Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová musela před novináři uznat, že se mýlila, když slepě důvěřovala velkým farmaceutickým společnostem a tudíž nevarovala včas členské státy před možnými nehodami při startu očkování v Evropě, zejména výkyvy ve výrobní kapacitě některých z těchto firem.
Pár dní poté, co musela in extremis zachraňovat reputaci své instituce, která chtěla do kontroly vývozu vakcín vyrobených v EU zahrnout také hranici mezi Irskem a Severním Irskem, to byla další „mea culpa“ vyvolávající celkový dojem slabosti a tápání. Objektivně vzato nebyla tato pochybení příliš závažná, na pozadí celkové nervozity v kritické fázi pandemie vyvolala však vyšponované, až přehnané reakce médií, některých europoslanců a dalších aktérů. Epizoda vyvolává širší otázky kolem stability postavení Von der Leyenové jako klíčové postavy na evropské politické scéně.
Západoevropské listy okamžitě oprášily staré výtky, které doprovázely nečekané jmenování bývalé německé ministryně obrany do čela komise v létě 2019 a její první kroky v nové funkci. Prý se nikdy pořádně nesžila s prostředím a kulturou Evropské komise, nevěří jejím vysokým úředníkům, obklopuje se úzkou skupinkou německých poradců. Je odtažitá, chladná, nerada se zpovídá novinářům. Málokdy komunikuje napřímo, dává přednost předtočeným videozáznamům. Právě ostrá kritika novinářů akreditovaných při EU vedla nakonec k tomu, že šéfka komise přistoupila na páteční dlouhý rozhovor s desítkou vybraných reportérů z řady zemí EU včetně zpravodaje Českého rozhlasu, ve kterém podrobně vysvětlila své postoje.
Musela také podstoupit několik údajně ostrých výměn za zavřenými dveřmi se členy poslaneckých klubů Evropského parlamentu. Mnozí jeho členové dodnes nestrávili okolnosti jejího jmenování v roce 2019, když Evropská rada, tedy šéfové států a vlád, pominula kandidáty vzešlé z čerstvě zvoleného parlamentu a na návrh francouzského prezidenta Emmanuela Macrona usadila do vysokého úřadu Von der Leyenovou, jejíž jméno nebylo v této souvislosti předtím ani zmiňováno. Nominovaná politička pak musela politickým frakcím v EP hodně slibovat, aby si vysloužila jejich podporu a konečné schválení ve funkci. Vztahy jsou dodnes napjaté, a to zejména s největšími kluby lidovců a socialistů, které prosazovaly do čela komise Manfreda Webera, spolustraníka von der Leyenové z německé CDU, a posléze nizozemského socialistu Franse Timmermanse, dnes výkonného místopředsedu komise.
Na rozdíl od svého předchůdce Jeana-Clauda Junckera, který se často choval uvolněně až žoviálně a měl v evropských institucích spoustu kamarádů, působí von der Leyenová odtažitě, strojeně, a ani se nesnaží o vřelejší vztahy, třeba s ostatními komisaři, spekuluje se v bruselské „bublině“. Na druhé straně i její kritikové uznávají, že nedává nijak najevo rozdílnou přízeň vůči tomu či onomu z 26 kolegů v Evropské komisi, což je ve srovnání s minulostí příjemná novinka. Její pracovitost, systematičnost až tvrdohlavost a snaha všechno kontrolovat vyvolávají kritiku, ale i obdiv.
Von der Leyenová si vymohla na členských státech, a zejména na těch bohatých, že vakcíny bude pro všech 27 opatřovat právě Evropská komise. V rekordní době vybrala šest nejperspektivnějších výrobců, s nimiž uzavřela smlouvy jménem členských zemí; s těmi také konzultovala každý krok při jejich uzavírání a organizaci dodávek. Celkem logicky byla o něco pomalejší než třeba Británie nebo Izrael, které se staraly jen samy o sebe. Vlády také tlačily na to, aby vakcíny pro EU byly co nejlevnější, což jednání komplikovalo. A souhlasily s tím, že každou látku musí v řádné proceduře schválit Evropská léková agentura, zatímco například Londýn volil zkrácený nouzový režim. Zatímco ve velké části zemí světa se ani nezačalo, v EU se čile očkuje, i když pomaleji, než se očekávalo. Stále je ještě pravděpodobné, že se podaří dodržet závazek naočkovat do léta 70 procent dospělého obyvatelstva.
Dosti ostré útoky německého tisku je třeba také vidět v kontextu debaty v její rodné zemi pár měsíců před parlamentními volbami. Von der Leyenová se velmi zasazovala o to, aby německá vláda akceptovala společný evropský nákup vakcín; při jejich nedostatku sílí hlasy, že to byla chyba, že Německo mělo očkovací látky nakupovat na vlastní pěst a mohlo dnes být v očkovací kampani stejně daleko jako Británie. I toto podle zdrojů v Bruselu podnítilo šéfku komise k urychlenému, ba překotnému zavedení kontroly vývozu vakcín z EU – a právě spěch mohl být důvodem, proč se s rozhodnutím svezla změna režimu na „meziirské“ hranici, což vyvolalo doslova řev z Londýna i Ulsteru. Ačkoli komise rychle hodila zpátečku a zjednala nápravu, premiér Boris Johnson neblahou epizodku využil k prudkému útoku proti EU. A část tisku zpanikařila natolik, že obvinila von der Leyenovou z „hrubé chyby“ a dokonce žádala její demisi.
Z určitého odstupu se situace nejeví tak dramaticky, ačkoli argumenty jako „každé zpoždění znamená spoustu životů“, mají zajisté své oprávnění i svou váhu. Komise pod vedením Von der Leyenové odvedla od začátku pandemie obrovský kus práce v oblasti, se kterou měla minimum zkušeností, a ve vyhrocené atmosféře. Ze zhruba devíti set rozhodnutí přijatých v tomto kontextu se kritika sesypala vlastně na jedno jediné. Vůči členským státům, Evropskému parlamentu, ale i veřejnosti si počíná neobvykle transparentně. Poslední epizoda ji oslabila, ale jako krizi ji vnímala spíše bruselská „bublina“ než evropská veřejnost. Až se turbulence uklidní, přetrvají předpoklady, že exekutiva EU pod vedením von der Leyenové krizi způsobenou pandemií ve spolupráci s národními vládami přeci jen zvládne.
