GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | Vládní koalice prostřednictvím ministra financí Zbyňka Stanjury líčí „past“ na populisty. Ještě do konce svého mandátu chce zajistit, aby se koncept dluhové brzdy, která zjednodušeně řečeno brání bezduchému rozhazování veřejných peněz, stal ústavním zákonem. Ovšem i když je návrh ministra Stanjury rozpočtově odpovědný a politicky velmi pragmatický, ten hlavní problém českých veřejných financí neřeší.
Dluhová brzda je, alespoň na papíře, „institutem poslední záchrany“ před vládami, které by chtěly rozhazovat veřejné prostředky horem spodem. Aktivuje se v případě, když zadlužení veřejného sektoru překročí 55 procent hrubého domácího produktu.
Když taková situace nastane, musí vláda i samosprávy přicházet s vyrovnanými či přebytkovými rozpočty. Mimochodem, to je v realitě dnešního dne poměrně nepředstavitelné.
Dluhová brzda má však praktický háček – celý institut je součástí „běžného“ zákona o rozpočtové odpovědnosti a jakákoliv vláda, která se opírá alespoň o stojedničkovou většinu v Poslanecké sněmovně, tak může legislativu dle libosti změnit. Třeba s argumentací, že je nutné urgentně najít nové zdroje pro studenty, samoživitele nebo seniory. Sociální skupinu si doplňte dle libosti.
Dluhová brzda
Pokud dluh sektoru veřejných institucí dosáhne 55 % nominálního hrubého domácího produktu, aktivují se na základě zákona 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, opatření vedoucí k dlouhodobě udržitelnému stavu veřejných financí. Vláda například na základě takzvané dluhové brzdy schválí a předloží Poslanecké sněmovně návrh a střednědobý výhled státního rozpočtu a rozpočtů státních fondů, které vedou k dlouhodobě udržitelnému stavu veřejných financí, rovněž předloží Poslanecké sněmovně návrhy vyrovnaných rozpočtů zdravotních pojišťoven. Územní samosprávné celky kromě toho schválí svůj rozpočet na následující rok jako vyrovnaný nebo přebytkový.
Zdroj: Národní rozpočtová rada
Právě tomu chce ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) zabránit. Princip dluhové brzdy by podle něj měl mít formu ústavního zákona (ostatně, takto měla původně legislativa vzniknout, politici nakonec zvolili kompromisní variantu běžného zákona), což by znamenalo, že na jeho změnu nestačí „stojednička“, ale je zapotřebí 120 poslanců a tří pětin přítomných senátorů.
Aby se však dluhová brzda stala ústavním zákonem, musí Stanjura a spol. potřebné kvórum nejdřív najít. V praxi to znamená, že kromě všech koaličních legislativců musí v dolní komoře získat na svou stranu i minimálně 13 poslanců opozičních.
V reáliích současné Sněmovny je takový vývoj poměrně nepravděpodobný. Podle aktuálních předvolebních průzkumů navíc míří hnutí ANO a SPD právě k zisku 120 poslaneckých křesel, takže pokud by tyto strany příští rok složily novou vládu, mohly by mít sílu shodit zákon ze stolu tak jako tak.
Dobrý sluha, zlý pán
Zústavnění dluhové brzdy ale není jen o poslaneckých počtech, týká se samotného smyslu tohoto institutu. Pro kontext – zatímco veřejné zadlužení Česka je přibližně 45 procent HDP, v Evropské unii je průměr přes 80 procent a u eurozóny dokonce ještě o 10 procentních bodů více. Jinými slovy, pokud by takto nastavená dluhová brzda platila v zemích Evropské uniie, většina států, včetně například Německa, Finska či Rakouska, by do ní již narazila.
To pochopitelně neznamená, že celý institut dluhové brzdy je zbytečný, jen ilustruje, že má smysl před závorku vytknout stále nízkou míru zadluženosti české ekonomiky.
Navíc: není zadlužování jako zadlužování. Typ dluhu, na který z ducha zákona dluhová brzda cílí, je především dluh, kterým politici sanují provozní fungování státu: výplatu stále vyšších důchodů, štědřejších sociálních programů, nekonečné subvence, podpory a dotace. Jde o dluh, který ekonomiku dříve či později doběhne – a rozhodně to nebude v dobrém.
Pokud by politici využívali dluh primárně k investicím, k financování infrastrukturních projektů, transformaci ekonomiky a energetiky či posilování vzdělanosti pracovního trhu, bylo by v zásadě jedno, zda by celkový dluh Česka činil 50 nebo 60 procent HDP. Růst ekonomiky vzešlý z těchto projektů v dalších letech a dekádách by tyto „úroky“ hravě zaplatil.
Premiér Petr Fiala chce dostat Česko během několika let na křižovatku Evropy – ekonomicky, infrastrukturně, vzdělanostně. To se bez nového dluhu neobejde. Je však podstatné, aby vypůjčené peníze směřovaly primárně do investic, rozvojových a transformačních projektů. Dnes je situace taková, že si musíme půjčovat vůbec na to, abychom poplatili všechny mandatorní a kvazi-mandatorní výdaje.
