Jed komunismu je v českém organismu dodnes. Když to nepřiznáme, můžeme zase selhat, tvrdí Padevět

Aneta Černá

Vyšetřovny Státní bezpečnosti, místa schůzek odbojářů i zrůdná komunistická muzea mapuje v nové knize badatel Jiří Padevět. Průvodce stalinistickou Prahou přibližuje čtenářům místa spjatá s obdobím nejtemnějšího rudého teroru. Tehdy dle Padevěta Československu vládli političtí gansteři. I sedmdesát let poté tuto dobu ale někteří stále bagatelizují. „Možná to jednou dovedeme pochopit a zároveň si připustit, že v této době dospívali a žili naši rodiče a prarodiče, kteří mnohdy podlehli nadšení, nebo tlaku okolí, nebo to prostě mysleli dobře a stali se členy komunistické strany, nebo alespoň Československého svazu mládeže, aby budovali šťastné zítřky. Pokud si to nepřiznáme, tak můžeme zase podobně selhat,“ tvrdí Padevět.

Kniha je o stalinistické Praze. Popisuje tedy události v hlavním městě do roku 1953?

Publikace začíná 25. únorem 1948, kdy se komunisté chopili moci. Nekončí ale rokem 1953, kdy Stalin a Gottwald umírají, ale končí to až rokem 1956, kdy snad začalo, alespoň opticky, postupné uvolňování poměrů ve společnosti. Poslední popisovanou velkou, nebo chcete-li dějinnou událostí je přelomový Sjezd československých spisovatelů v roce 1956.

Věnujete se v Průvodci pouze místům, nebo v něm popisujete i osudy zdejších obyvatel?

Pokud se příběhy lidí daly dohledat, tak se je snažím vyprávět, ale především u protikomunistických odbojářů je pokračování jejich osudů po propuštění z komunistických kriminálů velmi těžko dohledatelné, a nebo přesahuje časový rámec knihy. U tehdejších nositelů moci jsem příběh někdy vyprávěl i přes rok 1956.

Nová kniha navazuje na Průvodce protektorátní Prahou. Je tam i nějaký konkrétní příběh, který se objevuje v obou knihách?

Popisuji například osud majora Jaromíra Nechanského, který se v prvním Průvodci objevuje jako parašutista vyslaný z Anglie, který se během květnového povstání snažil o radiové spojení se spojenci a s Košickou vládou. V nové knize jeho příběh pokračuje. Po roce 1948 se stal totiž dvojitým agentem, který pracoval zároveň pro StB a pro americkou zpravodajskou službu a skončil na komunistickém popravišti. V knize je i příběh rozhlasového hlasatele Zdeňka Mančala, jehož hlas provázel povstalce během pražského povstání a který byl po únoru 1948 komunisty perzekvován.

Jsou v Průvodci především místa již známá, nebo jste některá musel nejprve objevit?

Místa institucí jsou poměrně známá. Smutně proslulou komunistickou mučírnu, takzvaný Domeček nedaleko Ministerstva zahraničních věcí a nedaleko Pražské hradu, zná snad už každý zájemce o moderní historii své vlasti. Méně známá je podobná budova, která je v Bubenči a Státní bezpečnost jí říkala Statek. K těm méně známým místům patří pravděpodobně i vila v Dělostřelecké ulici, která se také objevuje už v dřívějším Průvodci. Za války v ní byla Ústředna pro židovské vystěhovalectví, po válce tam krátce sídlila ruská tajná služba a potom budovu obsadil 5. odbor Ministerstva národní obrany, což byla zjednodušeně řečeno vojenská státní bezpečnost.

Co je na místech, která v knize popisujete, nyní?

Většina ministerstev sídlí tam, kde sídlila tehdy a divadla jsou také stále na svém místě. V bytech, kde se scházeli odbojáři, se nadále bydlí, někdy je vlastní i jejich potomci. Pak jsou místa, kde budova stále stojí, ale účel je jiný. Třeba tehdejší Muzeum Klementa Gottwalda je dnes budovou České spořitelny. Dřívější Muzeum Vladimira Iljiče Lenina je dnes sídlem ČSSD (poznámka: Lidový dům). Některé budovy už nestojí, protože ustoupily rozvoji města.

Připomíná se na těchto místech podle Vás dostatečně jejich mnohdy temná minulost?

Podle mě spíše ostýchavě. Například Domeček funguje dál jako budova Ministerstva vnitra, kam běžně lidé nemají přístup. Na zdi areálu je sice pamětní deska, na které je podle mne velmi nekonkrétně uvedeno, že zde byli mučeni lidé během komunistického režimu, chybí ovšem údaj o počtu vězněných, o tom proč a kým byli nelidsky mučeni. Podle mne není nutné všude instalovat pamětní desky, ale moc by se mi líbil systém informačních tabulek, které by vysvětlovaly historii konkrétních budov. Některá evropská města něco podobného mají a je škoda, že Praha ne. Co se týče současného využití budov, které zmiňuji v Průvodci, často myslím na věznici na Pankráci, která dosud slouží stejnému účelu, kterému sloužila za protektorátu i během stalinistické epochy. Představuji si, že místo věznice bude jednou velké muzeum totality, jaké mají třeba v Budapešti. V areálu jsou minimálně dvě pietní místa, která bohužel nejsou veřejnosti běžně přístupná.

Třeba pankrácká sekyrárna, která se otevírá jen jednou, dvakrát do roka…

Ano a lidé se nedostanou ani na místo, kde komunisté oběsili Miladu Horákovou a další odbojáře.

sinfin.digital