Jan Ámos Komenský razil heslo „schola ludus“ = škola hrou, což byl v jeho době převratný koncept. Staletími osvědčenou, ovšem ne vždy plně využívanou techniku vzdělávání, která v dětech zanechává mnohem hlubší stopu než bezduché biflování, nyní v nové podobě přináší do základních a mateřských škol společnost Infráček. Edukativní pomůcky můžete ale využít i doma.
Přednosti gamifikace vzdělávání, její fungování v praxi i „bolesti“ dnešních dětí popisuje v rozhovoru pro INFO.CZ zakladatelka a CEO společnosti Infráček, Nikola Hodková.
Co vůbec znamenají odborně znějící pojmy edukativní hračky a gamifikace vzdělávání?
Za mě jsou to hračky, které mají pro dítě přidanou hodnotu. To znamená, že ho něco naučí a přispějí nejen hrou jako takovou. A co se týče gamifikace učení, tam si můžeme představit klasické pojetí Jana Ámose Komenského a jeho „školu hrou“. A o tom to přesně je. Chceme přinést do škol herní prvky. Vzdělávat děti zábavnou formou, která je pro ně přirozená a ozvláštní výuku.
Jak se to daří v praxi? Některé vaše projekty už školy využívají. Jaké konkrétně?
Ve školách se
hodně používá třeba „Dobrodružství s vyjmenovanými slovy“, kde se děti učí základní gramatiku formou deskové hry. Nebo třeba „Násobilkové prší“,
kdy v dětech probudíte přirozenou soutěživost – chtějí
vyhrát, a samozřejmě o to rychleji si začnou zapamatovávat i jednotlivé části násobilky. Tyto hry pak mohou používat také rodiče
v rámci domácí výuky.
Jenže dnes děti deskovým hrám holdují čím dál tím méně, raději a více tráví čas ve virtuálním světě. Je to dobře, nebo špatně? Brzdí děti on-line prostředí, nebo jim naopak pomáhá v rozvoji?
Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Jsem zastáncem vyváženosti. Určitě nejsem pro to, aby velmi malé děti měly k dispozici mobily. Na druhou stranu ve chvíli, kdy jde dítě do školy, je potřeba mu přístup k mobilním technologiím přestat upírat, jinak by bylo vyčleněné z kolektivu, což určitě žádný rodič nechce.
Zároveň je potřeba děti trošku více motivovat v deskových a kolektivních hrách, aby se předešlo problémům se socializací. Když s vámi některé dnešní děti hovoří, nejsou schopny udržet oční kontakt, protože na to nejsou zvyklé. Většinu svého času totiž tráví u mobilů, tabletů a počítačů.
Ty je samozřejmě mohou i rozvíjet, ale záleží hodně na tom, co ve virtuálním prostředí dělají, co sledují. Znám výukové programy, kde mohou trénovat například český jazyk, a děti to baví – na displeji je to zkrátka jednodušší, než kdyby musely psát na papír.
Na druhou stranu jsem opravdu přesvědčená, že pokud chceme udržet určitý sociální standard chování mezi lidmi, je potřeba to vyvažovat.
Jaký je rozdíl mezi vašimi edukativními aplikacemi a standardními komerčními hrami?
Snažíme se hry připravovat tak, aby se děti vždy dozvěděly něco zajímavého. Sama mám děti a vím, že se zábavnou formou v rámci hry učí věci mnohem rychleji než nuceným biflováním podle nějakého seznamu, co všechno musíte znát.
Inspiraci tedy nacházíte u vlastních dětí?
Na mojí starší dceři bylo již odmalička patrné, že patří mezi velmi nadané děti. Hledala jsem pro ni edukativní hračky, které ji zabaví a zároveň ji budou rozvíjet. Těch je na trhu samozřejmě spousta. Ale to, co mi chodilo domů, bylo buď nekvalitní, nebo nesplňovalo očekávání.
Čím mladší dítě, tím kratší dobu udrží pozornost
V tu dobu naše rodinná firma Infra působila ve školství již téměř dvacet let. Tak jsem si řekla, proč nevyužít všechny znalosti, dovednosti a kontakty s odborníky, které máme, a nezačít vytvářet něco, v našich očích a na základě našich zkušeností hodnotného.
Jak se liší hry a hračky pro malé děti (tedy děti předškolního a mladšího školního věku) a starší děti?
Rozdíl je určitě v designu podle „míry trpělivosti a složitosti“. Musíte počítat s tím, že mladší dítě udrží pozornost a bude interagovat kratší dobu, nemůžete čekat, že ho hra bude bavit déle než patnáct minut. A zároveň nemůže být příliš komplikovaná, spíše musí opakovat hlavně zábavné prvky.
Naopak starší děti vydrží u činnosti, která je zaujme a baví, klidně i hodinu v kuse. Ale opět to musí mít herní prvek, kdy spolu buďto soutěží, nebo něco společně tvoří.
Soutěživost mezi dětmi má tedy při učení pozitivní účinky... ale nemohou zde být i negativní dopady?
Jsou děti, které soutěživost přirozeně vybičuje k výkonu. Ale jsou samozřejmě i děti, které jsou spíše badatelskými, hloubavějšími typy, chtějí si vše dělat vlastním tempem, chtějí si vyhledávat, chtějí se problémy déle zaobírat, mají svůj styl. Nelze paušalizovat. Je potřeba na to brát zřetel už při vývoji produktu.
Můžete uvést nějaký konkrétní produkt, ve kterém se spíše tvoří, než soutěží?
Náš nejnovější projekt „Příběh odpadkového krále“, což je soubor pohádek, pracovních sešitů, her a ekopokusů, které budeme od září distribuovat do mateřských školek. Jeho cílem je, aby si děti osvojily třídění odpadů a vytvořily si na něj „návyk“.
Z vlastní zkušenosti vím, že děti, které se něco naučí a přijmou to za „své“, mají potom tendenci to aplikovat i doma. Vyžadují to po vás, rodičích, a berou to hodně vážně. Právě to se nám na té myšlence líbí, že děti mohou leckdy pozitivně ovlivnit celou rodinu.
Některé činnosti budou probíhat formou pokusů. Chceme, aby si některé věci „osahaly“. Naučí se například vyrábět recyklovaný papír a z něj pak vytvoří přáníčko na Den matek.
S podporou společnosti AVE bude „Příběh odpadkového krále“ aplikován ve školkách ve svých lokalitách v celé republice a další si ho budou moci od nás zakoupit. Popřípadě se mohou přidat další společnosti, které budou chtít podpořit edukaci o třídění odpadů. Je možné také vyvinout edukativní produkt či projekt pro komerční společnosti na míru.
Děti mohou svým učením pozitivně ovlivnit celou rodinu
Zaujala mě i hra „Mě nedostanou“, která vznikla ve spolupráci s Právnickou fakultou Masarykovy univerzity. Komu je určena a co dětem může přinést?
Hra „Mě nedostanou“ je ztělesněnou vizí toho, co bychom chtěli – aby děti ze základní školy vycházely informované v oblasti fungování práva a zákonů. Aby věděly, jaká mají práva, ale zároveň i povinnosti. Je postavená trochu i na taktice, kdy si děti musí promyslet, jestli právní kanceláře ve hře budou vlastnit samostatně, nebo spoluvlastnit.
Také zjistí, že když si berou půjčku, musejí počítat i s úroky. To si myslím, že je do skutečného života důležitá informace.
Hra je určená dětem od 13 let, ale klidně až do 99 let. A věřte mi, že spousta dospělých se u toho pěkně zapotí.
Do budoucna chceme i aktualizovat otázky tak, aby to bylo zábavné a zároveň poučné napříč všemi věkovými kategoriemi. Dnes se hra používá na základních a středních školách, ale psali nám i vysokoškoláci, že si na tom hezky zopakovali základy práva.
Pedagogové se na vás sami obracejí? Jak funguje distribuce her do škol?
Máme dvě společnosti – Infra a Infráček. Společnost Infra působí ve školství už přes 20 let, je akreditovanou institucí MŠMT a nabízí vzdělávání pedagogů a ředitelů škol. Provozujeme vzdělávání právního studia LLM pro školy zaměřené na oblast práva ve školství pro ředitele a zástupce škol. Školy nás tedy velice dobře znají.
Edukativní produkty se snažíme ale vyvíjet nejen pro školy, ale zároveň tak, aby byly použitelné i na doma, jako podpora a pomoc v učení. Tuto činnost zajišťuje Infráček, který nově nabízí také edukativní marketingové produkty pro komerční společnosti, které už nechtějí pro své zákazníky kupovat propisky.
Zároveň si dává za cíl přinést nové projekty pro školství díky investorům ze soukromých společností. Pro společnosti to má benefit i v tom ohledu, že budou naplňovat CSR (Corporate Social Responsibility) principy zadané dle norem EU.
Výraznější pomoc potřebují děti se speciálními vzdělávacími potřebami, ať už je to dyslexie, dysgrafie nebo třeba ADHD. Vytváříte nějaké hry i pro ně?
Aktuálně jsou to spíše pracovní sešity a knihy pro pedagogy. U těchto speciálních potřeb učení je potřeba dbát na doporučení odborníků, kteří s námi připravují jednotlivé produkty. Ráda bych ale zdůraznila, že tyto děti nemají nijak snížený intelekt. Využívali jsme pro tyto děti některé naše starší hry, které jsme už momentálně stáhli z prodeje, ale budeme je znovu aktualizovat a oživovat.
Dnešní děti jsou v lecčems jiné, než jsme byli my. Jaká je vaše vize budoucnosti vzdělávání?
Myslím, že s dětmi to bude v budoucnu mnohem složitější, co se týče právě udržení pozornosti. Jsou čím dál tím víc zvyklé všechno projíždět rychle, reagovat během pár sekund – zda se jim něco líbí, nebo nelíbí.
Myslím, že je potřeba, alespoň v rámci školství, kde tráví nemalé množství času, motivovat je naopak ke stolním hrám. Jednak kooperace při hrách vytváří sociální kontakt a reálnou interakci, a trochu je to i „zpomalí“.
Snížená pozornost je znát i u čtení. Děti kolikrát vynechávají různé části příběhu. Zapamatování si a pochopení textu je potřeba s dětmi trénovat, aby si tuhle dovednost osvojily.
Obecně lze říci, že v dnešní době se méně čte. I když jsou samozřejmě tací, kteří jsou hodně aktivní. Je potřeba, aby školy dbaly na větší zapojení práce s texty, protože ty mají na děti nemalý vliv.
Aktivní rodič si ale může pořídit některé z vašich her přímo, nemusí spoléhat na školu.
Určitě, vybrat si může z mnoha her a pomůcek, v různých oblastech: čtení, kreativita a tvořivost, logika, logopedie, motorika, počítání, psaní, zrakové a sluchové vnímání nebo třeba soustředění a postřeh. Kromě didaktických her a karet tam rodiče najdou například i pracovní sešity, listy a knihy.
Mnoho rodičů nám píše, když mají nějaký konkrétní problém, jestli bychom jim poradili, jak na výuku konkrétních znalostí. Snažíme se jim vždy dát nějaké tipy.
A je příjemné, když vám pak napíšou, že se něco doma dlouho snažili děti naučit a nešlo jim to, ale díky našim produktům se jim to povedlo a ještě se u toho společně pobavili a zasmáli.
