KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Prezident Petr Pavel v Evropském parlamentu přednesl srozumitelný a rozhodný projev, ve kterém umístil Českou republiku do čela úsilí o prohlubování evropské integrace i utužování bezpečnostní vazby Evropy se Spojenými státy. Byla to rozvážná státnická řeč s několika novými akcenty; český prezident si za svou premiéru u řečniště EP vysloužil potlesk europoslanců ve stoje. Jeho úspěch je úspěchem České republiky, která tak i na této symbolické frontě potvrzuje svou ambici být spolehlivým a konstruktivním spojencem v rámci EU a NATO.
Pavel tím zakončil sérii tří významných vystoupení, která je třeba vnímat společně a v kontextu – napřed na půdě OSN ve Valném shromáždění a v Radě bezpečnosti; v úterý na akademické půdě Evropské školy v Bruggách a nakonec před plénem Evropského parlamentu. Česko se tak jeho přičiněním vrací do povědomí evropské i mezinárodní politiky. Vždyť český prezident nemluvil v europarlamentu už dlouhých deset let. A navíc jak Zemanovo, tak Klausovo vystoupení doprovázely rozepře a hlasité protesty části europoslanců.
Prezident nešel do hloubky evropských politik, nezabýval se energetikou či migrací. Držel se takříkajíc „svého kopyta“, strategických evropských a geopolitických otázek, s jasným důrazem na bezpečnostní dopady ruské agrese proti Ukrajině. Naznačil, že Evropa opožděně rozpoznala nebezpečí, které představuje Putinovo Rusko, a varoval proti únavě z ukrajinské války i proti argumentům, že způsobuje růst cen energií a potravin. „V sázce je mnohem víc. Naše svoboda.“ Jedním dechem pak požádal o pokračování všemožné pomoci Ukrajině. „Pokud Ukrajina padne, padneme i my. A bude nás to stát daleko víc.“
