Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Mám čím dráždit komunisty," vypráví v Příbězích 20. století sedlák, který šířil Chartu i zakázané knihy

1080p720p360p

Někteří tvrdí, že kolektivizace zemědělství v padesátých letech byla nejhorší, co komunistický režim v naší zemi napáchal. Násilné nucení sedláků, aby vstoupili do JZD, zabírání jejich půdy, nátlak, vydírání, výslechy, zabavování polí a majetku, někdy i vystěhování na druhý konec země totiž neskončily několik let po válce. Pro mnohé tohle drama zasáhlo několik generací. Tak jako v rodině valašského sedláka Jana Sedláčka. V neděli se opět sledujte na ČT2 další díl televizních Příběhů 20. století. 

Dědic menšího hospodářství na Vsetínsku Jan Sedláček vzdoroval komunistické zemědělské politice a nátlaku místního JZD 28 let. Rodina od nepaměti hospodařila na valašských kopcích, on se však dostal do situace, kdy dostával i několikrát týdně předvolání a musel stále dokola místním soudruhům vysvětlovat svoje postoje. JZD mu i dvakrát do roka „vyměňovalo“ půdu za horší a horší. V polovině 50. let se oženil, později se narodila dcera. S neúrodnou půdou, navíc umístěnou daleko od chalupy, kde bydleli, nebyl schopen uživit rodinu. Nikdo ho však nechtěl jinde zaměstnat, nakonec našel místo jako řidič v podniku až v Karviné. Soudruzi z domovské vesnice ho však na novém místě udali jako protisocialistický živel. Nakonec se vrátil zpátky na hospodářství. V šedesátých letech se situace trošku uvolnila, Sedláčkovi mohli opět hospodařit, začali stavět chlév.

Kromě téměř třicetiletého boje proti vládnoucímu režimu byli však pan Sedláček a jeho rodina aktivní ještě jinak. Na začátku svého vyprávění pro Paměť národa se zmiňuje, že k nim „příbuzní uvězněných jezdili na prázdniny“. A postupem času se z jejich sýpky stalo překladiště evangelické literatury a tiskovin. Kurýři z Holandska a Spolkové republiky Německa knihy přiváželi obvykle během léta, coby turisté. Návštěvníci spolu s domácími vyložili a schovali knihy a zase odjeli. Pro knihy si pak přijížděli evangeličtí kazatelé a rozdávali ji ve svých farnostech.

„Říkal jsem si, proč tak na to zabírání půdy tlačí…a pak jsem zjistil, že všichni ti funkcionáři dostávali peníze na ruku za každý hektar, který se jim podařilo vzít do socialistického sektoru,“ říká v dokumentu pobaveně Jan Sedláček. Dlouho vstupu do družstva odolával, ale v roce 1972 ho nakonec k podpisu přeci jen donutili. Pracoval pro družstvo jako cestář, jeho žena byla ve „stavební skupině“.

Mezitím ale pokračovalo uchovávání a distribuování zakázané literatury. A přišla Charta 77. Dcera pana Sedláčka, Pavla Mikešová, k tomu ve filmu říká: „Všichni o tom mluvili, ale nikdo to nečetl,“ a vypráví, jak po Chartě pátrala. Nakonec dostala výtisk prohlášení do rukou víceméně náhodou, s prosbou, aby ji opsala a poslala dál. Tak rodina začala dokument opisovat a distribuovat. Pan Sedláček Chartu ve filmu jednoduše hodnotí: „Je to takový čajíček, oni jen chtějí, aby stát dodržoval zákony a ten bordel, co tu je, nemíní nijak řešit. Ale aspoň něco, “ vzpomíná na svůj někdejší postoj. Podle jeho slov by mu připadalo nepatřičné Chartu 77 podepsat a ocitnout se tak vedle intelektuálních kapacit jako byl třeba filozof Jan Patočka. „Já su sedlák z valašských pasek,“ říká. Po vydání dokumentu si prý řekl „Mám co rozdávat a mám čím dráždit komunisty.“

Že je dráždil, o tom není pochyb. V září 1983 na něj doma čekali dva „příslušníci“, hned šli k sýpce a našli zakázané knihy.  Vyptávali se, kdy a kdo mu dokument donesl. „Chvilku jsem mlčel a pak říkám: to přivezli Západní Němci,“ popisuje Jan Sedláček, jakoby s lehkým pobavením, rozhovor těsně před zatčením. Nakonec ho odsoudili za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví - kromě knížek totiž státní bezpečnost našla na statku motor a starou zemědělskou techniku, kterou kupoval a opravoval.  Po sedmi měsících ve vězení se vrátil zpět ke své práci v JZD, kde byl až do revolučních změn v r. 1989. Poté začal znovu a svobodně hospodařit na svých polích a pozemcích, v té době mu bylo 68 let.

Pan Sedláček během svého vyprávění pro sbírku Paměť národa promlouvá otevřeně, věci vidí přímočaře a jasně. V době natáčení mu bylo 85 let, jeho bystrost a lehkost pohledu na věci by mu mohl leckdo závidět. O nátlaku soudruhů z družstva, předvoláních, tvrdé dřině i o tom, jak hodně se musel kvůli stavbě chléva zadlužit, mluví úplně bez patosu, jak by jiný mluvil o něčem mnohem méně těžkém a vyčerpávajícím. Z vyprávění jeho i dcery má člověk dojem, že protirežimní postoj i pomoc druhým považovali za něco úplně samozřejmého. Jan Sedláček uzavřel svou životní pouť krátce po natáčení pro Paměť národa. 

Příběhy 20. století, 6. díl - Meze
Režie: Viktor Portel, scénář: Tomáš Netočný. Dokumenty, které vycházejí z nahrávek pro sbírku Paměť národa, vysílá ČT v neděli po 18 hod. večer. Reprízy pak v pondělí 19.15 a ve středu v 18.00 na stejném kanále. Všechny už odvysílané díly najdete v iVysílání České televize. Dokument „Meze“ byl také v rámci festivalu Jeden svět zařazen do Měsíce filmu na školách.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek