FILOSOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Získal jsem v průběhu času dojem, že ze života společnosti i jednotlivce mizí rozum. Obyčejná moudrost, avšak také pokora a smířlivost. Schopnost poodstoupit, pohlédnout na věci s nadhledem, gentlemansky zvážit, zda argumenty protistrany přece jen nemají do sebe víc, než jsme jim dosud přičítali – to vše v reálné víře, že i protistrana se zachová stejně. To my ne. Z mnohých jsou už dávno tvrdohlaví objevitelé svatých pravd. Cenzoři. A kdo má jiný názor (nebo třeba jen pochybnost), je rázem pasován na narušitele.
Tento „mrav“ se promítá v různých oblastech společenského života různě, rozhodně však naznačuje (vedle jiných) jeden velmi neblahý trend: stírá se (fakticky už je setřena) hranice mezi soukromým a veřejným, mezi rovností a vrchnostenstvím. V právu konkrétně zaniká (fakticky už zanikla) skupina podstatných strukturálních rysů, která – domyšleno do konce – v moderní demokratické společnosti a právním státu dávala právnímu řádu srozumitelnou podobu:
1. Výjimečné společenské vztahy, kdy je třeba v zájmu svobody, rovnosti a demokracie formulovat a preferovat veřejný zájem, je nutno upravit veřejným právem.
2. Všechny ostatní společenské vztahy, jež se neobejdou bez právní regulace, mají být upraveny právem soukromým.
3. Soukromé právo je založeno na principech svobody a rovnosti.
4. Veřejné právo je založeno na principu nezbytnosti ochrany veřejného zájmu při nejvýše možném respektu ke svobodě a rovnosti občana.
5. Lze-li k nutné regulaci společenských vztahů spravedlivě použít veřejného či soukromého práva, přednost má vždy právo soukromé.
