KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Volání po rezignaci z nitra vlastní strany ukazuje, že ani Rishi Sunak nedokázal vnitřně hluboce rozdělenou Konzervativní stranu dostat pod kontrolu. I když tyto výzvy nakonec ustojí, pravděpodobnou prohru v příští volbách už nikoli.
Rishi Sunak by měl odstoupit, jinak dovede Konzervativní stranu do „záhuby“, prohlásil Simon Clarke, bývalý ministr efemerního kabinetu Liz Trussové, a svou kritiku dále rozvedl ve sloupku pro deník The Telegraph, kde reaguje na katastrofální výsledky volebních preferencí: podle nich by konzervativci v parlamentu ztratili polovinu poslanců, z 350 by jich měli pouhých 169, což je – jak Clarke zdůrazňuje – jen o čtyři více, než měl John Major v roce 1997.
„Nepřikrášlenou pravdou je to, že Rishi Sunak vede konzervativce do voleb, kde nás čeká masakr. Přitom výjimečným lidským instinktem je vyhnout se bezprostřední katastrofě,“ píše Clarke v Telegraphu a pokračuje: „Naše země, s výzvami, jimž čelí, čeká deset nebo i více let vlády labouristů Keira Starmera. A pokud se do volebního souboje vrátí Nigel Farage, což vypadá stále pravděpodobněji, pak naší straně reálně hrozí naprostý zánik. A i když je mimo vši pochybnost, že za naši současnou situaci zdaleka nemůže ministerský předseda, jeho mdlé vedení je hlavní překážkou našeho zotavení.“
Slušný a pracovitý, ale hluchý a bezradný
Clarke Sunakovi přiznává jisté kvality: slušnost, pronikavost myšlení, pracovitost... ovšem jedním dechem zdůrazňuje, že ani tyto kvality nedokáží kompenzovat dva zásadní problémy: že neví, co Británie potřebuje, a že nenaslouchá tomu, co chtějí britští občané.
Sunakovi přitom vyčítá hlavně nezvládnutou migraci, kdy do Británie proudí každoročně desetitisíce nelegálních migrantů. Přitom právě vyřešení problémů s migrací bylo jedním z plusů, které měl přinést brexit. To se evidentně nestalo a britská společnost zakouší spíše jen negativa spojená s odchodem z Evropy.
Zrovna teď, na konci ledna 2024, vstoupily v platnost nové kontroly, které ztíží pohyb zboží do země z Evropy. Británie opustila Evropskou unii k 31. lednu 2020, nicméně až do konce roku prakticky zůstávala na jednotném evropském trhu. Evropské země zavedly omezení na import zboží z Británie v lednu 2021, britská vláda zavedení kontrol oddalovala až do současné doby.
Týdeník The Economist poukazuje na značnou asymetrii zahraničního obchodu s Evropskou unií. Zdůrazňuje, že v posledním čtvrtletí roku 2023 vzrostl britský export do EU oproti stejnému období roku 2020 o 10,3 %, zatímco export do zemí mimo Evropskou unii vzrostl o 19,7 %.
Oproti tomu import z EU ve stejném období vzrostl o 10,7 %, ale import ze zemí mimo EU zůstal stejný. The Economist konstatuje, že po zavedení kontrol se obtíže způsobené brexitem rozprostřou na obě strany rovnoměrně, zároveň ovšem zdůrazňuje, že to není vůbec důvod k radosti. Nové hraniční kontroly totiž můžou — po nedávném poklesu cen potravin — opět působit inflačně.
Těžko komunikovat výhody, když žádné nejsou
Neschopnost jasně a srozumitelně komunikovat voličům nějakou konkrétní, hmatatelnou výhodu z brexitu je možná daleko větším problémem britské Konzervativní strany než schopnost toho či onoho předsedy. Ostatně za posledních pár let se jich v čele strany vystřídalo několik a žádný nedokázal propad preferencí zastavit.
Konzervativcům se tak vrací politická chyba Davida Camerona. Ten chtěl rozpory ve vlastní straně vyřešit tím, že si vezme za rukojmí celou zemi – slíbil referendum o odchodu z EU, přičemž mu patrně nepřišlo na mysl, že by něco takového mohlo projít. Jenže myšlenky, jakmile jsou vyslovené, začínají žít svým životem, sílí a nakonec jsou mimo kontrolu těch, kdo si mysleli, že je budou moci použít.
V politické a sociální teorii existuje termín „Overtonovo okno“ (podle jeho autora J. P. Overtona). Overton tvrdil, že úspěšnost určité ideje nezávisí ani tak na politikovi, ale na tom, zda nápad „spadá do okna“. Jakmile se v něm jednou objeví, byť se původně mohlo jednat o myšlenku naprosto bláznivou, stává se přijatelným a realizovatelným.
Cameronovi sázka nevyšla. Odpůrců ve straně se nezbavil, naopak sám prohrál a strana zůstala stejně rozdělená jako předtím, možná víc. Navíc všem svým nástupcům zanechal neblahý odkaz: hájit brexit a snažit se z něj získat maximum. Žádnému se to nepovedlo, a Rishi Sunak není výjimka.
Je otázka, zda by Sunakova rezignace konzervativcům nějak pomohla. V průzkumech volebních preferencí ztrácejí na labouristy výrazně. A sám Sunak si v průzkumech vede špatně: britští voliči mu v otázce spokojenosti vystavili nelichotivou známku -46 (John Major měl v lednu 1997 -30). Na druhou stranu celkově špatně si vede i konzervativní strana, zejména co se týče schopnosti vládnout.
To je pro konzervativce obzvláště bolestivé: často byli vnímáni jako sice sociálně necitliví, ale zdatní. To je teď jinak. A pak je tu ještě jeden aspekt, totiž touha po změně. Ta je zcela přirozená – vzhledem k tomu, jak dlouho jsou konzervativci u moci.
Pokud Sunak vyslyší výzvu svého stranického kolegy, uchrání se před prohrou ve volbách; porážce konzervativců však nezabrání. Pokud setrvá do hořkého konce, dá možnost novému lídrovi začít znovu, pomalu a trpělivě napravovat někdejší Cameronovu fatální chybu.
