Krize české zahraniční politiky. Ztratili jsme jednotu a vizi v době, kdy je v sázce mnoho

Daniel Koštoval

03. 01. 2020 • 15:30

ANALÝZA DANIELA KOŠTOVALA | Mezinárodní politika se vlivem nástupu nové velmocenské éry stává stále bouřlivější. Země jako Česko by měly právě proto věnovat zahraniční politice a diplomacii maximum úsilí. Místo toho jsme ztratili vizi, tah na branku a základní domácí konsensus.

Tento rozklad je důsledkem totální dominance vnitřní hokynářské politiky a sebevražedného nezájmu o okolní svět. Chybí vize našeho místa a role ve světě i ochota vynaložit na zahraniční politiku potřebné zdroje. Chybí efektivní naplňování jejího základního smyslu – zajišťování suverenity a bezpečnosti země. Opět je na vzestupu myšlenka mostu mezi Východem a Západem a představa, že podstatný je pro nás jenom byznys. Hodnota členství v NATO a EU se nedoceňuje a mnohdy je dokonce terčem kritiky. Čelíme přitom ataku, který má podrýt hodnoty a základy našeho politického systému, jak ho definuje Ústava.

Po roce 1989: od prozápadního postoje k domnělé neutralitě 

V září loňského roku vyšla studie Evropské rady pro mezinárodní vztahy pod názvem „Dejte lidem, co chtějí: všeobecný požadavek na silnou evropskou zahraniční politiku“. Analýza a její závěry jsou založeny na průzkumech veřejného mínění v zemích Evropské unie. Ačkoli celkové výsledky vedou autorku Susi Dennison k závěrům ve prospěch jednotnější a silnější zahraniční politiky unie, výstupy týkající se speciálně ČR jsou důvodem k zamyšlení. Otázky a odpovědi vypadají takto:

Jaký je Váš dominantní pocit ze života? – v případě ČR: strach. (Na výběr byl stres, strach a optimismus). Stejný výsledek byl už jen ve Francii a na Slovensku. Ve většině zemí to byl optimismus. 

Kdyby se EU rozpadla, co by byla největší ztráta? – byla tak označena neexistence bloku kooperujících zemí, který je schopen čelit velmocem jako USA nebo Čína. V případě ČR ale vyšlo, že tato ztráta je vnímána oproti drtivé většině ostatních zemí EU slaběji.

Jaké mocnosti důvěřujete více: USA, nebo EU? – v případě ČR: USA: 8 %, EU: 30 % a nikomu: 54 %. V tomto přístupu předčilo ČR jen Řecko. Ostatní země měly podstatně vyšší důvěru v EU.

Na čí stranu by se měla Vaše země postavit v konfliktu mezi USA a Ruskem? – v případě ČR: USA: 23 %, Rusko: 9 %, na žádnou stranu: 59 %. Zde výsledek v ČR kopíroval náladu v ostatních zemích EU. 

Na čí stranu by se měla Vaše země postavit v konfliktu mezi USA a Čínou? – v případě ČR: USA: 19 %, Čína: 6 %, na žádnou stranu: 65 %. Zde opět výsledky v ČR kopírují náladu v ostatních zemích EU. 

Kdo by nejlépe reprezentoval Vaši zemi v obchodních jednáních? – v případě ČR: EU: 8 %, vláda ČR: 46 %, EU a vláda: 19 %, nikdo: 12 %. V případě ČR byl nejostřejší rozdíl mezi malou důvěrou v EU a velkou důvěrou ve vládu.

Vnímání sankcí EU vůči Rusku – v případě ČR: nedostatečně tvrdé: 26 %, vyvážené: 23 %, přehnané: 22 %. ČR je ze 14 sledovaných zemí na 10. místě v kategorii „nedostatečně tvrdé“.

Odkud se tento dojem bere? Především z toho, že nálady lidí se odvíjejí od postojů politické reprezentace. Zvláště v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, kde řada důležitých informací není veřejně dostupná, hrají leadership a státnické schopnosti politiků zásadní roli. S tím souvisí výzkumy potvrzená skutečnost – bude-li se ve veřejném prostoru opakovat výrazným způsobem určitá myšlenka či tvrzení, po čase se ve společnosti stane dominantním až většinovým názorem. Uvedené výsledky tak musíme brát i jako vizitku politické reprezentace, jejího programu, respektive jeho absence. Například strašení migranty a dlouhodobě negativní rétorika řady politiků vůči EU se do uvedených výsledků jasně promítají.

Co formuje zahraniční politiku

Pokud mluvíme o zahraniční politice či absenci koncepce, je na místě krátce připomenout základní rámec: Primárně je dán Ústavou, Listinou základních práv a svobod, zákonem o bezpečnosti ČR a důležitý je i tzv. kompetenční zákon. Výborně to shrnuje publikace Česká zahraniční politika od Michala Kořána. Je ale třeba si uvědomit, že ačkoli jsou tímto zformulované základní hodnoty, jako je demokracie či právní stát, o samotném obsahu zahraniční politiky tento rámec nic neříká. Pouze to, že jde primárně o věc vlády, ovšem ta vzniká na základě většiny v parlamentu a parlament schvaluje pro jakékoli její konání klíčový zákon o státním rozpočtu. 

Stěžejní pro obsahovou tvorbu zahraniční politiky je tedy program jednotlivých politických stran, které vládu vytváří. Dnes je to programové prohlášení z roku 2018, které je průsečíkem dohody hnutí ANO a ČSSD vládnoucích za tiché podpory KSČM, jež tak poprvé od roku 1989 získala vliv i na tvorbu české zahraniční politiky.

Vedle programového prohlášení vlády jsou ještě dva důležité vládní dokumenty, které formulují českou zahraniční politiku: Bezpečnostní strategie ČRKoncepce zahraniční politiky ČR platné ve znění z roku 2015. Na jejich formulaci, zejména pokud jde o první z nich, se podílejí všechny státní instituce začleněné do bezpečnostního systému země. Text tak lze považovat za nejpřesnější definici českého zahraničněpolitického zájmu.

Pro formulaci zahraniční politiky jsou ovšem zásadní geopolitické a ekonomické parametry unikátní pro každou zemi. Pro Česko to znamená, že pokud mají být jeho zájmy efektivně prosazovány, musí mít intenzivní internacionalistickou a na stálých spojencích opřenou zahraniční politiku. Jsme země s cca 10 miliony obyvatel, bez přístupu k moři, s malým územím a ekonomikou závislou na mezinárodním obchodu pokud možno bez bariér. Z vojenského hlediska jsme bez potřebného strategického významu a síly a z hlediska vojensko-geografického bez potřebné strategické hloubky. Ideální je proto být pevnou součástí většího celku, který zajistí potřebnou váhu – tím jsou dnes NATO a EU.

O čem hovoří úspěchy české zahraniční politiky?

Česká zahraniční politika po roce 1989 dosáhla několika zásadních úspěchů, které se vyrovnají tomu nejlepšímu v naší historii:

Dokázali jsme iniciovat rozpuštění sovětské Varšavské smlouvy, nástroje Moskvy na kontrolu jejích satelitů, a odsunout okupační sovětská vojska z našeho území. 

Naladili jsme a zakotvili přátelské vztahy se sousedy – přijetí Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji v lednu 1997, ustavení velmi pozitivních vztahů s Polskem, založení Visegrádské skupiny, pokojný rozchod se Slovenskem atd. 

Dokázali jsme se stát nestálým členem Rady bezpečnosti OSN pro léta 1994-1995. Jde o pomyslnou diplomatickou NHL. (Dodnes jsme to ale nedokázali zopakovat – taky proto, že o to pořádně neusilujeme, byť význam OSN opět stoupá). Diplomaté zocelení na tomto úspěchu byli jádrem týmu pro projekt vstupu Česka do NATO, který se i díky této lekci podařil. A český velvyslanec při OSN v té době – Karel Kovanda – se stal prvním českým velvyslancem v NATO. Nikoli bez důvodu.

V letech 1990-1996 byl vybudován diverzifikační ropovod Ingolstadt-Kralupy n. Vltavou-Litvínov. Šlo o strategický krok v zájmu bezpečnosti státu. Do Česka tak začala proudit jiná než ruská ropa a kapacita ropovodu (až 10 milionů tun ropy ročně) dokáže plně pokrýt všechny potřeby země. Výstavba stála 14 miliard Kč, ČR vlastní i 178 km ropovodu v Bavorsku.

Prosadili jsme si vstup do NATO (1999) a EU (2004). Zejména v případě NATO to zprvu nechtěl vůbec nikdo z jeho členů a výrazně proti bylo zprvu i Rusko. Důležitá byla spolupráce s Polskem. Následně ČR, jistě i ve svém strategickém zájmu, významně přispěla k přijetí Slovenska do NATO v roce 2004.

V souvislosti s českým předsednictvím  EU v roce 2009 se odehrála řada zásadních zahraničněpolitických kroků ČR. Dokázali jsme iniciovat a politicky ukotvit východní politiku EU – tzv. Východní partnerství, která odpovídá českým zájmům. Zahájena byla na summitu během českého předsednictví, kdy předsedal Evropské radě tehdejší premiér Mirek Topolánek. Stejně tak jsme dokázali výrazně ovlivnit v EU energetickou agendu tak, aby byla brána v potaz naše energetická bezpečnost (diverzifikace zdrojů a transportních tras, snižování závislosti na Rusku) – zorganizovali jsme summit EU s agendou zacílenou na vznik tzv. jižního koridoru, aby se „neruská“ ropa a plyn z regionu Kaspického moře dostal do EU mimo Rusko. Před českým předsednictvím a v rámci něj byly podnikány soustavné kroky, aby jaderná energetika byla pozitivní součástí řešení energetických potřeb zemí EU. V neposlední řadě byl premiér Topolánek jako předseda Evropské rady významným faktorem pro vyřešení tzv. plynové krize, která vypukla v lednu 2009 kvůli zastavení plynu z Ruska do Evropy po eskalaci rusko-ukrajinského sporu.

Schopnost tvořit zahraniční politiku, která přináší potřebné výsledky z hlediska českého zájmu, se ale v roce 2009 zlomila po „shození“ Topolánkovy vlády, když Jiří Paroubek s ČSSD na pátý pokus uspěli s vyslovením nedůvěry a nastoupil úřednický kabinet Jana Fischera.

Tímto krokem padla další důležitá česká zahraničněpolitická akce – vytvoření americké radarové základny v ČR. Fischerova vláda, logicky bez jasného politického mandátu, odmítla poslat do sněmovny smlouvu vyjednanou a podepsanou v roce 2008 Topolánkovou vládou s administrativou George Bushe mladšího na umístění americké základny v Brdech. V reakci nový americký prezident Barack Obama zrušil původní projekt protiraketové obrany a tím i potřebu vytvoření radarové základny v ČR. 

Základna měla být důležitým prvkem v protiraketové obraně budované Američany i ve prospěch Evropanů. Česká úvaha byla, že díky důležité americké infrastruktuře na našem území nás budou USA jako supervelmoc vždy bránit před agresorem. Navíc bylo díky Česku v NATO vyjednáno, že systém budovaný USA bude nakonec součástí celkového aliančního obranného úsilí – nutno podotknout, že USA chtěly od začátku budovat protiraketovou obranu v rámci NATO, ale evropské země v čele s Německem se toho zalekly kvůli Rusku. Ne tak Topolánkova vláda kvůli hájení českého zájmu. Schopnosti tehdy navržené protiraketové obrany by totiž nemohly limitovat ruský jaderný potenciál a ohrozit tak strategickou rovnováhu z pohledu Moskvy. 

Obama dal Čechům šanci se zapojit do nově pojatého projektu protiraketové obrany. Nebyli jsme ale schopni ve vzniklé vnitropolitické situaci efektivně reagovat. Dodnes platný projekt protiraketové obrany, plně integrovaný do NATO, jde zcela mimo Česko.

Tehdejší postup sociální demokracie pod vedením Jiřího Paroubka, který se poté, co ho Mirek Topolánek nepřizval do vlády, stal jedním z hlavních odpůrců radaru, byl tehdy vedle aktivit českých komunistů a páté kolony Ruska klíčovým pro nenaplnění dojednané česko-americké smlouvy. Tento moment v roce 2009, povýšení osobních zájmů nad český zájem v rozměrech strategických otázek, se stal symbolem pro fungování tuzemské politiky a tvorbu české zahraniční politiky do dnešních dnů. V roce 2010 vyhrála volby ČSSD, ale vládu utvořily ODS vedená Petrem Nečasem, TOP 09 a Věci veřejné, konsensus demokratických stran ohledně zahraniční politiky už byl ale zničen. 

Tento konsensus byl základem zahraničněpolitických úspěchů právě do roku 2009. Zajistil schopnost konat konzistentně a cílevědomě v dlouhodobém horizontu. Vše spojovala vize „návratu na Západ“ a jednoznačné „pevné ukotvení ČR v euroatlantickém společenství založeném na transatlantické vazbě“ – a to v multilaterálním rámci, kde „ČR sedí u stolu jako rovnocenný partner“. Co tento směr dále posilovalo, bylo podporováno. Ať byl ve vládě kdokoli, sledoval tuto vizi a vyčleňoval potřebné zdroje. Tomu se do roku 2009 dokázali státnicky podřídit, pokud o tom nebyli rovnou osobně přesvědčeni, všichni přední čeští politici. Navíc byla Česká republika proaktivní při prosazování politických hodnot, na nichž byla sama znovuzrozena a vetkla si je do svých ústavních zákonů – demokracie, právní stát, lidská práva a svoboda. 

Dalším důvodem úspěchu byla kooperace klíčových ústavních činitelů a efektivní koordinace v rámci vládní administrativy. To pak zajistilo, že politický konsensus spolu s efektivní organizací vytvořil úspěšnou zahraničněpolitickou akci, kdy jsme pro své vize, zájmy a cíle dokázali získat klíčové aktéry v mezinárodní politice a dosáhnout tak svého. 

Zahraniční politika ČR se stala obětí domácí nesvornosti, nedůslednosti a ztráty vize

Stále složitější poměry v mezinárodní politice a bezpečnostním prostředí by, jak by bylo logické očekávat, měly vést k ještě intenzivnější a robustnější zahraničněpolitické akci. Opak je pravdou.

1) Klíčovým problémem je neexistence shody v ČR. Ta má několik příčin: 

Přímá volba prezidenta vytvořila v ústavním systému dualitu – prezident má větší a nezávislý politický mandát od voličů, který je v praxi k mandátu vlády prakticky paralelní. Silná politická osobnost jako Miloš Zeman logicky využívá toto hřiště v maximální možné míře. Václav Klaus starší by dělal totéž. Pro zahraniční politiku to ale má fatální důsledky, protože dualita mandátu vede k dualitě v politice samotné.

Další příčinou ztráty konsensu v ČR je postupná polarizace na politické scéně. S ní souvisí i nárůst počtu stran v parlamentu, což činí shodu složitější. Polarizace zasahuje základy pro tvorbu zahraniční politiky v několika dimenzích. 

• S volbami do poslanecké sněmovny v roce 2010 se začaly objevovat v parlamentu nová hnutí, která jsou zaměřena primárně vnitropoliticky a na krátkodobý politický horizont. Mají silný populistický náboj. Negativně se vymezují k tradičním demokratickým stranám, které jsou nositelky původního konsensu po roce 1989. V rámci politického boje se proto instinktivně vymezují negativně i k jejich zahraničněpolitickému programu. Zároveň pro ně není vlastně podstatný, stejně jako důraz na politické hodnoty, které jsou součástí původní konsensuální zahraniční politiky.

• Sociální demokracie patřila ke stranám, které formovaly zahraničněpolitický konsensus, ale nikdy nebyla velkou proponentkou transatlantické vazby. (Symbolem je otázka Jana Kavana na generálního tajemníka NATO před vstupem ČR, zda lze z aliance vystoupit.) Tento politický program byl vlastní a programově „obsazený“ středopravými politickými stranami. Sociální demokracie proto dlouhodobě klade spíše důraz na EU a vůči USA se staví spíše ostražitě a k Rusku a Číně naopak vstřícněji – protože klade důraz mj. na ekonomickou příležitost, nikoli na politické hodnoty.

• Dlouhodobý spor mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem starším o podstatu politiky v ČR byl i sporem o zahraniční politiku. Václav Havel byl pro aktivní silnou zahraniční akci. Václav Klaus je znám výrokem, že místo ministerstva zahraničních věcí stačí tři faxy, respektive, že důležitá je ekonomická politika, ale země jako ČR zahraniční politiku vlastně ani nemá dělat. S odchodem Václava Havla a polarizací na politické scéně došlo i k vyostření tohoto sporu a jeho rozšíření do celé společnosti a tudíž celého politického spektra. Dnes je tato debata posunuta až do roviny, co bylo vůbec dobře po roce 1989. Tím je pod veliký otazník postaveno i základní směřování české zahraniční politiky.  

• S vyprcháním politické vize po revoluci v roce 1989 a dosažení všech klíčových zahraničněpolitických cílů, zejména vstup do NATO a EU, došlo k jakési ztrátě zájmu o okolní svět. Stále více politiků a politických stran klade důraz na krátkodobé a čistě ekonomické otázky, případně otázky s populistickým nábojem pro domácího voliče. Tento trend vede k nezájmu o koncepční zahraniční politiku se silným obsahovým nábojem. Podstatný je “byznys”. Podtrhuje to pozice KSČM jako jakéhosi koaličního partnera a její vliv na dnešní každodenní českou politiku. Přístup KSČM a vždy určitá rezervovanost sociální demokracie k jádru konsensu ohledně zahraniční politiky po roce 1989, dnes vychylují vládní zahraniční politiku z trajektorie, se kterou by byla schopna konsensuálně souhlasit ODS, TOP 09, KDU-ČSL či STAN. Piráti jsou ohledně zahraniční politiky nekonsolidovaní. Stejně jako hnutí ANO, vezmeme-li názorové spektrum jeho členů. 

• K polarizaci na domácí politické scéně dochází také v důsledku polarizace na mezinárodněpolitické scéně. Součástí je, že každá velmoc, která usiluje o změnu statu quo ve svůj prospěch (Rusko, Čína, Turecko a další), používá i svůj názorově-ideologický nástroj pro prosazování svých zájmů a utužování disciplíny ve svých řadách. Tak třeba i Rusko má dnes svou interpretaci dějin, svého politického systému a své role ve světě. Problém je, že část českých politiků a dalších veřejně činných osob přejímá (akceptuje) toto cizí vidění. Tím jsme se vrátili do situace, kdy politicky jsme v ČR opět rozděleni na „zapadniky“ a „slavjanofily“. A pak se opět probrala k životu myšlenka „mostu“, který spojí Západ s Východem. V českých podmínkách to ale znamená odpoutání se od Západu a tudíž zranitelnost vůči vlivu z Východu.

V důsledku výše uvedeného zažíváme jeden fenomén. Máme vládou schválené strategické dokumenty, které obsahují všechny důležité principy a parametry, jenž byly příčinou úspěchu české zahraniční politiky po roce 1989. V praxi jim však není věnována velká pozornost a vážnost. Říkají se a dělají se jiné věci. Tím samozřejmě své zahraniční partnery mateme a znejisťujeme. Dále to umocňujeme tím, když prezident či premiér kritizují veřejně ministra zahraničních věcí, kterého oba formálně do funkce jmenovali a potvrdili. Nesrozumitelnost je dnes dominantní obraz ČR ve světě. Doma to pak vede k formálním cvičením neustálého opakování důležitých principů na papíře, abychom sami sebe ujistili, že stále platí. A ti, kdo je nepodporují, to nechtějí říct nahlas, nicméně konají.

2) Česká zahraniční politika se vytratila také kvůli nedůslednosti politiků. K její realizaci byli po roce 2009 laxní a především – přestali vyčleňovat potřebné zdroje.

Podíváme-li se dnes na rozpočty, které mají v součtu realizovat klíčové principy zahraniční politiky, zjistíme, že jsou silně nedostatečné. Problém s podfinancováním armády je notoricky známý – závazek vydávat 2 % HDP neplníme od roku 2004, dnes jsme na úrovni 1,2 % HDP. Samotné ministerstvo zahraničních věcí má minimum volných rozpočtových prostředků (hovoříme o stovkách tisíc korun) na podporu našich zájmů v zahraničí dle vznikajících krizí či příležitostí.

Zahraniční politika, respektive představa řady politiků o ní, zdegenerovala do představy, že jde o pronášení projevů, pořádání konferencí a případně setkávání se se zahraničními partnery. To je v ostrém kontrastu s tím, co potřebujeme pro úspěch: vizi, schopné lidi, kteří ji budou sdílet, a peníze. Jakmile jen jedna z těchto tří věcí chybí, nelze úspěšně realizovat žádnou politiku, nejen tu zahraniční. 

Neangažovanost ani neutralita není alternativa

Pro zemi jako je Česká republika není neangažovanost či jakási neutralita alternativou. Nebudeme-li se aktivně podílet na tvorbě svého osudu spolu s našimi spojenci, nadiktují nám jej jiní. 

Je proto dobře, že se premiér Andrej Babiš v uplynulém roce sešel s prezidentem Donaldem Trumpem k plnohodnotnému bilaterálnímu setkání v Bílém domě. Je to dobře, i když to nebyl důsledek českého politického strategického myšlení. Příčinou byla především strategická úvaha USA, že potřebují v ČR partnera a Miloš Zeman jím kvůli svému politickému chování být nemůže. Ale i takové momenty rozhodují. I Masaryk s Benešem nebo Václav Havel měli své momenty. Důležité je, abychom vztahy s důležitými spojenci pěstovali a systematicky je rozvíjeli – což znamená i vyčlenění zdrojů a připravenost konat. Jinak jakkoli důležitá schůzka zůstane pouze izolovanou záležitostí bez většího praktického významu. 

Pro robustní a soustavnou zahraniční politiku však potřebujeme jednotu, respektive politickou shodu. Zde stojíme v České republice před velkou výzvou.

Přejme si, abychom se v tomto roce alespoň významně přiblížili k této shodě a opět nalezli vizi pro Česko. A ne se navzájem uráželi a svou nesvorností podráželi nohy našemu společnému veřejnému blahu. Výsledky budou sklízet již děti dnešních čtyřicátníků.

 

SDÍLET