Koule na noze, nebo užitečná hráz proti Bruselu? To nejdůležitější v debatě o Visegrádské čtyřce nezaznívá

Vít Dostál

KOMENTÁŘ VÍTA DOSTÁLA | Připomínáme si třicáté výročí založení Visegrádské skupiny, která se v posledních letech stala polarizující značkou. Pro některé jde o železnou kouli na noze, která nás táhne do hlubin orbánovského autoritářství a decimuje naši image v Evropě. Pro jiné je zase spásným formátem, jenž konečně dal hlas střední Evropě a umožnil jí promlouvat do zásadních unijních záležitostí. Přesný není ani jeden z těchto hlasů, a zároveň v nich to zásadní nezaznívá.

Při pohledu na dnešní debatu o Visegrádské spolupráci se zdá, jako by vznikla v roce 2015 společně s tzv. migrační krizí. Právě na přelomu let 2015-2016 se z Visegrádu stala všeobecně rozpoznávaná značka. Pod českým předsednictvím se V4 postavila proti trvalým relokacím žadatelů o azyl (třebaže v Polsku až po změně vlády) a řadě lidí utkvěla v paměti jako nástroj k rozbíjení návrhů, jež přicházejí z „Bruselu“. Pro část veřejnosti i pro politiky, kteří se rádi řídí veřejnými náladami, se tak V4 stala zbožňovanou značkou. Dobrá data ohledně obliby Visegrádu bohužel nemáme, nicméně můžeme nahlédnout na statistiku přízně k některým politikům a političkám. Zatímco Angelu Merkelovou čekal po roce 2015 propad důvěry, Viktoru Orbánovi naopak českých fanoušků přibylo.

Přání je často otcem myšlenky, a tak se V4 pro své nové příznivce stala skoro všemocnou. Pokud někdo nesouhlasil s návrhy řešení přicházejícími od Evropské komise, zaklínání Visegrádem mělo fungovat jako všelék. Příznivci tohoto přístupu ale přehlédli dvě důležité okolnosti.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital