Předseda Evropské rady Charles Michel v tomto týdnu navštívil tři nejbližší spojence EU ve východní Evropě – Moldavsko, Gruzii a Ukrajinu. Jeho návštěva přichází právě včas, aby řešila problémy v jednotlivých zemích, ale také potvrdila zájem unie o partnerství s jejími asociovanými státy sužovanými jak domácími problémy, tak ruskou agresí.
Michelova první návštěva tří asociovaných zemí Evropské unie přichází v době velkých krizí v regionu východní Evropy od Moldavska, Gruzie a Náhorního Karabachu až po Bělorusko a pokračující ruskou agresi vůči Ukrajině a sedm let trvající anexi ukrajinského Krymu.
Do moldavského Kišiněva Michel odletěl v momentě, kdy se evropská politika Východního partnerství dostává na druhou kolej evropského dění. Například summit hlav států byl již podruhé odložen až na podzim tohoto roku, kdy se má konat v rámci slovinského předsednictví. Michel do regionu dorazil také v době velmi vypjaté „vakcínové diplomacie“ ze strany Číny a Ruska, ve které Evropa ztrácí, když jen pomalu dokáže zabezpečit dodávky očkování pro své spojence v této části světa.
Právě tyto momenty, ale také domácí situace v jednotlivých státech Východního partnerství činí tuto sérii jednání velmi aktuální a dobře načasovanou.
Moldavská ústavní krize
Politická a ústavní situace posledních dnů v Moldavsku nadzdvihla v Evropě nejedno obočí. Nově zvolená prezidentka Maja Sandu se odmítla podřídit většině v parlamentu a podruhé nominovala svou kandidátku na post premiérky, a to namísto představitelky opozice s jasně většinovou podporou. Ústavní soud tento pokus o vyvolání předčasných voleb následně prohlásil na protiústavní.
Když byla Sandu v polovině listopadu 2020 zvolena do prezidentského křesla, byla to pro EU velká úleva a posun od dřívější politiky proruského Igora Dodona, který opakovaně zpochybňoval partnerství s unií a úzce se spolu se svými socialisty orientoval na Rusko.
Na druhou stranu bylo jasné, že pro první ženu v čele moldavského státu nebude situace rozhodně jednoduchá. Její politická strana PAS má v parlamentu pouze menšinovou podporu a přestože pádem Dodona a jeho vlády socialisti oslabili, stále se svými spojenci do velké míry drží kontrolu nad politickým životem v zemi.
Právě poslední kroky nové moldavské prezidentky jsou skoro za hranou tohoto vypjatého politického boje o kontrolu moci a přesun jejího těžiště blíže k prezidentskému paláci. Maja Sandu sice vstoupila do úřadu s velkými ambicemi nejchudší zemi Evropy zásadním způsobem proměnit, k tomu se jí však nedostává výkonných pravomocí, které musí získat buď spoluprací se současným značně problematickým parlamentem, či vyvoláním předčasných voleb, které však naráží na právní bariéry a nechuť opozice.
Alespoň z evropského pohledu ale cesta nevede přes ohýbání práva a zpochybňování rozhodnutí nezávislé justice, jak ostatně během svém návštěvy o významu vlády práva promluvil i Michel. Nejlepším východiskem ze současného politického patu by bylo uspořádat předčasné volby a ověřit politickou sílu jednotlivých táborů v moldavské politice. Nicméně opozice vedená socialisty tento názor zřejmě nesdílí.
Posledním velkým tématem setkání se stala evropská podpora Moldavska v oblasti vakcín a zoufale potřebné ekonomické obnovy v době po pandemii. Charles Michel přijel do země právě ve chvíli, kdy Moldavsko dosáhlo na podporu ze strany EU v této oblasti, což vzájemné vztahy pomohlo rozhodně otevřít.
Politická eskalace v Gruzii
Podobně složitá, ale v některých momentech ještě vyhrocenější je situace v Gruzii, která se stala zastávkou číslo dva. Situace v této malé jihokavkazské zemi připomínala v minulých dnech akční drama s prozatím nelichotivým závěrem. Vládní strana Gruzínský sen, která přes mnohé pochybnosti a podezření z falzifikací zřejmě vyhrála podzimní parlamentní volby, si vzala do hledáčku šéfa nejsilnější opoziční strany Niku Meliu, jehož přes značnou veřejnou podporu, a dokonce opevnění v sídle jeho politické strany UNM uvěznila.
Do popředí se tím dostaly nejen dlouhotrvající obavy z nebývalé koncentrace moci v rukou šedého kardinála, oligarchy a vládce Gruzínského snu Bidziny Ivanišviliho, ale zejména ty spojené s vládou práva a nezávislostí justice. Zdá se, že se prostřednictvím zneužívání soudní moci snaží Gruzínský sen zlikvidovat poslední náznaky opozice a upevnit si své postavení po třetích vyhraných parlamentních volbách v řadě. Na protest proti tomuto jednání odstoupil gruzínský premiér Giorgi Gacharia.
Charles Michel se tedy v gruzínském případě stal vyjednavačem a arbitrem mezi dvěma znesvářenými tábory v gruzínské politice, když zprostředkoval jednání mezi vládou a opozicí a kritizoval politickou eskalaci situace v zemi. Evropské a americké zapojení do této hluboké politické krize se momentálně zdá jako jediná cesta ven. Charles Michel za účelem vytvoření určitého tlaku na gruzínské elity použil současná vyjednávání o nové podobě asociační smlouvy s EU, na které má proevropsky naladěná Gruzie eminentní zájem.
Rychlé východisko z této patové situace a znovuzahájení politického dialogu je o to důležitější, že ještě nedávno probíhaly mezi sousední Arménií a Ázerbájdžánem otevřené boje o region Náhorního Karabachu, které jižní Kavkaz uvedly do nové konfliktní dynamiky.
Krizemi sužovaná Ukrajina
Poslední zastávkou evropského „prezidenta“ se stala Ukrajina a setkání s ukrajinskou hlavou státu Volodymyrem Zelenským. Michel ji zahájil návštěvou konfliktem zmítaného Donbasu, který v posledních sedmi letech trpí agresí ze strany Ruska. Na společné tiskové konferenci s ukrajinským prezidentem Michel vystoupil s poselstvím podpory ukrajinské suverenity, územní celistvosti a minského mírového procesu s Ruskou federací, kvůli jehož porušování EU zavedla vůči Moskvě rozsáhlé sankce.
Ukrajina si v minulém týdnu připomněla právě sedm let od začátku ruské anexe ukrajinského Krymu a města Sevastopol. Z toho důvodu jsou pro ni podobná gesta evropské solidarity a pokračující podpory obzvláště významná a diplomaticky cenná. Michel nicméně přijel také do země, která je zmítaná vnitřními rozpory a politickou a společenskou polarizací a klesající podporou prezidenta Zelenského. Někteří západní politici a představitelé evropských institucí reagovali velmi zdrženlivě na zákaz vysílání několika ukrajinských televizních kanálů pod kontrolou proruského politika Viktora Medvědčuka a jeho spojenců, které v zemi dlouhodobě šířily dezinformace a proruské narativy. Medvědčuk byl přitom sám zasažen, když se ukázalo, že jeho rodina odkláněla finanční prostředky na tzv. separatistická území na východě země, což ukrajinské právo klasifikuje jako podporu terorismu.
V posledním roce se v ukrajinské politice a společnosti rozjela nová vlna odporu proti reformám a orientaci na západní instituce, včetně Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a EU, které Ukrajinu dlouhodobě finančně podporují, ale požadují za to provádění opatření. Již delší dobu se mluví o odvolání Artema Sytnyka, šéfa protikorupčního úřadu NABU. V minulosti kvůli obrovským tlakům ze strany ukrajinských oligarchů a některých proruských kruhů odstoupil šéf ukrajinské centrální banky Jakiv Smolij a nátlak přivedl k pádu také první Zelenského kabinet premiéra Oleksije Hončaruka.
I v tomto kontextu složitého reformního úsilí a udržení jasného prozápadního kurzu Charles Michel Ukrajinu podpořil a slíbil pokračování evropské pomoci. Stabilita a odolnost Ukrajiny je pro EU zásadní nejen s ohledem na vypjaté vztahy s Moskvou, ale také sousedním Běloruskem Alexandra Lukašenka, který v zemi provádí rozsáhlé represe a čistky proti svým odpůrcům.
Evropu v následujících měsících před podzimním summitem Východního partnerství čeká přemítání o naplnění evropské východní politiky konkrétním obsahem, který by uspokojil jak více ambiciózní asociované země, tak udržel šestici různorodých států pospolu za účelem multilaterální spolupráce a společné provázanosti se Západem. Přitom bude zásadní zaměřit se také na dlouhodobě bolestivá místa evropského přístupu, kterými – jak se i na případu Moldavska, Gruzie a Ukrajiny znovu ukazuje – je nejen nedostatečné pokrytí oblasti bezpečnosti, ale také demokracie a vlády práva. Právě Evropskou komisí navržený koncept společenské odolnosti by v tomto ohledu mohl šesti východoevropským zemím pomoci. Zejména pokud bude dostatečně odpovídat na problémy jednotlivých zemí, nabízet konkrétní řešení pro místní občany a motivovat elity k provádění mnohdy bolestivých společenských reforem, ale také pomáhat východním partnerům zvládat i zahraniční výzvy pro jejich společnosti.
Autor je analytikem Výzkumného centra AMO
