Koule na noze, nebo užitečná hráz proti Bruselu? To nejdůležitější v debatě o Visegrádské čtyřce nezaznívá

KOMENTÁŘ VÍTA DOSTÁLA | Připomínáme si třicáté výročí založení Visegrádské skupiny, která se v posledních letech stala polarizující značkou. Pro některé jde o železnou kouli na noze, která nás táhne do hlubin orbánovského autoritářství a decimuje naši image v Evropě. Pro jiné je zase spásným formátem, jenž konečně dal hlas střední Evropě a umožnil jí promlouvat do zásadních unijních záležitostí. Přesný není ani jeden z těchto hlasů, a zároveň v nich to zásadní nezaznívá.

Při pohledu na dnešní debatu o Visegrádské spolupráci se zdá, jako by vznikla v roce 2015 společně s tzv. migrační krizí. Právě na přelomu let 2015-2016 se z Visegrádu stala všeobecně rozpoznávaná značka. Pod českým předsednictvím se V4 postavila proti trvalým relokacím žadatelů o azyl (třebaže v Polsku až po změně vlády) a řadě lidí utkvěla v paměti jako nástroj k rozbíjení návrhů, jež přicházejí z „Bruselu“. Pro část veřejnosti i pro politiky, kteří se rádi řídí veřejnými náladami, se tak V4 stala zbožňovanou značkou. Dobrá data ohledně obliby Visegrádu bohužel nemáme, nicméně můžeme nahlédnout na statistiku přízně k některým politikům a političkám. Zatímco Angelu Merkelovou čekal po roce 2015 propad důvěry, Viktoru Orbánovi naopak českých fanoušků přibylo.

Přání je často otcem myšlenky, a tak se V4 pro své nové příznivce stala skoro všemocnou. Pokud někdo nesouhlasil s návrhy řešení přicházejícími od Evropské komise, zaklínání Visegrádem mělo fungovat jako všelék. Příznivci tohoto přístupu ale přehlédli dvě důležité okolnosti.

Zaprvé je visegrádský konsenzus v řadě otázek plytký. Spolupráce čtyř středoevropských zemí je velmi pragmatická a funguje na principu „umění nesouhlasit“. Pokud v některé otázce nemáme společné stanovisko, není to překážkou pro společný postup v jiných věcech. Bohužel témat, na kterých bychom našli nejmenšího společného jmenovatele o vysoké hodnotě, spíš ubývá. Oproti situaci před deseti lety se neshodneme na energetické bezpečnosti regionu či podpoře zemí Východního partnerství. Stejně tak v řadě dalších oblastí mizí potřeba střední a východní Evropy vymezovat se vůči starším členským státům, když témata jako přechodná období na volný pohyb osob zmizela. U otázky jako je distribuce evropských prostředků, pak získávají na důležitosti jiné dělící linie než staří versus noví. Ačkoli se nám díky shodě na migračních tématech může zdát Visegrád v EU velmi silný, jeho praktický význam spíše klesá.

Zadruhé byla visegrádská spolupráce brána jako nástroj, který má amplifikovat naše národní zájmy. Ano, toto je skvělá úvaha, ale víme, jaké ty zájmy jsou? (Krom toho, že v Česku nechceme ani jednoho uprchlíka). Na druhou stranu takové Maďarsko moc dobře ví, jaký národní zájem do Visegrádu promítnout: aby se Viktor Orbán a jeho režim udržel u moci co nejdéle, bez ohledu na to, co si o jeho počínání s evropskými (a tedy i českými!) penězi myslí Evropská komise, Evropský parlament a některé členské státy. Při vlastní nevědomosti, jak Visegrád smysluplně naplnit, někteří čeští státníci zhltnou nejeden maďarsko-polský dort, do kterého se dává „všechno, co je dobré“. Následky známe.

V diskuzi o české zahraniční politice má nicméně značný ohlas tento tón milovníků Visegrádu i za to, čím ve skutečnosti není. Pokud nesouhlasíte se zahraničněpolitickou linií, která se schovává za Visegrád, ať už je to smyšlenost nebo ne, začnete pochopitelně Visegrád nesnášet. A tak se stává z tohoto formátu přeceňovaná síla, a to nejen na straně jeho obhájců, ale i ve vidění jeho odmítačů.

Co je podstatné

V4 není ani samospasný, ani toxický. Je takový, jaký si ho uděláme. Nic nedosáhne na visegrádské stanovisko bez souhlasu České republiky. Pokud někdo tvrdí, že existuje visegrádský pohled na věc, aniž by k tomu existovala projednaná shoda, má se ozvat. A pohříchu tak neučinila Marie Benešová, když maďarská ministryně spravedlnosti Judit Vargaová hovořila o „visegrádském pohledu na právní stát“. To slovenská ministryně Kolíková svůj odpor vyjádřila.

V debatě o lásce či nenávisti k tomu, co právě dnes Visegrád reprezentuje, bohužel uniká to nejpodstatnější. Střední Evropa byla historicky vždy spíše zdrojem konfliktů než prostorem k jejich zažehnávání. Ať šlo o náboženské či nacionální konflikty, požár jsme si tu zažehnout dokázali, ale uhasit jej už nikoli. Pak to za nás řešili jiní, často k naší k nelibosti. Visegrád je jedním z nástrojů, jak těmto situacím předcházet. Tato spolupráce Česka, Polska, Maďarska a Slovenska nám všem pomohla do EU. Přistoupení bylo nejen integrací středovýchodní Evropy do Evropy západní, ale i bezprecedentním propojením Evropy střední. Díky tomu došlo k raketovému nárůstu obchodního obratu v regionu, a stejně tak jsme se zbavili obav, že by nás ohrožovali naši sousedé. Dnes to zní fantasmagoricky, ale třeba pro meziválečné Československo to bylo hlavní východisko bezpečnostní politiky. Nikdo také nevěděl, zda střední Evropa nepůjde po roce 1989 cestou Balkánu či Kavkazu. Nešla. I díky Visegrádu.

Když dnes někdo volá po tom, abychom opustili Visegrád, ptejme se, co navrhuje místo něj. Ano, dejme této spolupráci reálnou vážnost, ale pamatujme, že ze střední Evropy nikdy neutečeme a Polsko a Maďarsko budou vždy našimi sousedy. (Byť Maďarsko pouze sousedem pomyslným).

Skvělým nástrojem pro budování soudržnosti je Mezinárodní visegrádský fond, jenž slouží k posilování vazeb mezi občanskými společnostmi zemí V4. Umožňuje vzájemné poznání a pochopení, čímž přispívá k toleranci i hledání nových oblastí spolupráce. V době, kdy politické spolupráci lze těžko upřímně fandit, by právě Fond měl být prioritou české středoevropské politiky. Koneckonců Česko má vybrat nového ředitele či ředitelku. Snad bude mít šťastnou ruku a najde někoho s diplomatickou zkušeností i politickým rozhledem. Obojí dnes Visegrád potřebuje.

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).

SDÍLET
sinfin.digital