Známý problém velmi slabého zastoupení členských zemí střední a východní Evropy v nejvyšších patrech institucí Evropské unie rozvířila před několika dny analytická studie firmy European Democracy Consulting (EDC). Ta spočítala, že vysocí úředníci či politikové z tohoto regionu sedí na pouhých sedmi až osmi procentech nejvyšších postů, ačkoli představují přes 40 procent členských států a 20 procent obyvatelstva EU. Naprostou většinu vysokých pozic obsazují kandidáti ze západní, jižní a severní Evropy.
EDC zařadila do kategorie „střední a východní Evropy“ pro potřeby tohoto dokumentu Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Slovinsko, Chorvatsko, Bulharsko, Rumunsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Tedy 11 postkomunistických zemí, které do EU vstoupily v letech 2004-7, tedy před 15-13 lety (plus Chorvatsko v roce 2013). V závěrech studie EDC uvedla, že takto mizivé číslo je v organizaci, která má povinně dbát na „rovnovážné“ zeměpisné zastoupení, „neobhajitelné“ a politicky velice škodlivé. „Pocit trvalého podzastoupení by neměl být brán na lehkou váhu, protože nutně vede k frustraci a mohl by vážně podkopat podporu evropských institucí, hodnot a politik,“ konstatuje dokument. A dodává, že „tento dopad na obyvatelstvo může případně ovlivnit chování a ‚evropanství‘ národních lídrů, což pak bude zase zpětně ovlivňovat soudržnost EU“.
Pro potřeby studie zkoumala EDC sedm desítek institucí EU, od těch nejdůležitějších jako Evropská komise, Evropský parlament či Rada EU, až po desítky agentur, které EU provozuje. Ve všech případech ji zajímaly jen nejvyšší funkce, tedy předsedové a generální tajemníci klíčových institucí, předsedové těch poradních, ředitelé agentur a samostatné vysoké funkce jako Evropský ombudsman či Evropský veřejný žalobce; celkově její zkoumání zahrnulo 89 těchto vysokých úřadů.
Nejenže je aktérů ze zmíněných „nových“ členských států jako šafránu, ale v naprosté většině případů nesedí v čele mocných a vlivných úřadů, spíše řídí agentury nebo poradní instituce. Jedinými výjimkami jsou Lotyška Ilze Juhansone, generální tajemnice Evropské komise, a Laura Kövesi z Rumunska, nedávno jmenovaná první evropskou veřejnou žalobkyní. Autoři poukazují například na to, že při loňském rozdělování nejvyšších úřadů po volbách do Evropského parlamentu – předsedů Evropské komise, Evropské rady, Evropského parlamentu a Evropské centrální banky – bodovali politikové z Německa, Francie, Belgie a Itálie, tedy západních a jižních států, které dohromady drží přes 60 procent sledovaných pozic.
Analýza pokulhává v tom, že formálně klade rovnítko mezi skutečně mocné úřady, jako jsou výše jmenované, a agentury rozseté po celé EU, jejichž vliv je obvykle nesrovnatelně slabší. Nevšímá si přitom třeba generálních ředitelů a ředitelů v Evropské komisi, Radě EU nebo Evropském parlamentu, jejichž vliv je naopak mnohdy nepoměrně vyšší než vedoucích některých agentur. V této kategorii si země střední a východní Evropy vedou o trochu lépe – jejich příslušníky je 14 procent vysokých manažerů v Evropské komisi. Vezmeme-li pak v potaz pouze generální ředitele a jejich náměstky v téže komisi, tedy lidi řídící jakási evropská „ministerstva“, tak v celkovém seznamu zhruba osmdesáti jmen napočítáme 15 vysokých úředníků z nových zemí.
Dalo by se očekávat, že vyšší zastoupení budou mít lidnatější státy, třeba Polsko nebo Rumunsko, nebo ty, které do EU vstoupily nejdřív, tedy v roce 2004. Ale není to tak, ba spíše naopak. Mezi zmíněnými 15 vysoce postavenými manažery z nových zemí jsou tři Bulhaři, po dvou Lotyších, Estoncích a Kypřanech a po jednom z ostatních zemí – s výjimkou České republiky a Maďarska. Tyto dvě členské země nemají v dané kategorii nikoho. Jsou v managementu komise zastoupeny pouze na úrovni jednoho „obyčejného“ ředitele a několika úředníky na středním článku řízení.
Rádo se spekuluje o tom, že „odstrkávání“ Maďarů, Čechů a Poláků (po odchodu generálního ředitele pro zemědělství Jerzyho Plewy má tato čtyřicetimilionová země jediného náměstka) je jakýmsi projevem nedůvěry, ba nevlídnosti vůči zemím, které nejenže odmítají euro a mají spoustu výhrad k tomu či onomu, ale jsou důvodně podezřelé z porušování základních pravidel unie. Proti Polsku a Maďarsku jsou vedeny formální procedury z tohoto důvodu. Česku má zase škodit jeho tolerance střetu zájmů premiéra Andreje Babiše. Podle jiného názoru je, aspoň v případě Česka, hlavní příčinou spíše dlouholetá lhostejnost českých vlád vůči tomuto aspektu evropské politiky a pokračující slabá snaha to napravit. Loni spuštěná vládní Strategie podpory Čechů v institucích EU zatím nepřinesla ovoce – dlužno přiznat, že příprava lidí na vysoké úřady v EU a jejich prosazení je běh na dlouhou trať.
Všichni „eurokraté“, od těch nejvyšších politicky obsazovaných funkcí až po řadové úředníky, mají pracovat ku prospěchu Evropy a hájit její zájmy; jejich státní příslušnost má být v podstatě jedno. Jenže ono je důležité, aby EU jako taková rozuměla každé jedné členské zemi a aby každá země měla v institucích lidi schopné vysvětlit, jak je míněn onen „evropský zájem“ a jak bude prováděn. Zde je národní přítomnost důležitá, nezbytná a výhodná, a to pro obě strany. Nezapomínejme, že v bruselských úřadovnách, a potažmo napříč všemi institucemi, se rodí většina legislativy, která pak platí pro občany všech 27 členských zemí.
