Vyšší klimatický cíl EU se přiblížil, Česká republika už ho nebude blokovat

Kateřina Davidová

16. 10. 2020 • 20:43
KOMENTÁŘ KATEŘINY DAVIDOVÉ | Na poli Evropské unie nyní probíhá diskuze, která zásadně ovlivní směřování členských států, ale i ostatních států světa, minimálně na příštích deset let. Řeč je o diskuzi ohledně nastavení nového cíle pro snižování emisí skleníkových plynů, který má EU odeslat do konce roku OSN v rámci svých závazků z Pařížské dohody.

V současné době platí pro EU cíl snížit emise skleníkových plynů o 40 % do roku 2030 oproti emisím v roce 1990. Tento cíl je však z pohledu vědy nedostatečný a EU proto jedná o jeho navýšení. Evropská komise před měsícem navrhla, aby nový cíl byl alespoň 55 %, avšak včetně negativních emisí – tedy emisí, které jsou z atmosféry zachytávány například v půdě či v lesích. Reálné snížení by pak bylo pouze v rozmezí 50 – 53 %. Evropský parlament, který je v otázkách ochrany klimatu tradičně nejprogresivnější, následně odhlasoval, že by cíl měl být 60 % a bez započítání negativních emisí.

Hlavní pozornost se pak upřela na členské státy, jejichž čelní představitelé o novém cíli jednali u večeře během zasedání Evropské rady 15. října. Již před zasedáním bylo jasné, že nepůjde o snadnou debatu a že nebude lehké smířit jednotlivé postoje členských států, které se pohybují od podpory cíle nad 60 % (Dánsko, Finsko, Švédsko), přes podporu Komisí navrhovaných 55 % (Německo, Francie) až po podporu nižších cílů (Polsko, Maďarsko, Bulharsko).

Česko překvapilo Evropu

Česká republika se dlouhou dobu řadila do poslední skupiny, avšak v den odletu na bruselský summit premiér Andrej Babiš k velkému překvapení domácích i mezinárodních pozorovatelů prohlásil, že Česká republika nemá s cílem alespoň 55 % problém, pokud se bude jednat o celounijní cíl, nikoliv cíl pro každý jednotlivý stát. Pokud se tedy státy baví o cíli tak, jak jej navrhuje Evropská komise, je tato podmínka splněna.

Důvodů pro takovýto nečekaný obrat může být mnoho. Zaprvé je možné, že si Babiš uvědomuje, že Česká republika je nyní v nelehké situaci kvůli nekontrolovaně rostoucímu počtu nakažených virem COVID-19 a bude patrně muset žádat své evropské sousedy o pomoc. V takovéto situaci samozřejmě není dobrý nápad dělat potíže jinde, zejména ne u tématu, které je pro většinu čistých plátců do evropského rozpočtu hlavní prioritou.

Dalším možným vysvětlením může být i fakt, který přinesly Hospodářské noviny, totiž že Andrej Babiš si až donedávna myslel, že cíl 55 % je závazný pro každý členský stát zvlášť, nikoliv kolektivně pro celou EU, a že navíc toto snižování emisí má být vztahováno k roku 2010, nikoliv k roku 1990. V tom je pro Českou republiku zásadní rozdíl, jelikož díky radikální transformaci své ekonomiky po sametové revoluci zažila rychlý propad emisí skleníkových plynů právě v devadesátých letech. Poté se emise stabilizovaly a klesaly již pouze pozvolna.

Když se podíváme na konkrétní data, tak vidíme, že Česká republika od roku 1990 do současnosti již snížila své emise o 35 % (z 200 mil. tun CO2eq v roce 1990 na 129 mil. tun CO2eq v roce 2018). Abychom splnili cíl alespoň 55 % (pokud by se tento cíl počítal přímo pro nás, nikoliv pro EU jako celek), tak bychom v roce 2030 měli mít národní emise na úrovni alespoň 90 mil. tun CO2eq či méně.

Ani tento cíl pro nás není nerealistický, jak dříve často tvrdil vicepremiér Karel Havlíček. Podle organizace Šance pro budovy je možné snížení emisí o 10 procentních bodů dosáhnout důkladnou renovací budov a snížením jejich energetické náročnosti. Evropská komise v tomto odvětví vidí velký potenciál a plánuje tzv. renovační vlnu, kterou mimo jiné chystá štědře podpořit z plánovaného balíčku obnovy po pandemii koronaviru. Česká republika by tak mohla využít evropských peněz na opatření, která jednak sníží emise a jednak poskytnou nová, lokální pracovní místa.

Zbývajícího snížení o deset procentních bodů lze dosáhnout kombinací politik a opatření zejména v energetice. Oproti zemím jako je Slovensko či Maďarsko máme svým způsobem snazší situaci v tom, že máme energetický mix stále z velké části pokrytý z uhlí. Uhelná energetika tak pro nás představuje pomyslné nízko visící ovoce, které můžeme bez větších problémů utrhnout. Podle výpočtů Hnutí DUHA by samotné zavření uhelných elektráren snížilo české emise o 22 %. Evropský cíl bychom tak nejen splnili, ale i přesáhli. Uhlí se navíc stává stále méně ekonomicky lukrativním a je zřejmé, že jeho konec přijde dříve, než se mnozí ještě před pár lety domnívali. Česká uhelná komise by tak neměla jeho životnost uměle prodlužovat a naopak rozhodnout o jeho konci v co nejbližším časovém horizontu, ideálně právě již kolem roku 2030.

Finální číslo až v prosinci

Čtvrteční jednání lídrů evropských zemí podle očekávání nepřineslo finální domluvu. V závěrech ze summitu se však členské státy shodly, že je potřeba unijní cíl „navýšit“ (nikoli pouze „aktualizovat“, jak bylo používáno dříve). Konkrétně je zde také zmíněno prosincové zasedání Evropské rady jakožto termín, kdy má dojít k finální dohodě na konkrétní výši a podobě nového cíle. Politici také vyzývají Evropskou komisi, aby do tohoto termínu provedla bilaterální konzultace s jednotlivými členskými státy ohledně národních specifik, které by pro ně cíl alespoň 55 % představoval. Je tedy možné, že Evropská unie symbolicky představí svůj nový, navýšený cíl k pátému výročí Pařížské dohody (12. prosince).

Z překvapivého vývoje okolo české pozice k tomuto cíli lze usuzovat, že si Andrej Babiš uvědomil, že Česká republika nemusí nutně držet svoji odmítavou pozici až do konce jen pro to, aby si na evropské půdě něco vyjednala. Státy, pro které je snižování emisí priorita, jsou velmi otevřené tomu dostat všechny na jednu loď a jsou ochotny pomoci státům s nižším HDP a vyšší ekonomickou závislostí na emisně náročných odvětvích k dosažení společného cíle. Je samozřejmě otázka, co všechno bude nyní chtít česká reprezentace vyjednat výměnou za svůj souhlasný postoj k vyššímu cíli, ale alespoň jsme již opustili nekonstruktivní blokující pozici. To pravé vyjednávání však přijde až v nadcházejících dvou měsících.

Autorka je analytička Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM a Centra pro dopravu a energetiku.

SDÍLET