Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Porcování Sýrie. Jak si ji Turecko, Rusko a Írán rozdělí?

720p480p360p240p

Mírové rozhovory mezi vládou a povstalci začínají po bezmála šesti letech syrské občanské války v kazašské Astaně. Organizují je Rusko, Turecko a Írán, USA delegaci neposlaly. Rebelové tvrdí, že chtějí jednat hlavně o příměří. Analytici už ale spekulují, zda si cizí mocnosti rozdělí Sýrii do svých sfér vlivu a jak.

Rozpad Sýrie už probíhá. Země by mohla být rozparcelována do sfér vlivu zahraničních hráčů. Agentuře Reuters to už v polovině ledna řekl Andrej Kortunov, šéf Ruské rady pro zahraniční politiku, tedy organizace, která má blízko k moskevskému ministerstvu zahraničí. A co je důležitější, sdílí nejen jeho myšlení, ale pravděpodobně i cíle.

Kortunov i další ruští analytici mohou – a z taktických důvodů možná dokonce musejí – být otevřenější než moskevští politici. Schůzku v kazašské Astaně svolala nová osa Moskva–Ankara–Teherán, o jejichž ambicích rozmýšleli analytici především.

Moskva by si podle ruských analytiků i do budoucna podržela vliv na region, který obývají alavité. Tedy přímořský pás, kde mezi roky 1920 až 1936 fungoval tzv. Alavitský stát s centrem v Latákii. Zde se nacházejí Rusy využívané vojenské základny Tartús a Hmímím. Alavité, ač menšina, byli páteří předválečné Sýrie a patří k nim prezident Bašár Asad s rodinou.

Ankara a Teherán nechtějí zůstat pozadu

Turecko (nejen) podle nich vykolíkovalo sféru svého vlivu na severu Sýrie tím, že se svými spojenci vojensky obsadilo území mezi městy Azaz, al-Báb a Džarábulus. Vladimir Agajev z Institutu strategických výzkumů a prognóz dodává, že se tak patrně stalo se souhlasem Moskvy a Damašku, které při dobývaní města al-Báb upustily od útoků na tureckou koalici. Rusové prý souhlasili s odchodem ozbrojenců z povstalecké části Aleppa hlavně proto, že se jistě část těchto rebelů chystala zapojit do bojů u al-Bábu – na turecké straně proti radikálním islamistům.

Co se Íránu týče, tomu moskevští experti přiznávají také právo na část Sýrie. „Rozdělení sfér vlivu, tedy pokud k němu dojde, může kopírovat pozice, které v současnosti drží turecké a syrské vládní jednotky,“ říká Anatolij Cyganok z ruského Centra pro vojenské plánování. „Vzhledem k tomu, že Írán teď v Sýrii koordinuje s Ruskem, je třístranné jednání (s ním a Tureckem) jistě na místě,“ dodává.

Jen pokusné balónky? 

Ruští analytici zřejmě vypouštějí pokusné balónky a Kreml čeká na reakce. Snad místy mluví za sebe, tedy hájí zájmy jednotlivých center ruské mocenské krajiny. Varianty vyslovují v podmiňovacím způsobu. Přesto: Sýrie opravdu je rozložená a cizí státy i skupiny skutečně drží značnou část jejího území.

Ba co více, některé už patrně začaly naplňovat své vize a organizují transfery obyvatel. Jistě, jednotlivé etno-náboženské skupiny jsou v pohybu po celou dobu občanské války a bylo by naivní se domnívat, že k útěkům a vyhánění docházet nebude. Britský list The Guardian ovšem informoval o přesně formulovaném a už odstartovaném plánu šíitského Íránu a spřáteleného hnutí Hizballáh, podle kterého by na území mezi libanonskou hranicí a pomyslnou linií spojující města Damašek a Homs napříště neměli žít žádní sunnité.

Jinými slovy: etno-náboženská proměna a s nimi možné dělení Sýrie, jejíž prezident Bašár Asad je spíše vazalem než spojencem Ruska a Íránu, přechází z divoké válečné do organizované fáze. A to i proto, že damašský režim díky spojencům sice přežil, je ale velmi vyčerpaný ekonomicky stejně jako vojensky: už loni se zřejmě počet šíitských bojovníků ze zahraničí (Írán, Irák, Afghánistán, Libanon etc.) nejméně vyrovnal kádrům syrské armády.

Tedy postupně a při vědomí, že jde o spekulace. Málokdo pochybuje o tom, že Moskva tuze stojí o přístup ke Středozemnímu moři u syrských měst Tartús a Latákia.

Íránský koridor

Šíitský Írán cílevědomě usiluje o vytvoření koridoru mezi Zálivem a Středozemním mořem – z Iráku přes Sýrii na jih Libanonu, kde žije i operuje hnutí Hizballáh. Nejen izraelští žurnalisté předpokládají, že by touto cestou putovaly moderní íránské zbraně k Hizballáhu, tedy na hranici židovského státu.

Turecko při operaci Štít Eufratu opravdu ovládlo kus Sýrie při své jižní hranici. A pustilo se do boje se syrskými Kurdy, kteří mají zastání vlastně jen v nevypočitatelném Západu. Mimochodem, bude zajímavé sledovat, jak se k nim zachová výjimečně asertivní Rusko. Britský, v libanonském Bejrútu žijící komentátor David Hearst připomíná, kterak kremelský server Sputnik v nadšené zprávě o spolupráci Moskvy a Ankary pozapomněl na fakt, že Rusko povolilo syrským Kurdům ve svém hlavním městě otevřít zájmovou kancelář. To ale bylo před ruským smířením s Tureckem...

Další hráči, kteří se v Sýrii angažují? Země Zálivu se zdají být v defenzivě, byť možná jen vyčkávají, jak se k Blízkému východu postaví zcela nový i nevyzpytatelný americký prezident Donald Trump. Již zmíněného Davida Hearsta překvapilo, že saúdský panovník Salmán v prosincovém bilančním projevu k (nevolenému) sněmu ani jedenkrát nezmínil situaci v Sýrii. Navzdory tomu, že několik dní před jeho řečí dobyla šíitská koalice, syrská armáda a Írán se svými spojenci – tu část Aleppa, kterou drželi sunnitští povstalci. Které Záliv podporoval. Styděl se monarcha za prohru, nebo rebely a s nimi i Sýrii odepsal?

Tři scénáře

Lze také jen hádat, zda se Sýrie rozdělí jen neformálně, nebo zda vzniknou nové celky, i když třeba jen uvnitř předválečných hranic země.

Nabízejí se tři scénáře: súdánský, bosenský a libanonský. Ten první znamená vznik dvou (nebo více) suverénních států. Bosenské komunity mají i společnou vlajku, kupříkladu už hlava státu je ale kolektivní, aby byla zastoupena všechna hlavní etnika. A společná vláda je velmi slabá. Libanon v těsném syrském sousedství vytvořil složitý systém pojistek, který přiřazuje mocenské posty podle etno-náboženského klíče. Je také možné, že sféry vlivu vzniknou jen v hlavách Syřanů a jejich zahraničních patronů, nikoli na papíře...

Ano, Sýrie může zůstat i fakticky unitárním státem pod vládou Asadových lidí. Nikdo však netuší, jak k poslušnosti nevojensky přesvědčit celé regiony, které proti prezidentovi povstali, nebo zakusili dosud nepoznanou nezávislost – jako Kurdové.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek