet. Baví mě někde uhnout z cesty. Jsem schopný takhle třeba odbočit na Smíchově na koleje a vylézt na Vyšehradě. To dělám docela často. Nějakým způsobem mě to i uklidňuje.

Zajímáte se také o kryptoanarchii.

O to jsem se intenzivně zajímal, když jsme se Ztohoven otevírali Paralelní polis. Je to pro mě autonomní a stále velmi zajímavý projekt, ale už se tam tak často nepohybuji. Mám pocit, že jsem se s některými členy názorově rozešel. Lidsky k sobě máme blízko, ale ideologicky se na tomto poli rozcházíme, a i přesto dokážeme spolu koexistovat. Mám dnes pocit, že kolikrát nejde ani tolik o politický názor, ale o to, co to je za člověka. Blbce najdete napříč spektrem. A stejně tak ale i slušné a zajímavé lidi. I mezi protipóly se dají najít styčné plochy.

To zní jako pochopení, které přichází s věkem.

Je to možné.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek