KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Ruská agrese na Ukrajině, s ní související příchod množství ukrajinských uprchlíků, a nejen s tím související energetická krize, stejně jako nepopiratelná krize identity, kterou v posledních letech prožívá Evropská unie, nemluvě o vnitřní rozpolcenosti naší země – to všechno vyvolává celou řadu palčivých otázek na téma, kam Česká republika patří. Klademe si otázku, zda je skutečně nedílnou součástí geopolitického prostoru a civilizačního okruhu jménem Západ, jak tvrdí její oficiální představitelé, anebo směřuje kamsi na Východ, k Putinovskému Rusku, se všemi neblahými důsledky, jež k tomu patří. Tady je moje osobní, nejstručnější a nejpregnantnější možná odpověď.
České země byly „odnepaměti“ nedílnou součástí Západu, třebaže se, vzhledem ke své geografické poloze, ale někdy i mentálně, nacházely na jeho východní periferii. Bylo tomu tak v době křtu čtrnácti českých knížat na území Východofranské říše v polovině 9. století, ve slavných časech posledních Přemyslovců, tj. od poloviny 12. do počátku 14. století, za vlády našeho největšího vládce, krále, císaře a „otce vlasti“ Karla IV. ve druhé polovině 14. století, i během dlouhého habsburského období našich dějin, tj. od dvacátých let 16. století až po první světovou válku.
Ano, i tehdy byly české země nejrozvinutější součástí západní poloviny podunajského soustátí, tzv. Předlitavska, a nikoli východního Zalitavska, jež bylo politicky, ekonomicky i sociokulturně někde docela jinde. Západ tuto skutečnost vnímal, třebaže nás Angličané, Francouzi, Italové i Němci nezřídka brali jako východní, ve srovnání s nimi poněkud zaostalou periferii. Skutečným, opravdovým Východem (třebaže nás za něj občas tak trochu výsměšně označovali) jsme pro ně ale nebyli nikdy.
Vznik samostatného Československa v závěru Velké války na konci roku 1918 na naší příslušnosti k Západu nic nezměnil, právě naopak. O příslušnosti Masarykovy a Benešovy republiky k němu, zejména k Francii (a z části k Velké Británii, jakkoli o to vlastně příliš nestála), nebylo nejmenších pochyb, stejně jako nebylo sporu o jejím jasném vymezení se vůči bolševickému sovětskému Rusku/Sovětskému svazu či revizionistickému horthyovskému Maďarsku. Bylo tomu tak přesto, že se místní komunisté v čele s Gottwaldem a spol. snažili již tehdy toto staletími prověřené a osvědčení „ukotvení“ naší země na Západě zvrátit, naštěstí ale marně, jelikož v meziválečné éře k tomu neměli dost sil, ani potřebnou podporu ze zahraničí.
