PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Stálá konference českého práva uspořádala se středočeským krajským soudem sympozium věnované insolvencím před covidem, v pandemii a po covidu. Ukázala se mimo jiné zvláštní schopnost tohoto státu (jeho exekutivy a legislativy) nastolit problém (mnohdy jej dokonce „vlastnoručně vyrobit“, neboť nebýt státních zásahů, nejspíš by vůbec nevznikl), a poté se tvářit, že je řešen, zatímco přijímaná opatření se týkají problému zcela jiného, který ovšem rovněž neřeší.
Místopředseda soudu Jiří Grygar to řekl natvrdo. Už před třemi lety bylo jasné, že mantinely pro oddlužení jsou nastaveny chybně a že je bude nutno upravit. Klíč spočívá v řešení situace osob s vícečetnými exekucemi, musí to však být řešení systémové, nikoliv jen formalistické zastavování řízení. Grygar k tomu pravil: „Stát se ve snaze řešit alespoň částečně problematiku multiexekucí pokusil motivovat dlužníky v rámci tzv. milostivého léta. Jenže stejně jako bylo milostivé léto v zimě, tak je i sama tato snaha posunutá, protože většina těchto exekučních dlužníků – marná věc – naplňuje definici úpadku podle insolvenčního zákona a nemá v exekucích co dělat. Opakování milostivého léta v jakémkoliv jiném ročním období, ke kterému se schyluje (pozn. aut.: a to přes veřejně nedávno pronesené sliby jeho hlavních propagátorů), to nemůže změnit. Tím spíše, že takový benefit dopadá jen na exekuční dlužníky, kdežto insolvenční dlužník se jím řídit nesmí, protože by zvýhodnil jednoho z věřitelů.“ Řekl bych, že to je obrázek pro naši současnost typický: střelil na lišku, trefil Maryšku.
Není příliš překvapivé, že odborníci predikují velké dluhové problémy občanů i obchodních korporací. Kdo se chce seznámit s podrobnostmi, tomu doporučuji skvělou aktuální publikaci kolektivu expertů pod vedením J. Veselé Insolvence 2008–2020 / data – predikce – názory. Jediné, co vyznívá na první pohled poněkud překvapivě, je fakt, že jsme do té dluhové jámy ještě úplně nespadli, ještě se pořád škrábeme někde po jejích kluzkých březích. Pád bude zajisté o to horší. Stát v pandemii opět zřejmě v původně bohulibé snaze něco řešit přistoupil k nepromyšlenému a zjevně nespravedlivému systému kompenzací, lze-li za systém označit dětinské rozpočítadlo „tomu dala, tomu víc, tomu málo, tomu nic“. A samozřejmě na toho posledního se vůbec nedostalo. Plošnými protiepidemickými opatřeními protkanými desítkami výjimek se nevratně promísily odůvodněná pomoc některým skupinám a nesmyslné dotování jiných, ve skutečnosti ekonomicky neživotných skupin.
