„Tohle je jako 11. září – den, kdy si prostě budete pamatovat, kde jste byli,“ říkal mně a dalším zhruba 20 studentům v kanadské Ottawě už dopředu profesor politické žurnalistiky Allan Thompson. Za hranicemi ani ne sto kilometrů od nás se podle něj měnila nejen americká, ale i světová historie. Poprvé jsme měli zrušenou přednášku, poprvé nikdo neměřil, jak dlouho nám trvá napsat reportáž. Byl 20. leden 2009. Barack Obama jako první Afroameričan skládal prezidentský slib a v našem mikrosvětě v tu chvíli nebylo nic důležitějšího.
Můj liberální profesor toho od Obamy očekával hodně. Věřil, že na jeho zvolení se ve spojení s rasovou nerovností Spojených států bude vzpomínat podobně jako na sen Martina Luthera Kinga. A to i přesto, že v inauguračním projevu tehdy na toto téma příliš slov nepadlo. Obama mluvil hlavně o ničivé hospodářské krizi, krachu hypoték, hrozbě terorismu. K černošské menšině se vyjádřil jen jednou, a to když připomínal hodnoty a povinnosti každého Američana. „Tohle je význam naší svobody a víry, tohle je důvod, proč se muži a ženy každé barvy pleti a každé víry můžou přidat k těmto oslavám. A důvod, proč muž, jehož otce mohla ani ne před 60 lety místní restaurace odmítnout obsloužit, teď může před vámi skládat tento svatý slib.“