Stát provozuje IT s lidmi, kteří usnuli před dvaceti lety. To je i případ "vyhořelého" serveru s daty o žadatelích státní pomoci

KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | Poslední týdny přinesly zase spoustu pozoruhodných vyjádření různých úředních osob k oblasti výpočetní techniky. Pro člověka znalého je to podobně zábavné, jako když subalterní úředník Jiří Ovčáček vinil Řízení letového provozu za Zemanovo zpoždění. Pojďme si proto projít nějaké výroky a ilustrovat si, jak se věci doopravdy mají.

Největší problém státní správy ve vztahu k IT je, že lidé, kteří ve státní správě pracují a o věcech rozhodují, naprosto nerozumí počítačům a technologiím. Buď v oboru nikdy nepracovali, anebo v něm pracovali tak dávno, že jejich znalosti odpovídají třeba stavu z roku 1999. Jejich vyjádření jsou proto buď naprosto mimo, nebo z rodu “ano, to by mohl být důvod, ale před dvaceti lety…”

Pojďme se nejprve podívat na mluvčího NAKITu pana Trnku, který v rozhovoru pro Aktuálně pronesl pozoruhodnou větu: “Stavět brutální infrastrukturu na tenhle jeden moment, aby to pak po zbytek života serverů běželo na 0,3 procenta kapacity, to se také nedělá.

To má pravdu. Proto si řekněme, jak se to nejen v roce 2021, ale tak cca deset let, dělá - a dělají to e-shopy po celém světě, dělá to Amazon, dělají to herní servery, dělají to média: Infrastruktura se nakupuje jako služba pro období zvýšené zátěže. Říká se tomu škálování a je to tak běžná věc, jako když dopravní podnik po velké akci posílí spoje mezi místem konání akce a nádražím. E-shopy to dělají před Vánoci a před dalšími nákupními akcemi. Když se vyhlašuje sleva a výprodej, tak kamenné prodejny požádají předem o posily na pokladny a pro ochranku.

Současné technologie totiž fungují takříkajíc “on demand” - jsou postavené na silné infrastruktuře, která se pronajímá podle vytížení. A tak když máte e-shop, který očekává předvánoční nápor, tak si ke dvěma serverům, co máte na celý rok, pronajmete na říjen, listopad a prosinec dalších deset. Ano, stojí to nějaké peníze, ale zvládnete to, jak se říká, s prstem v nose.

V těsném závěsu jde zaklínadlo, zvané “sto sedmdesát tisíc lidí, to nejde zvládnout”. Tak mocné, až koncernový tisk pocítil potřebu se k tomu vyjádřit dopisem čtenářky, paní Bláhové, s titulkem “Když všichni vědí, co je špatně”. Paní popisuje, jak začínala na sálovém počítači URAL II, a proto se cítí povolána prohlásit, že, cituji, “žádný systém nezvládne 170.000 účastníků najednou (snad jen superpočítače NASA)”. Paní Bláhová, serverové systémy normálních webhosterů bez problémů zvládnou milion požadavků za sekundu, to se nedá s URALem II srovnat!

Takže prosímvás, pane Trnko: Infrastruktura se nakupuje jako služba, a když očekáváte, že bude velká zátěž, nakoupíte si na ten den služby víc! Pronajmete si tři další servery, posílíte datová spojení, nebo u telco operátorů dohodnete dočasné zvýšení kapacity SMS brány. Tohle udělá každý produktový manažer, který ví, že to se současnými technologiemi lze udělat. Ovšem když jste znalostmi zamrzli v době dotcom bubliny, tak vás to ani nenapadne, a místo toho plácáte, že “to prostě muselo spadnout, protože se nevyplatí to předimenzovat…” Nevyplatí, a proto se už tak deset let kupuje výkon, ne fyzické servery!

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital