Nizozemské velvyslanectví bylo pro StB zlatý důl. Roky tu byla jako doma, odhalila tu i dvojí tvář československé novinářské hvězdy

V seriálu Nepřátelské území Praha vám na INFO.CZ představujeme dosud takřka neznámé případy toho, jak Státní bezpečnost sledovala a nabourávala chod západních zastupitelských úřadů. Kanceláře nizozemského velvyslanectví se nacházely v Nosticově paláci a hned nad nimi byly prostory využívané ministerstvem školství. Pro operativu Státní bezpečnosti to byla ideální možnost k nasazení prostorových odposlechů, kterou taky intenzivně využila.

Přestože je v registračním protokolu objektových svazků „holandské vyslanectví“ zaevidováno až 7. října 1954 pod registračním číslem 67, zájem o ambasádu projevovala tajná policie už od převratu v únoru 1948. V červnu 1951 žádá velitel prvního sektoru, referátu šestnáct odposlech kanceláře velvyslance. O dva měsíce později hlásí velitel pátého sektoru pátého oddělení, že odposlechy byly do kanceláře velvyslance Willema van Tetse nasazeny. „V druhém patře v místnosti nad kanceláří byla otevřena podlaha a odstraněna prkna v hrubé podlaze a záklop stropu. (…) V mezeře mezi dvěma trámy, která byla asi 12 cm, byly zhotoveny dva malé otvory průměru asi 1 mm. Při proškrabání otvorů bylo zjištěno, že strop v místnosti není rovný a je ozdobný sádrový, takže viditelnost otvorů jest dosti těžká.“ 

Postupně byly nasazeny mikrofony i do dalších místností vyslanectví a Státní bezpečnost zahájila pravidelné odposlouchávání. Výsledky byly ukládány do svazku s krycím názvem Benelux. Mikrofony byly demontovány až v květnu 1956. Celkem bylo odstraněno sedm dynamických mikrofonů a jeden krystalový. Záznamy z pěti let odposlouchávání nizozemského velvyslanectví se v archivu nedochovaly. 

Akce Tulipán

V této době se již začala připravovat jedna z největších operací Státní bezpečnosti proti západnímu velvyslanectví v padesátých letech v Praze, která později vešla ve známost jako akce Tulipán. V prosinci 1954 přicestoval do Prahy ve funkci I. tajemníka  nizozemského vyslanectví Carel Gotfried Verdonck Huffnagel. Ubytoval se v hotelu Alcron a druhá správa na něj okamžitě založila svazek k krycím jménem Hana. Okamžitě po jeho příjezdu informuje agent Kůrka (Josef Marian Kučera), že se po příchodu na velvyslanectví nový tajemník zajímal, jestli zaměstnankyně Hošťálková nebo Dr. Kučera neměli problémy se Státní bezpečností.

Již tento dotaz Státní bezpečnosti signalizoval, že nově příchozí diplomat bude mít i jinou než pouze oficiální agendu, a proto jej začala oplétat sítí svých tajných spolupracovníků. Další agent Jaroš (Josef Jeřábek) ustanovil auto nového zaměstnance a podal první zevrubnou zprávu o chování jeho manželky. Agent Racek (Adolf Ráb) ohlásil ještě v prosinci 1954 odjezd obou manželů do Holandska a předpokládaný návrat v lednu 1955. Agentka Fialová (Emílie Kučerová) ohlásila Státní bezpečnosti, že se diplomat Verdonck nastěhoval do bytu po svém předchůdci Ceulenovi a že si přivezl i „nedobytnou pokladnu„ o rozměrech asi 80 krát 80 centimetrů. Ještě v prosinci hlásí agent Dobeš (Josef Drobný), že Verdonck přál prezidentu Zápotockému k sedmdesátým narozeninám a zaměstnanci ambasády předpokládají, že se pro svoji povahu brzy dostane do sporu s velvyslancem. Následovala hlášení mnoha dalších agentů, kteří pracovali na velvyslanectví nebo byli nějakým způsobem vmanipulováni do blízkosti objekta akce Hana. 

Americká stopa

V průběhu roku 1955 zadokumentovala Státní bezpečnost kontakty s prvním tajemníkem americké ambasády a utvrdila se v podezření, že Verdonck je ve skutečnosti residentem tajné služby. Dvacátého srpna požádal Horymír Dostál, starší referent prvního oddělení pátého odboru druhé správy, který v akci Hana vedl svazek, o zabudování odposlechu do kanceláře diplomata a o vytvoření průzoru, kterým by bylo možné odpozorovat číselnou kombinaci potřebnou k otevření trezoru. Klíč získala Státní bezpečnost už dříve při tajné prohlídce ambasády. 

Souhlas se zabudováním několika průzorů do stropu vyslanectví podepsal ministr vnitra Rudolf Barák. V této době již prováděla Státní bezpečnost tajné prohlídky na ambasádách poměrně často. Jenom v roce 1955 jich bylo 107. Přitom se jednalo o logisticky poměrně náročnou operaci. Agentura musela včas signalizovat činnost všech zahraničních pracovníků ambasády, pokud objekt měl elektronické zabezpečení, bylo nutné ho vyřadit z provozu, což dělala operativa například tak, že odpojila telefon, na který bylo zabezpečení napojeno, a do sluchátka pustila falešný oznamovací tón. Dále bylo nutné sledovat všechny, kdo by se mohli z nějakého důvodu mimo pracovní dobu dostavit na ambasádu, a v takovém případě včas varovat operativce, kteří zásah prováděli.

K zamýšleným průzorům měly být nasazeny ještě odposlechové mikrofony aby bylo možné kontrolovat pohyb v místnosti. Devatenáctého srpna 1956 mjr. Bokr, kpt. Mašek a por. Vlnas pronikli na nizozemské výsostné území: „Místo průzoru bylo určeno v ozdobě (zlatý list), kde byl provrtán otvor do stropní dutiny. Po úpravě stropu byla provedena zkouška průzoru, kterou provedl mjr. Bokr. a později kpt. Mašek. Po zjištění, že průzor jest přesně na bodu a má sklon 20 stupňů od heslového zámku byl zadělán mechanismus do stropní dutiny. (…) k maskování bylo použito plátkového zlata, které bylo nalepeno na narušenou část zlaté ozdoby.“ Podobným způsobem byly umístěny průzory do všech kanceláří velvyslanectví, ve kterých byly umístěny trezory s heslovým zámkem. Operativě stačil týden, aby odpozorovala číselné nastavení kotoučů. 

V noci osmého září 1956 vnikli příslušníci Státní bezpečnosti opět do kanceláří vyslanectví, v trezoru velvyslance nalezli dokumenty určené pro ministerstvo zahraničí, v kanceláři šifréra šifrovací bloky, a to dokonce za mnoho let zpátky, takže bylo možné zašifrované depeše zachycované už od roku 1946 dodatečně rozluštit. Státní bezpečnosti se dokonce dostal do rukou šifrovací stroj Hagelin, který ambasáda pro odesílání tajných depeší používala, ale nepodařilo se jí ho nijak kompromitovat, pouze zjistila typ přístroje a opatřila si stejný pro potřeby pokusů, jak by bylo možné jej prolomit.

Verdonckovy deníky

Pravý poklad, ale estébáci nalezli v trezoru Gotfrieda Verdoncka, který si vedl deník a v něm měl v otevřené podobě zapsána jména lidí, které řídil jako své tajné spolupracovníky. Šlo o agenty získané v minulosti americkou MIS, pro kterou Verdonck pracoval. Dále se dostal do rukou Státní bezpečnosti přístroj na odhalování a zaměřování radarových stanic, o kterém věděla, že jej příslušníci západních zpravodajských služeb používají, ale nikdy se nepodařilo žádné tajné službě v socialistické zemi tento přístroj získat.

Podobně jako KGB v některých případech nechávala špičkové agenty řídit legalizovanými rozvědčíky socialistických zemí, neboť předpokládala, že nebudou pod tak bedlivou kontrarozvědnou kontrolou, tak stejného způsobu využívaly i americké tajné služby. Volba nizozemského diplomata byla logická, protože právě toto velvyslanectví jako jedno z mála nebylo trvale střeženo příslušníky Státní bezpečnosti. 

Největším překvapením v deníku Verdoncka bylo jméno televizního reportéra Vladimíra Veselého, který byl v Československu velmi populární. O dva dny později založila Státní bezpečnost skupinový svazek Tulipán a celou síť agentů začala pečlivě sledovat. Naneštěstí měl Verdonck v deníku i informace o předaných zprávách včetně vzorků léků, které mu dodal další člen jeho špionážní sítě. V knize „Revoluční a bojové tradice 2 správy SNB“, kterou jako Přísně tajnou publikaci zvláštní důležitosti vydala devátá správa ministerstva vnitra v roce 1983, se k akci Tulipán uvádí: „1. tajemník holandského (!) ZÚ v Praze Verdonck se podílel na neosobním řízení agenta USA čs. občana Vladimíra Veselého, který byl získán ke spolupráci s MIS ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1948 plk. Charlesem Katkem. Veselý v té době pracoval jako dopisovatel ČTK a čs. Rozhlasu v západním Německu.“ 

Po návratu zůstal „zakonzervován“ a spolupráci s ním americká tajná služba zahájila v roce 1956 pomocí sekretáře Norského zastupitelského úřadu Severstena, který Veselému předal peníze, šifrovací bločky, mikroskop a spojovací prostředky pro kontakt s centrálou americké vojenské rozvědky MIS. Dalším agentem, kterého prozradil deník v trezoru holandského vyslanectví byl MUDr. Josef Maier, ředitel penicilinky v Roztokách u Prahy.

Pro špionáž ve prospěch USA bylo následně zatčeno devět osob. Vladimír Veselý byl odsouzen na 25 let vězení a propuštěn až v roce 1968. Další zatčení obdrželi rovněž vysoké tresty. Gotfried Verdonck byl vyhoštěn z ČSSR. V dubnu a v květnu 1957 publikovalo Rudé právo sérii článků týkajících se špionážní činnosti odhalené agentury americké rozvědky. O jejich řízení diplomatem Nizozemska však v článcích nepadlo ani slovo.

Titulky Rudého práva

Ve výše zmíněné publikaci o úspěších kontrarozvědky je v souvislosti s tímto případem uvedeno: „Za dosažené výsledky při odhalení americké agentury na území ČSR bylo kolektivu 5. odboru II. Správy MV (rozpracování ZÚ států NATO) uděleno k 10. výročí ÚNORA vyznamenání Za vynikající práci.“ Kdo si zcela jistě vyznamenání nezasloužil, byli řídící důstojníci americké výzvědné sítě Verdonck a 1. tajemník ZÚ Belgie Martens, kteří svojí lehkomyslností přispěli k odhalení agenturní sítě vojenské rozvědky USA.

Ve společnosti nepoučitelných

Je těžko pochopitelné, že ani po takovém neúspěchu nedošlo k výraznému zvýšení bezpečnostních opatření na nizozemském velvyslanectví. V únoru 1960 odeslalo vyslanectví jako diplomatické zavazadlo trezor k opravě do Nizozemska. Při jeho návratu si jej na nádraží vyzvedla Státní bezpečnost, jejíž technici s radostí konstatovali, že klíč od trezoru zůstal nezměněný a heslový zámek nastavený na jim známou kombinaci. 

Referent třetího odboru prvního oddělení deváté správy por. Josef Janouch popsal celou akci s opraveným trezorem: „Na trezoru měla být provedena úprava, abychom jej mohli při akci otevřít bez znalosti hesla. Výměnu závory u tohoto typu nelze provést, proto bylo přistoupeno k úpravě na kotoučích v heslovém zámku. Úprava spočívá v tom, že kotouče byly střídavě sníženy vždy na jedné straně o 0.2 až 0.3 mm. Současně byl snížen záběrový zub tak, aby zapadací raménko dosedlo na kotouče. Při obráceném postupu natáčení nám toto snížení umožní vycítit nepatrná ťuknutí kotouče do raménka a tím způsobem nalézti heslo.“ Nezbývá než konstatovat, že oprava trezoru se vskutku mimořádně vydařila pro všechny zúčastněné.

Trezor a upravený zámek

Naivita, se kterou někdy přistupovali bezpečnostní pracovníci vyslanectví k českým zaměstnancům, opravdu bere dech. V prosinci 1965 požádal konzul jednoho z Čechů, aby mu sehnal nějakého „meloucháře“ na zamontování nového bezpečnostního zámku, který byl dovezen z Nizozemska, protože Správa služeb diplomatického sboru „by mu jistě poslala nějakého fízla“. Agent okamžitě upozornil svého řídícího důstojníka a kpt. Abraham dne 8. prosince 1965 sepsal záznam: „...jsem byl na holandském vyslanectví jako melouchář přidělat dveřní zámek.“

V průběhu šedesátých let se uskutečnilo mnoho dalších tajných prohlídek nizozemského velvyslanectví, při kterých byly ofotografovány důležité tajné dokumenty a spisy. Situace se výrazně změnila po roce 1969, kdy emigroval ing. Jaroslav Janota příslušník správy zpravodajské techniky a vyzradil západním zpravodajským službám rozsah a způsoby pronikání Státní bezpečnosti na území cizích zastupitelských úřadů. 

Poslední tajnou prohlídku v prostorách nizozemského vyslanectví se podařilo Státní bezpečnosti uskutečnit 17. května 1970, kdy ještě nebyl objekt ambasády zabezpečený elektronickým systémem, i když ani ten by nepředstavoval vážnější problém. Ten přinesly až nové trezory a zcela přepracovaný systém zacházení s klíči, kdy je diplomaté, kteří je používali, nosili na řetízku u kalhot a agentům Státní bezpečnosti se je nepodařilo ani vyfotografovat, takže nebylo možné vytvořit duplikáty. Sice se podařilo pomocí rentgenu prosvítit vstupní zámek u ambasády a podle rentgenové fotografie vytvořit klíč, ale tím úspěchy Státní bezpečnosti v akci Boleslav, jak bylo pojmenováno rozpracování Nizozemského velvyslanectví skončily. Ani přes několik schválených návrhů, z nichž poslední nese datum 2. března 1978 se již žádná tajná prohlídka nizozemské ambasády neuskutečnila.

Odposlechy na japonském velvyslanectví StB maskovala za říšské orlice a protektorátní tisk. Když šli diplomaté na Vondráčkovou, estébáci udeřili

SDÍLET
sinfin.digital