Placení kartou dnes považujeme za stejně samozřejmé jako dýchání. Zaplatit kreditkou v komunistickém Československu ale nebylo jen tak. Tuzemci je sice až do sklonku režimu nevlastnili vůbec, ale rostoucí počet západních turistů, po jejichž markách a dolarech komunisté lačnili, už občas nějakou měli.
S koncem 50. let začali nejrovnější mezi rovnými pootevírat bránu do socialistického ráje i západním turistům. Ne že by si snad přáli, aby Rakušané a Západní Němci navštěvovali své bývalé nemovitosti v pohraničí, tvrdá měna ale ani z hnědé ruky Sudeťáka nesmrděla.
Bankovky západní měny samozřejmě inkasovala primárně Státní banka Československá (SBČS), která je cizincům za „výhodný“ kurz směňovala na nekonvertibilní československé koruny.
Geniální vynález
Na Západě v té době – bavíme se o 60. letech – už ale dávno existovalo něco, co se jmenovalo kreditní karta. Do Evropy se dostala ze Spojených států. Tam už koncem 19. století zavedli někteří obchodníci tzv. kovové štítky. Na těchto štítcích bylo vždy vyraženo číslo klienta, které se při nákupu opsalo, a přidal se k němu klientův podpis.
Na začátku 20. století přišla americká letecká společnost Western Union Telegraph Company s papírovými platebními kartami, které se staly mezi klienty i mezi obchodníky velmi oblíbenými (klient měl své pohodlí a obchodník zase větší útratu za služby, které nabízel).
Vůbec první platební kartou v dnešním slova smyslu se stala karta společnosti Air Travel Card. Zavedena byla v roce 1948 a byla určena pouze komerčním klientům leteckých společností.
Při používání obchodník ověřil platnost karty porovnáním zákazníkova podpisu na kartě a na účtence, resp. protokolu z tzv. žehličky. Později se k takové kontrole přidal i seznam blokovaných karet.
První karta, která se dala použít ve všech sektorech života, byla zavedena v roce 1950. Jmenovala se Diners Club Credit Identification Card. A právě „kreditka“ této značky byla vůbec první kartou použitou k placení také u nás. Psal se rok 1968.
Jak na věc?
Jak už jste se dočetli výše, cizinci přicestovavší do Československa si mohli buď vyměnit své marky, dolary či guldeny za naší „měkkou“ měnu, nebo se pokusit uplatnit své lákavé papírky na přímo. Šlo to buď na černo, v Tuzexu nebo u cestovní kanceláře Čedok.
Právě nejtradičnější domácí cestovka byla téměř jediným zprostředkovatelem služeb poskytovaných cizincům vybaveným volně směnitelnou měnou. Jako takový bylo proto Čedok také vybrán, aby v Československu zavedl systém pro příjem a zúčtování obchodů prováděných úvěrovými kartami.
V roce 1965 bylo v Čedoku nejprve zřízeno specializované oddělení úvěrových karet, které v první etapě uzavřelo smlouvy s úvěrovými společnostmi poskytujícími tyto služby. Nejprve to byly firmy Diners Club International, American Express Cards, později mezinárodní společnost Visa.
S větším časovým odstupem byly uzavřeny kontrakty se společnostmi Eurocard, Mastercard a nakonec i japonskou JCB. V těsném sledu muselo následovat uzavření smluv s vybranými československými prodejci z maloobchodní sítě a poskytovateli služeb.
Čedok tedy musel vytipovat druhy zboží a služeb, o které u nás mají cizinci největší zájem a také prodejny, v nichž tyto nákupy provádějí. Trvalo více než rok, než byla vybudována základní síť několika desítek a brzy stovek takových provozoven.
Úkolem Čedoku však nebylo jen vybrat provozovny, ale také školit prodejce, jak s těmito kartami nakládat a vybavit je základními pomůckami pro jejich přijímaní. Druhou polovinu úkolu představovala administrace zúčtování plateb kartami s příslušnými bankami, aby prodejce zboží nebo služby dostal zaplaceno a majiteli karty byla daná částka stržena z účtu.
Placení kreditními kartami se tehdy provádělo samozřejmě off-line, což představovalo klasické riziko v podobě nedostatečného krytí na účtu nebo neoprávněného použití karty zlodějem. Taktéž bylo prakticky nemožné identifikovat karty, které byly z nějakého důvodu zrušené, a tedy neplatné.
Čekání na premiéru
Jakmile byl systém z funkčního hlediska zaveden, netrpělivě se čekalo, kdy dojde k první „karetní“ transakci. V Sověty okupované Praze se tak stalo 24. října 1968. Neznámý cizinec tehdy zaplatil kartou Diners Club, z čehož bylo v Čedoku velké pozdvižení.
Brzy však nastal rutinní provoz, kdy obraty z plateb kartami kontinuálně narůstaly, až v roce 1989 překročily částku 100 milionů Kčs. Ve stejném roce byl u nás zprovozněn první bankomat, první platební kartu vydala Živnostenská banka ještě o rok dříve, použít ji šlo ale jenom pro nákupy v Tuzexu. Důležitým momentem pro cizince přijíždějící do Československa bylo také zrušení povinné směny valut za koruny.
Živnostenská banka neskončila jen u tuzexové karty. Jako první banka v tuzemsku se stala členem mezinárodní karetní společnosti a díky tomu vydala v roce 1991 vůbec první kartu Visa u nás.
Ve stejném roce bylo založeno Mezibankovní sdružení pro platební karty, jehož zakládajícími členy byly ČSOB, Komerční banka, Investiční banka a Agrobanka. Na založení se podílely i slovenské banky – Tatrabanka a Všeobecná úverová banka. Monopol Čedoku tedy mohl konečně skončit.
