Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Parašutisté měli v protektorátu i slečny, jejich úkol to ale neohrozilo, tvrdí historik

Parašutisté měli v protektorátu i slečny, jejich úkol to ale neohrozilo, tvrdí historik

Pokud se mluví o parašutistech vyslaných z Anglie za druhé světové války, většina lidí si zřejmě vybaví pouze Jana Kubiše a Josefa Gabčíka z výsadku Anthropoid, jejichž úkolem bylo odstranit Reinharda Heydricha. Na území protektorátu ale seskočilo více než osm desítek speciálně vycvičených vojáků. Mezi nejúspěšnější výsadky se řadí skupina Silver A, která zpět do vlasti přiletěla stejným letadlem jako Gabčík s Kubišem. Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček s sebou měli vysílačku, díky které obnovili spojení s Londýnem a předávali důležité zprávy. Valčík dokonce pracoval jako číšník v pardubickém hotelu, kde obsluhoval gestapáky, aby se od nich dozvěděl důležité informace. Kromě plnění rozkazů se jim ale dařilo žít i normální životy. Byli to nejen vojáci, ale i mladí lidé. Snažili se žít jako ostatní a existují i nějaké náznaky o vztazích, které tady v té době navázali. Nelze je ale podezírat, že by to nějak ohrozilo jejich práci. Chodili ale do kina i ven se slečnami,” vysvětluje v rozhovoru historik Pavel Šmejkal, kterému nyní vychází průvodce Silver A, ve kterém zachycuje důležité příběhy a místa spojená s výsadkem a který navazuje na jeho rozsáhlejší publikaci Protektorátem po stopách parašutistů.

Proč jste si ke zpracování vybral právě operaci Silver A?

Společně s Anthropoidem jde o nejznámější výsadek. Je to zajímavá, známá skupina a osudy jejich členů jsou natolik rozdílné a barvité, že nevydají jen na průvodce, ale na román nebo film. Jejich příběh je napínavý od počátku až do konce. Měl jsem i osobní důvody. Po těch desítkách let, kdy se o parašutistech za komunismu nesmělo mluvit, se jim takto pokouším vzdát hold.

Členy skupiny Silver A byl Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček. Jak tento výsadek vznikl? Znali se muži už předtím?

Zvláštní skupina D, která výsadky organizovala, si vytipovala osobnosti, které byly vůdcovskými typy a hodily se do čela jednotlivých skupin. Alfréda Bartoše vybrali jako velitele výsadku a potřebovali k němu vybrat další výrazné osobnosti. Proto zvolili výborného radistu Jiřího Potůčka a výborného zpravodajce Josefa Valčíka. Většinou bylo také důležité, aby si ti lidé společně sedli, protože se předpokládalo, že spolu budou žít v cizím nepřátelském prostoru v ilegalitě. V Bartošově skupině vycházeli dobře a měli všechny předpoklady pro úspěch. Jen Bartošovi se občas vyčítalo, že byl až přílišný frajer, ale to k tomu asi patří. Nevím ale o tom, že by se znali už dříve, možná z výcviku. Určitě to ale nebyli před vznikem skupiny blízcí přátelé jako Josef Gabčík a Jan Kubiš.

Jak vypadal jejich výcvik v Anglii? Cvičily se jednotlivé výsadky pro konkrétní úkoly, které dostaly rozkazem?

Ano, bylo potřeba vzít v úvahu, k čemu měl být výsadek určen, a podle toho byli parašutisté cvičeni. Všichni měli ale stejnou fyzickou přípravu, učili se boji na blízko, boji ze zálohy nebo jak působit v ilegalitě. Základy radiokomunikace a zpravodajské práce se museli naučit také všichni. Ale do funkcí radistů a zpravodajců skupiny pak byli vybíráni ti, kteří měli nejlepší výsledky. Seskok padákem paradoxně tolik netrénovali, protože platilo, že čím víc by podstoupili pokusů, tím větší šance byla, že se zraní. Většinou tak měli jeden noční seskok z balonu a dva, tři seskoky z letadla. Nebylo to podobné jako dnes, kdy si představíte, že by nejdřív absolvovali 50 cvičných seskoků, než by šli do akce. Výcvik parašutistů je velice dobře vidět například ve filmu Atentát z roku 1964. Je hodně dobře znázorněn i z toho důvodu, že mezi poradci filmu byli skuteční bývalí parašutisté, tehdy na začátku 60. let ještě muži v plné síle, kteří už nebyli perzekvování jako v 50. letech a mohlo se o nich začít trochu mluvit.

720p 480p 360p 240p
Takto vypadal výcvik parašutistů v Británii

Jaké byly úkoly výsadku?

Cíle byly především zpravodajské. Parašutisté měli z domácího prostředí sbírat informace a posílat je do Londýna. V té době bylo přerušeno jakékoli spojení s Anglií, takže jejich úkolem bylo ho obnovit a udržovat. A to se jim, byť působili pár měsíců od prosince 1941 do července 1942, dařilo, a proto patří k nejúspěšnějším výsadkům. Byť všichni při plnění tohoto úkolu padli. Ale definovat úspěšnost jednotlivých operací je ošemetné. Třeba Silver B, což byla skupina vysazená společně se Silver A, zadané úkoly nesplnila, ale oba její členové válku přežili. Je to úspěch? Podle mě ano, protože žili několik let v zemi, kde jim šlo denně o život. To, že některé výsadky úkol nesplnily, mělo různé důvody. Mohla se jim například při dopadu rozbít vysílačka, nebo už nemusely fungovat záchytné adresy odbojářů, nebo v těch bytech mohli už být nasazení konfidenti. Těch možností byla spousta a ne všechny skupiny měly takové štěstí na spolupracovníky jako Silver A.

Skupina působila na Pardubicku, kde před válkou Bartoš žil. Přestože po jeho seskoku se městem nesly zprávy, že “Fredy se vrátil”, nikdo ho neudal. Josef Valčík zase pracoval všem na očích jako číšník v hospodě Veselka, kde obsluhoval nacisty. Jak si vysvětlujete, že se to povedlo?

Měli štěstí, že v Pardubicích nenarazili na žádnou křivou osobnost. Měli ale smůlu, že narazili na Karla Čurdu (Poznámka: parašutista výsadku Out Distance, který udal své kolegy gestapu). To, že se Bartoš vrátil do Pardubic, to se tehdy dle pamětníků skutečně všeobecně vědělo. Ale nikdo ho neudal. A Valčík dělal číšníka právě proto, aby skupina mohla získávat zpravodajské informace přímo od gestapáků, kteří do Veselky chodili. Proč jim to vyšlo, to nevím. Ale možná je to vhodná odpověď na ty sebemrskačské názory, že Češi byli národ udavačů.

Skupina fungovala i díky vydatné pomoci domácího odboje. Které rodiny se do ní zapojily?

Nejvíc výsadkářům pomáhali asi manželé Krupkovi. Václav i Hana Krupkovi měli štěstí, a válku přežili, byť za vysokou cenu. (Poznámka: Po odhalení gestapem a zadržení byla Hana Krupková po vůli kriminálnímu radovi Wilhelmu Schultzovi a tím zachránila život sobě i manželovi, podrobnosti zde) Dle archivů je ale jisté, že Hana Krupková nikomu neublížila, byť byla po dopadení vedena jako konfidentka gestapa. Její manžel dal přednost koncentráku před tím, než aby si vstupem do SS zachránil život. Přestože oba přežili, jejich osud byl tragický. K pomocníkům skupiny Silver A patřil i Krupkův otec s manželkou. Také tu byla rodina Kačnerových, kteří měli továrnu a parašutisty podporovali. Pak také celá rodina Bartošových a rodina manželů Hladěnových… těch pomocníků byla spousta a logicky k nim patří i ti z Prahy, nicméně, tam už je to vztaženo spíše k pomoci přímo Josefu Valčíkovi, který se tam přesunul. Těch osob bylo mnoho, většina z nich za svou činnost zaplatila životem, některé popravili na pardubickém Zámečku. Nedá se ale říct, že jim pomáhali lidé jen v Pardubicích. Všude byli odvážní lidé, jen ve větším městě bylo logicky spolupracovníků víc a také tam bylo víc možností, kam se schovat.

720p 480p 360p 240p
Poskytly potraviny, kola i útěchu. 8 hrdinných rodin, které pomáhaly parašutistům

Co parašutisté v protektorátě dělali? Tipuji, že nebyli ve službě 24 hodin denně. Mohli žít v rámci možností normální životy?

Byli to nejen vojáci, ale i mladí lidé. Snažili se žít jako ostatní a existují i nějaké náznaky o vztazích, které tady v té době navázali. Nelze je ale podezírat, že by to nějak ohrozilo jejich práci. Chodili do kina i ven se slečnami, které používali i jako krytí. Mohli si vzít ze služby i dovolenou.

Pokud navázali nějaké vztahy, neví se třeba o jejich potomcích?

V archivech ani ve výpovědích pamětníků se nic takového neobjevuje. Potomky pravděpodobně ani jeden z těch tří neměl.

Na rodiny parašutistů dopadly následně kruté represe. Žijí přesto dnes alespoň nějací jejich vzdálenější příbuzní?

Větší část Valčíkovy rodiny skončila v koncentráku. Jeho nejbližším příbuzným je knihkupec Vratislav Ebr, což je syn Valčíkovy sestry. Potůček byl jedináček a měl jen staré rodiče a Bartošovi zemřeli také. Příbuzní tedy jsou, nenesou ale jejich jména a jsou z širší rodiny. 

Po objevení Valčíkovy fotografie u dopadeného Václava Morávka, který měl zajistit parašutistům nové průkazy, se Valčík musel přesunout do Prahy. Mluví se o jeho následném zapojení do operace Anthropoid. Jaká byla jeho role?

Teorie o tom, že měl v den útoku dávat v zatáčce znamení zrcátkem, je hloupá a dávno vyvrácená. Když se podíváte do záznamů Klementina, tak zjistíte, že ten den slunce nesvítilo, tak i kdyby Valčík v zatáčce stál, tak nemohl dávat znamení odrazem v zrcátku. Nějakým způsobem se ale do přípravy akce zapojil. Určitě ale nebyl přímo v zatáčce, možná hlídkoval někde poblíž. Záznamy, ani pamětníci to ale nepotvrdili. Pravda je, že ten den nebyl doma, a dle svědků se vrátil domů po poledni uřícený a unavený. Neexistuje ale žádný záznam, že by se zapojil přímo do útoku na Heydricha.

Ani jeden ze tří členů výsadku se nedožil konce války. Jaké byly jejich osudy?

Alfréd Bartoš se sám smrtelně postřelil. Když chtěl jít 21. června 1942 do bytu Krupkových, tak zjistil, že ho už hlídají, a dal se na útěk. Byl ale po revmatické horečce, tak nedokázal běžet tak rychle. Nacisté ho pronásledovali, stříleli po sobě, ale nikdo nikoho netrefil. Ve chvíli, kdy z kina vyšla jednotka vojáků a Bartoš viděl, že by neměl šanci utéct, tak se na rohu Smilovy ulice v Pardubicích střelil do hlavy. Nezemřel na místě, ale až v noci v nemocnici. Už se ale neprobral, takže gestapo už ho nestihlo vyslýchat ani mučit.

Josef Valčík zemřel s dalšími parašutisty 18. června 1942 v kryptě kostela v Resslově ulici v Praze.

Jiří Potůček odolával nejdéle. Možná i proto, že nebyl přímo v Praze ani v Pardubicích, ale pohyboval se po menších vesnicích. Teprve po zničení Ležáků se neměl kde ukrýt a vyslal do Londýna svoji známou a citovanou depeši, ve které píše “Zůstal jsem sám”. To bylo poté, co Bartoš s Valčíkem už nežili. Potůček se skrýval u rodiny Burdychových v Končinách. Zde ho ale odhalilo gestapo, které ho následně několik hodin pronásledovalo. Jeho život skončil tragicky 2. července 1942 v Dubince, kde se chtěl spojit s dalšími odbojáři. Po té dlouhé cestě bez odpočinku zřejmě při čekání na spojku usnul a v tu chvíli se tam objevila dvojice četníků, kteří ho považovali dle jejich poválečných výslechů za pobudu a měli pocit, že sahá po zbrani, proto ho zastřelili. Podle pitevního protokolu byl zřejmě střelen ještě v době, když ležel, protože tomu odpovídá směr střely. Z poválečných výslechů vyplývá, že četníci nevěděli, že je to parašutista.

Zkusme si zahrát na co by kdyby. Jaký by byl osud parašutistů, kdyby válku přežili?

Čekal by je kriminál, nebo emigrace. Myslím, že Bartoš by se asi rozhodl pro emigraci. Byl to důstojník věrný přísaze, proto myslím, že by odešel za hranice, protože by chtěl bojovat. Možná podobně jako Mašínové. Valčík měl velkou rodinu a byl věřící, a proto si myslím, že stejně jako Potůček by tady asi zůstal, a proto by následně po roce 1948 skončil v lágru. Ale je to jen fabulace. Kdyby přežili, tak by možná nemuseli uvažovat nad emigrací, protože by nedošlo k žádnému Vítěznému únoru. Kdyby přežili oni, tak by určitě přežili i další lidé z odboje a po válce by vývoj vypadal jinak. Myslím, že by nesložili poslušně ruce do klína, ale aktivně by do dění zasahovali.

Myslíte si, že se na parašutisty vzpomíná dostatečně? Kubiše a Gabčíka už asi většina národa zná, ale co ti další?

Několik desetiletí za totality se na ně nesmělo vzpomínat vůbec. Teď si je připomínáme alespoň v den výročí dobytí krypty v Resslově ulici 18. června a 24. října v den popravy jejich spolupracovníků z odboje. Vznikla také naučná stezka Pardubicemi po stopách Silver A. Teď to navíc vypadá, že by mohlo vzniknout důstojné pietní místo na Zámečku, kde popravili část pomocníků z odboje. Takže vzpomíná se na ně, ale mohlo by to být určitě lepší.

Proč jste zvolil zpracování příběhu Silver A formou průvodce?

Události spojené s výsadkem se děly na několika místech. Někde seskočili, jinde operovali, pohybovali se mezi Moravou a Prahou, Potůček utíkal přes několik vesnic. To si přímo říká o zpracování formou průvodce, abychom se mohli po jejich stopách projít.

Chtěl byste podobně zpracovat i další výsadky?

Nejde ani tak o chtění, ale o čas, kterého mám málo. Ne všechny výsadky by ale vydaly na samostatnou knížku. V současnosti se zabývám mapováním výsadků z Východu. Ty nejsou tolik známé a bohužel i informace o nich jsou těžko dostupné. Na to, že tady 40 let byla doba, kdy se o parašutistech ze Západu nesmělo mluvit, ale velebilo se vše, co přišlo z Východu, tak ani o východních výsadcích toho kupodivu není moc známo. Tyto paraskupiny nebyly výsadně československé, většinou v nich byli i Rusové, kteří dohlíželi na dodržování správné politické linie. Jejich činnost v protektorátu byla většinou partyzánská a jejich zpravodajská činnost, když už ji dělali, byla často zaměřená i proti Londýnu. S blížícím se koncem války těchto výsadků, jejichž úkolem bylo hlavně připravit půdu pro to, aby mohli přijít komunisti a Rudá armáda, přibývalo. Kdybych měl ale dostatek času, určitě by se podobně jako Silver A dala  zpracovat i operace Zinc nebo Wolfram.

Redakce INFO.CZ vytvořila několikadílný seriál o parašutistech a odboji za druhé světové války. Prohlédnout si ho můžete zde>>>