Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Drony, virtuální realita i diagnóza přes mobil. Jak technologie mění práci Lékařů bez hranic?

720p480p360p240p

Asi každý si představí lékaře v bílém plášti, se stetoskopem na krku a možná ještě injekční stříkačkou v ruce. Se stále novými oblastmi, kde je zdravotnická pomoc zapotřebí se ale ke slovu dostávají stále nové technologie, které doktorům jejich práci usnadňují a pomáhají zachraňovat životy. O významných technologických inovacích v oblasti současné krizové medicíny mluvil pro INFO.CZ Jan Böhm z Lékařů bez hranic.

Jak se projevuje rychlost, kterou se vyznačuje soudobé světové dění, v oblasti medicíny?

Od osmdesátých let pracujeme na propracovaném systému logistiky. Máme ohromné sklady, z toho největší je ve francouzském Bordeaux, další třeba v Bruselu, v Nairobi, zkrátka po celém světě. V Bordeaux je například připravená velká nafukovací nemocnice, kterou jsme schopni postavit a otevřít v podstatě kdekoliv na světě do 48 hodin. Když se někde něco semele, tak jsme tam. Občas se v této souvislosti dochází ke kuriózním situacím. Příkladem je zemětřesení v Nepálu, kam jsme posílali týmy z Indie. Přiletěly na místo a musely se vrátit, protože tam ještě neskončilo zemětřesení. Byly tam tak rychle, že stále byly následné otřesy. Týmy se tak musely otočit a zase přiletět později.

Lékaři bez hranic se netají tím, že se kromě pomoci samotné neustále snaží oblast medicíny posouvat dál. Jak to vypadá v praxi?

Neustále se snažíme dostávat na co nejvyšší úroveň. Hodně zajímavým tématem je telemedicína. Ta se nám osvědčila už několikrát, v situacích, kdy jsme poskytovali zdravotní péči lidem, kteří se z různých důvodů nemohli dostat do nemocnic. Takoví pacienti zůstanou doma třeba proto, že jim v nemocnici hrozí nebezpečí ze strany režimu, proti kterému protestovali. V takových případech jsme například přes WhatsApp vytvářeli síť lidí, kteří nám o takových pacientech řekli. A pak jsme za nimi jezdili. Po čase se ukázalo, že je příliš náročné jezdit za lidmi bez předvyšetření, takže jsme začali dělat první vyšetření po Skypu. A když se ukázalo, že hodně velkou část komplikací tvoří psychologické potíže, poskytovali přes Skype pomoc naši psychologové.

Jaké jsou další způsoby využití internetu?

Principem práce Lékařů bez hranic je poskytovat zdravotní péči všude, kde to jde, se zapojením vlastních pracovníků. Za 45 let naší historie se ale několikrát stalo, že jsme se do oblastí nemohli fyzicky dostat, většinou kvůli výjimečným bezpečnostním hrozbám. Příkladem z historie je Čečensko, Somálsko nebo teď velké části Sýrie. V takových případech podporujeme místní zdravotníky na dálku, školíme je nebo s nimi konzultujeme přes telefon, Skype a další jednoduché nástroje.

Když bychom tedy postoupili k těm složitějším technologiím, které se do zdravotnictví zapracovávají přímo ve spolupráci s Lékaři bez hranic – co by to bylo?

U těch komplikovanějších se jedná buď o zásobovací drony nebo jsme třeba loni na jaře spustili v Bruselu projekt, kdy propojujeme 3D tiskárny s brýlemi pro virtuální realitu. To používáme k plánování mobilních nemocnic, které jsou připraveny k rychlému nasazení.

Můžete uvést pro představu, jakým způsobem může virtuální realita s 3D brýlemi a tiskárnami v praxi usnadnit práci?

Je potřeba, aby nemocnice vyhovovala všem profesím, které se tam pohybují. V ideálním případě by si člověk mohl zařízení před nástupem do práce prohlédnout, my to nahrazujeme dokonalou simulací reality, k čemuž slouží 3D brýle. Ty jsou napojené na herní software, který tak člověku umožní, aby se nemocnicí prošel. Nasadí si brýle, vydá se na obhlídku nemocnice a řekne: „Tady bych to potřeboval pozměnit, tady by se mi hodila polička, tady posunout dveře," a tak podobně. Když navrhne nějakou takovou změnu, vytiskne se to na 3D tiskárně a vloží do modelu, který mají všichni před sebou na takovém velikánském stole. Jde o poměrně velký model, asi 2x2 metry, nad nímž mohou stát všichni – zdravotníci, logistici, vedoucí mise, lidi, kteří mají na starosti bezpečnost... Všichni se pak mohou bavit o něčem, co se vytvoří v reálu a už je to jednodušší práce než s nějakým papírovým modelem.

Jaké technologie využívají Lékaři bez hranic, aby si usnadnili orientaci v terénu?

Jde například o projekt Missing Maps, který patří do ranku inovací v humanitární pomoci, což je téma, které je spojené s Lékaři bez hranic odjakživa. Kromě toho, že se dostáváme do dost vzdálených oblastí, hodně pracujeme i na efektivitě pomoci. Často narážíme na fakt, že spoustu míst, kde působíme, na mapě vůbec nenajdete. Nejde o to, že bychom vůbec nevěděli o nějakých kusech země, jak si občas někteří lidé představují, ale spíš jde o rozlišení. Potřebujeme relativně přesné mapy míst, kde působíme, a navíc platí, že pokud nějaký člověk nebo jeho dům nejsou na mapě, tak jsou de facto neviditelní – pro vládu, státní úřady, humanitární organizace.

Co si pod takovou situací představit? Jak to může člověku uškodit?

Snadno se stane, že se na něj zapomene. V případě očkovacích kampaní, zvládání epidemií a i v rámci reakce po přírodních katastrofách velmi často potřebujeme přesné informace o tom, kde ti lidé jsou. Proto vznikl z popudu Lékařů bez hranic, Červeného kříže a humanitárního týmu OpenStreetMap, projekt Missing Maps. Technicky to funguje na OpenStreetMap, což je taková Wikipedie mezi mapami. V jeho rámci humanitární organizace v terénu určují místa, která potřebují zmapovat a propojují se s dobrovolníky, kteří se třeba tady v Evropě dívají na satelitní snímky a z nich kreslí mapy.

Mohl byste uvést nějakou konkrétní situaci, kdy vám pomohl projekt Missing Maps, tedy ti dobrovolníci překreslující mapy u počítačů?

Jeden příklad za všechny: Loni v létě jsme dělali největší očkovací kampaň v historii Lékařů bez hranic. Byla to reakce na epidemii žluté zimnice, která není tak smrtelná jako ebola, nedá se přímo léčit, ale existuje proti ní velmi účinná a úspěšná vakcína. Na konci roku 2015 vypukla velká epidemie na severu Angoly, která se šířila dál, a hrozilo, že zasáhne hustě obydlené oblasti v Kinshase, v hlavním městě Demokratické republiky Kongo. Tehdy jsme přistoupili k tomu, že tam ve spolupráci s místními úřady uděláme velkou očkovací kampaň a během dvanácti dní jsme naočkovali přes 700 tisíc lidí.

Co vše je při tak ohromném počtu lidí, kteří mají být očkováni, zapotřebí zajistit a naplánovat?

Je to velká výzva jak pro zdravotníky samotné, tak pro celý kolotoč, co s tím souvisí. Musíte plánovat logistiku, protože vakcíny se musí držet při nějaké optimální teplotě a přesně musíte vědět, kdy a kam je budete převážet, kde je budete chladit, jak dlouho budou v mobilních lednicích... Potřebujete hodně dobře pracovat s komunitou, abyste věděli, kde máte vytvořit místa, kde se bude očkovat, jak těm lidem máte dát vědět, aby se tam skutečně dostali. Kromě toho samotného očkování jsme tehdy i hubili larvy komárů, což jsou přenašeči té nemoci. Zase potřebujete vědět, v jakém okruhu jsou místa výskytu, kde je potřeba to vyhubit, abyste neplýtvali tím přípravkem.

Jak v takové situaci Lékařům bez hranic usnadnil práci projekt Missing Maps?

My jsme na začátku neměli vůbec žádné mapy toho předměstí, přestože tam žilo přes 700 tisíc lidí. Na mapě to byla taková jednolitá plocha, kde sice ano, někdo žije, ale nebylo jasné kde přesně. Tak jsme poměrně rychle během několika týdnů vytvořili mapu přes Missing Maps, zapojovali se i Češi, jelikož v Praze – a teď už i Brně a Olomouci – děláme každý měsíc mapathony, taková mapovací setkání. To byl tedy způsob, jak se do téhle největší očkovací kampaně zapojili i Češi. Jde totiž o přímé zapojení. Vy něco nakreslíte na mapě a vzápětí s tím pracují týmy v terénu, které podle toho mohou poskytovat život zachraňující péči.

V minulosti týmy Lékařů bez hranic zkoušeli také zapojení zásobovacích dronů na Papui-Nové Guinei. Co je vaším nepřítelem v té oblasti?

Papua-Nová Guinea je místo, kde máme projekty zaměřené na léčbu tuberkulózy. Je překvapivé, že o téhle nemoci mnoho lidí neví – přitom zabije každý rok po celém světě víc lidí než HIV a AIDS. Způsobuje ji bakterie, která má neuvěřitelnou životnost a v těle člověka zůstane třeba i 40 let. I tady v Česku se říká, že ji má asi třetina lidí. Ve zdravém těle se neprojeví, jen čeká na svou příležitost, když je tělo oslabené. Léky na ni jsou staré a způsob léčby je nesmírně neefektivní. Lidé, kteří mají určité typy této nemoci, potom polykají hrsti prášků každé ráno, které mají spoustu vedlejších účinků, mají velké bolesti, mohou i oslepnout... Jde tedy o velkou výzvu, se kterou bojujeme všude možně po světě. Nejčastěji se projevuje na plicích, a to je právě případ Papuy-Nové Guiney, kde jsme řešili, jak v těchto odlehlých klinikách pracovat, když je tam laboratoř jen jedna.

Rozhodli jste se tedy pro usnadnění transportu používat zásobovací drony. Jak takové zapojení fungovalo v praxi?

Klinik tam máme několik, různě rozesetých po oblasti, a odtamtud potřebujeme doručovat vzorky hlenu do té jediné laboratoře. Ta cesta normálně trvá hrozně dlouho, a pokud je blátivo a období dešťů, tak se může stát, že je nesjízdná. Proto jsme hledali způsob, jak to doručovat vzduchem. Papuu-Novou Guineu jsme si vybrali proto, že v té oblasti je jen jeden přelet letadla týdně, takže nebyl problém se domluvit s tamními úřady, což je věc, kterou vždycky musíme respektovat a musíme s ní počítat. Využívali jsme zásobovací drony, které měly omezený dolet a létaly těch 60 km s mezipřestávkou na výměnu baterie. To byl důvod, proč jsme před dvěma lety ten projekt ukončili jako neúspěšný, protože to komplikovalo práci. Když tam uprostřed musel být někdo, kdo bude měnit baterky, tak nám to práci neusnadnilo. Teď ale začíná druhý testovací projekt, ve kterém máme zásobovací drony s větším doletem, a ty by ten dolet už měly zajistit.

Jakým způsobem jste o chystaných projektech informovali místní?

Komunikace s místními obyvateli je jedním ze zajímavých aspektů této práce. Je to něco, na co dbáme, a co nás chrání všude po světě. Nemáme zbraně nebo ozbrojenou ochranku a v našich zdravotnických zařízeních platí jejich přísný zákaz. Naši bezpečnost tak drží všude na světě to, že nás přijímají místní obyvatelé, kteří rozumějí tomu, proč tam jsme, a že k nim přistupujeme férově. Proto jsme na začátku všechny svolali na místní fotbalové hřiště, ukázali jsme jim, jak zásobovací dron vypadá, mohli si na něj sáhnout, vysvětlili jsme jim, jak to bude fungovat, co jim tam bude létat nad hlavami. Jednou jsme s ním vzlétli, prolítli se okolo a pak zase přistáli. Ti lidé tak vidí, o co se jedná, zapojili jsme je do toho.

Co mě ještě zaujalo, je aplikace pro mobilní telefony, která dokáže diagnostikovat malárii. Jaký je její princip?

Aplikace proti malárii byla představená loni před Vánoci a je to v zásadě na bázi toho, že se při malárii zbarví jinak oči. Člověk, který si aplikaci dostupnou zdarma stáhne, si pak namíří foťák na své oko, pořídí snímek a mobilní telefon pak dokáže sám vyhodnotit, jaké zásadní informace z takového snímku vyplývají. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek