Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Miliony hladovějících na útěku ve vlastní zemi,“ popisuje Nigérii Pavel Gruber z Lékařů bez hranic

720p480p360p240p

Stranou zájmu většiny vyspělého světa graduje v nejlidnatější africké zemi humanitární katastrofa jen stěží představitelných rozměrů. K násilnostem teroristického hnutí Boko Haram se přidal nedostatek jídla, který oblast decimuje s nebývalou silou. O situaci v Nigérii mluvil pro INFO.cz ředitel české pobočky humanitární organizace Lékaři bez hranic Pavel Gruber.

Kolika lidí se momentálně dotýká humanitární katastrofa v Nigérii?

Nigérie
Nigérie leží v západní Africe, hlavním městem je Abuja. Do roku 1960 byla země britskou kolonií. Na jihu Nigérii ohraničuje Guinejský záliv, sousedí s Beninem, na východě s Čadem a Kamerunem, na severu s Nigerem. Stát má přes 186 milionů obyvatel, což jej řadí na první místo Africe a na sedmé na světě. Od roku 2009 dění v zemi negativně ovlivňuje působení teroristické organizace Boko Haram.

V rámci státu Borno (pozn. red.: území na severovýchodě Nigérie, které je rozlohou srovnatelné s Českou republikou) jde podle údajů OSN asi o 1,8 milionu vysídlených lidí. Ohledně akutní podvýživy mluvila Světová zdravotnická organizace na podzim o tom, že je v regionu okolo Čadského jezera ohroženo přes 4 miliony lidí. To ale bylo před Vánoci a je možné, že se situace dále zhoršuje.

Do Evropy se ale informace o humanitární krizi v Nigérii prakticky nedostávají. Čím je to podle vás způsobené?

Těžko říct, jestli jsou veřejnost a média tolik pohlceni situací na Blízkém východě, kde je také humanitární krize, nebo migrační krizí, takže je pro ně problém někde v centru Afriky tolik vzdálený a nezajímavý… Určitě v tom také hraje roli velice špatná bezpečnostní situace na místě, která trápí nejen nás, kteří tam pracujeme, ale i média, pro která je pak obtížné získávat informace z místa.

Kde jsou kořeny nigerijské krize? Co masivní exodus obyvatel země a ohrožení akutní podvýživou způsobilo?

Počátek je v roce 2009, kdy hnutí Boko Haram začalo nabývat na síle a obsazovat relativně velké části státu Borno. Situace se postupně zhoršovala, až na počátku roku 2015 přišel svého druhu bod obratu. Nigérie zvolila nového prezidenta, který mimo jiné deklaroval, že vyřeší problém Boko Haram a začal masivní ofenzivu nigerijské armády, kterou v pohraničních státech podporují spojené síly Kamerunu, Čadu a Nigeru.

Jak reálně situace v zemi v současnosti vypadá, pokud mluvíme o bezpečnosti?

Nigerijská armáda ovládá v podstatě všechna velká města v zemi. Jejich obyvatelé i vnitřně vysídlení, kteří se tam uchýlili, jsou pod její ochranou. Někde je volný pohyb, někde nikoliv, stejná je v obecné rovině situace s cestováním. Z naší zkušenosti víme, že situace je vždy lepší směrem na západ a jihozápad od hlavního města. V Nigérii jsou ovšem pořád ohromná území, kam není možný přístup, a odkud nemáme žádné informace o tom, jak moc je tamní situace špatná.

V lednu došlo k incidentu, kdy nigerijská stíhačka omylem zaútočila na tábor pro vnitřně vysídlené v Rannu, což si vyžádalo více než sto obětí. Jaká je faktická situace uprchlíků v táborech?

Svědectví z náletu na Rann
Ve chvíli útoku byl v táboře pro vnitřně vysídlené v Rannu koordinátor mise Lékařů bez hranic, Alfred Davies. „První bomba dopadla ve 12:30 nedaleko kanceláře Červeného kříže. Letoun se pak vrátil a o pět minut později shodil druhou. Okamžitě jsem vysílačkou zavolal zbytku týmu a všichni mě ujistili, že naštěstí nikdo z nich nebyl zraněn. Sešli jsme se ve stanech, které jsme postavili před několika dny,“ popisuje Davies. K týmu Lékařů bez hranic vzápětí začaly proudit desítky zraněných, přicházeli i několik hodin po útoku. „Někteří lidé měli zlomené kosti a roztrhané maso, střeva některých raněných visela až na zem. Viděl jsem děti, jejichž těla byla rozpůlena. Během jedné hodiny jsme napočítali 52 mrtvých. Stany zaplnili ranění a sotva v nich zbylo místo na jakýkoliv pohyb. Další lidé leželi na matracích venku pod stromy. V našem týmu byl pouze jeden lékař a jedna zdravotní sestra, ale každý z nás dělal, co mohl. Pomáhali nám dokonce i řidiči. Podporovali nás také pracovníci Červeného kříže a armádní zdravotníci,“ dodal.

Jsou na tom příšerně. Ti lidé často utíkali narychlo, a tak není výjimkou, že nemají vůbec nic. Žádné osobní věci, nechali za sebou své pole, svůj dobytek, nemají žádný zdroj obživy. Jsou plně závislí na pomoci z venku, což je těžké z hlediska duševního zdraví. Situace obecně se velmi těžko komentuje, protože se ukazuje, že se místo od místa velmi liší. I naše týmy byly šokované. Jsme zvyklí přinášet zdravotnickou péči, ale tady lidé přicházeli a říkali: ‚Jídlo. My potřebujeme jíst. Je tady hlad.‘ Co se týče zdravotní péče, ve státu Borno je 40 % všech zdravotnických kapacit zničených, takže mají obyvatelé jen velmi obtížný přístup i k té nejzákladnější péči.

Poskytla tamní vláda k incidentu nějaké podrobnější vyjádření?

Víc podrobností k útoku zatím stále nemáme. Bezprostředně po náletu byly na místě naše týmy a týmy Červeného kříže, které poskytly nejnutnější pomoc a stabilizovaly nejkritičtější případy. U nejakutnějších pacientů jsme apelovali na to, že musejí být transportováni do nemocnic, k čemuž ve spolupráci s nigerijskými orgány došlo. Nezbývá než nadále doufat, že se jednou dozvíme, jak mohlo k takové tragédii dojít.

Jakým způsobem dokážete v zemi fungovat, aby nedošlo k ohrožení členů vašich týmů?

Jsou tři různé modely, jak v Nigérii pracujeme. Jednak máme někde přístup po zemi, je tam stálá přístupnost a my tam pracujeme jako v kterémkoliv jiném nebezpečném kontextu. To pochopitelně znamená, že musíme být opatrní i tak. Potom jsou tři oblasti, kde pracujeme permanentně, ale není tam možný běžný přístup. Jde o místa, která armáda osvobodila a kontroluje je, žije tam třeba několik desítek tisíc lidí, kteří ale nemohou dané město opustit. Jsou dva způsoby, jak se tam dostat – helikoptéry nebo ozbrojené konvoje nigerijské armády. To je pro nás věc těžká a nezvyklá, něco, čemu se z principu vyhýbáme. Ale tady to dilema stojí následovně. Na jedné straně jsou ohromné potřeby lidí v lokalitách, kde není žádná pomoc. Na druhé – k tomu, abychom se tam dostali, musíme porušit jeden z našich vnitřních principů. V tomto případě nebylo zbytí.

O jaké oblasti se pak jedná v rámci onoho třetího modelu?

To jsou enklávy, kam je přístup ještě těžší. Opět se nabízí konvoj nebo helikoptéra, ale situace je tam natolik nestabilní, že jsme odkázáni na rychlé návštěvy a zásobování. To znamená, že tam dojede tým, udělá epidemiologický průzkum, vakcinaci dětí proti spalničkám, pomůže se zdroji vody, pomůže s latrínami, udělá rychlý podvýživový program, distribuci terapeutického jídla a zase musí odjet.

Jak je tomu s psychologickou pomocí, kterou Lékaři bez hranic v zemi rovněž poskytují? Jak obtížné je vybudovat mezi pacienty a týmem vztah důvěry?

Na mnoha místech jsme jedinou velkou humanitární organizací. Místní vidí, za jakých podmínek tam fungujeme a že jsme jediným zdrojem pomoci, ať už jde o zdravotnickou péči nebo o jídlo. To samo o sobě vybuduje určitý vztah lidí k nám. Otázka duševního zdraví je pak samostatnou kapitolou, protože otázka psychiky je v Africe strašně podceňovaná. Člověk s tím musí pracovat dlouho a opatrně, aby byla vůbec pochopena důležitost duševního zdraví pro člověka. Ti lidé na to nejsou zvyklí, a proto existují odborné postupy, které ukazují, jak s takovými situacemi nakládat.

Svět oběhly fotografie válkou zdecimovaného Aleppa, hladomoru v jižním Súdánu nebo vypálených vesnic myanmarských Rohingů. Jak by vypadal takový obraz v případě Nigérie?

Především by se hrozně těžko vybíral pouze jeden obraz. Počtem lidí by to pro mě osobně asi byla situace vnitřně vysídlených. Lidí, které boje vyhnaly z jejich vesnice, z jejich měst. Lidí, kteří museli odejít s prázdnýma rukama, ve kterých maximálně nesli svoje děti. Teď přežívají někde na místě, kde mají určitou míru bezpečí, kterou zajišťuje armáda, ale totálně závisí na pomoci z venku. Každý z nás si asi dovede představit, že nikomu není příjemné být absolutně závislý na cizí pomoci z venku. Je přirozené, že se lidé chtějí o sebe postarat sami. Někteří z nich utekli vícekrát, byli svědky hrozně drastických věcí, je tam velká míra sexuálního násilí. Nesou si v sobě taková traumata, že se stali symbolem a zůstávají na útěku uvnitř své vlastní země.

Zabývají se Lékaři bez hranic na svých současných nigerijských misích také bojem proti viru HIV, který je s regionem Afriky neodmyslitelně spjatý?

Za normálních okolností by tomu tak určitě bylo, ale v současnosti jsme v natolik extrémní situaci, že je naší prvořadou povinností zachraňovat akutně ohrožené životy. Ve chvíli, kdy máte akutní podvýživu, jde problematika HIV dočasně stranou. Jinak na obecné rovině je HIV jeden z našich největších programů, který se prolíná projekty po celém světě, ať už jde o osvětu nebo o distribuci kondomů. I to ukazuje na závažnost současné situace. Obyčejně nepoužíváme dopravu ozbrojenými armádními konvoji, v Nigérii jsme učinili výjimku, abychom mohli pomáhat. Jindy je pro nás HIV významným nepřítelem, tady se ale musíme vyrovnat s mnohem akutnějším nebezpečím, a tak musí na čas ustoupit do pozadí…

Jaká je situace dětí, které se ocitly spolu se svými rodinami na útěku? Daří se rodinám držet pohromadě?

Pokud to jde, tak se o to snaží. Situace dětí je špatná v tom, že pokud mluvíme o podvýživě, tak jsou těmi nejohroženějšími, především ve věku do pěti let. I pokud by v jejich případě podvýživová situace trvala jen krátce, může to mít trvalé následky po zbytek života. Proto jsou děti pod pět let jedním z našich primárních cílů. A tady se zase dostáváme ke zničené infrastruktuře – pokud nefunguje zdravotnické zařízení, není možné očkování. Když potom nastane kombinace podvýživa-spalničky-malárie, je to smrtelné. Děti jsou jeden z primárních cílů, protože jsou nejzranitelnější a dopad na ně je ze zdravotního hlediska největší.

Jak v takových podmínkách dokáže fungovat lékař? Jednou složil Hippokratovu přísahu, jeho posláním je zachraňovat životy, ale najednou asi zjistí, že nemůže pomoci všem…

Ve chvíli pobytu na misi je to velmi hektická situace. Nejprve se snažíte alespoň logisticky zabezpečit místo, zjišťujete aktuální míru podvýživy, rozhodujete o distribuci terapeutické výživy. Pak lze přemýšlet dál: Budeme zde dělat stálé podvýživové centrum nebo jen ambulantní, je potřeba hospitalizovat nebo ne… V tu chvíli nemá člověk čas přemýšlet, co vlastně kolem sebe vidí. Nasazení je nesmírně náročné, člověk pracuje sedm dní v týdnu, deset až dvanáct hodin denně. Paradoxně vás myšlenky o tom, co jste tam vlastně viděli, mohou doběhnout až po návratu. Každému také většinou utkví v paměti nějaký konkrétní člověk.

Jak je to s bezpečnostním zajištěním týmů na misích?

Za stav je vždy zodpovědný jeden člověk v rámci projektu. Je na jeho rozhodnutí, zda například povolí výjezd týmu nebo ne. Někdy lze v místě zůstat přes noc, jindy je třeba minimalizovat pohyb za soumraku. Je to celá řada technických opatření, která se nastavují podle aktuální míry nebezpečí.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek