Smrt šestaosmdesátiletého trojnásobného italského premiéra, několikanásobného ministra (zahraničí, financí, zdravotnictví a ekonomického rozvoje) a zdaleka nejvýraznější osobnosti italské politiky posledních třicet let Silvia Berlusconiho (1936–2023) otřásla, tak trochu, nejen Itálií, ale i evropskou a světovou politikou. Nebyl takřka nikdo, kdo by tohoto státníka neznal, a mnozí z nich, včetně novinářů, se k jeho skonu a v té souvislosti i k jeho „životu a dílu“ tak či onak vyjádřili. Nekrology a vzpomínky to byly věru pestré, přesně takové, jaký byl i veřejný a soukromý život tohoto podnikatele, mediálního magnáta, politika a milovníka všeho, do čeho se kdy pustil. Teď vám nabízím ten svůj.
Berlusconi jako ztělesnění všeho italského
Když jsem si včera večer sám pro sebe, s italským červeným ve sklence a olivami v misce na stole, rekapituloval Berlusconiho život a kariéru a když jsem si kladl otázku, co pro něj bylo nejcharakterističtější, dospěl jsem nakonec k na první pohled možná zdánlivě banálnímu, ale nepopiratelnému závěru, a sice k tomu, že to byla jeho právě „italskost“. Silvio Berlusconi byl opravdu ve všem, co podnikal (prakticky vždycky s velikým, alespoň dočasným úspěchem) dokonale „italský“. Co přesně tím myslím a co všechno se za tím „skrývá“?
Předně se jednalo o nepokryté nadšení, které z něj prakticky pořád (až na okamžiky nejvypjatějších krizí, kdy, přirozeně, není „do zpěvu“ nikomu, a proto nebylo ani Berlusconimu) doslova čišelo. Na prvním místě šlo o podnikání (vystudovaný právník Berlusconi vlastnil již v mládí firmu Edilnord, která v první polovině šedesátých let vydělala jmění na výstavbě severomilánského předměstí, mimo jiné díky politickým konexím a „přátelství“ s vlivnými lidmi, s nimž to SB vždy „uměl“), ale také o média (Berlusconi byl první politik, jenž uspěl díky vlastnictví médií a díky tomu, že je dokázal efektivně využít v politických kampaních), o fotbal (jedna z největších národních vášní, která na Apeninském poloostrově vzbuzuje takové emoce, že si to u nás – kde se občas sejdeme po vzácných vítězstvích „naganského“ typu na Staroměstském náměstí – většina lidí neumí představit), o jídlo a pití (Italové viděli Berlusconiho tolikrát jíst a pít „národní“ jídla a nápoje, hlavně víno, až mohli nabýt dojmu, že nedělá nic jiného) a, v neposlední řadě, o krásné dívky a ženy (prakticky všeho věku, všech barev pleti a všeho sociálního postavení, v tom byl Berlusconi mimo jakoukoli pochybnost naprostý demokrat), na což nakonec v politice do jisté míry doplatil.
Důležitý byl také specificky „italský styl“, jakým se Berlusconi prezentoval a který si rovněž jaksepatří užíval. I tento styl byl okázale, pro cizince často až nesnesitelně či nepochopitelně („Jak toto může, proboha, někomu imponovat?“ ptali se nezřídka i někteří moji kamarádi) „operní“ či spíše „operetní“ („V italštině zní všechno jako v opeře,“ jak říkala s viditelným nadšením Pamela Piggottová ve slavném filmu Billyho Wildera „Avanti“ neboli „Nebožtíci přejí lásce“; 1972), zkrátka bombastický až řvavý.
To, čemu se v zahraničí nezřídka vysmívali a co ironizovali, ale mělo ve skutečnosti svůj hluboký smysl. Jednak to odpovídalo Berlusconiho nátuře, jednak to bylo určeno (s geniální vypočítavostí) nikoli Britům, Němcům či Švédům, nýbrž Italům. Právě jim totiž televizní magnát a bavič „šil“ svoji politiku a svůj politický styl „na míru“ a ve finále to byl on, nikoli jeho domácí a zahraniční kritikové, kdo uspěl.
