Přelomová barokní památka i symbol hanby. Nová kniha mapuje barvitou historii Mariánského sloupu

Petr Blažek , Vojtěch Pokorný

11. 08. 2020 • 06:30
V těchto dnech vychází nová kniha Duchovní střed Evropy. Dějiny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 1650–2020, v níž autoři Petr Blažek a Vojtěch Pokorný mapují historické události spojené se vznikem, existencí, stržením a obnovením této barokní památky. Na INFO.CZ přinášíme dvě ukázky z knihy. Tu vydává Muzeum Karlova mostu, v jehož prostorách na Křížovnickém náměstí v Praze bude 13. srpna 2020 od 18. hodin představena za účasti kardinála Dominika Duky (do knihy napsal předmluvu), prorektora Univerzity Karlovy prof. Jana Royta (napsal doslov) a sochaře Petra Váni, který společně s pomocníky vytesal obnovený Mariánský sloup. Knihu je možné zakoupit zde.

Ukázky jsou na INFO.CZ publikovány bez poznámkového aparátu a odkazů na literaturu (v rozsáhlé knize je celkem 1000 poznámek). První představuje sochaře a řezbáře Jana Jiřího Bendla, který v roce 1650 společně se svými pomocníky vytesal z pískovce Mariánský sloup. Autoři se zde také zabývají uměleckým i duchovním významem tohoto díla, které představuje vrchol raně barokní sochařské tvorby v českých zemích. Druhou ukázkou z knihy je část kapitoly o stržení mariánského sloupu 3. listopadu 1918.

Přelomové barokní dílo

Autor koncepce a návrhu pražského sloupu známý není, předpokládá se, že se snad jednalo o architekta v císařských službách. Plán či model ovšem mohl přijít hotový z Vídně obdobně, jako byl při stavbě tamního sloupu zaslán z Mnichova.

Sochařské práce provedl sochař a řezbář Jan Jiří Bendl. Pocházel z horního Švábska, narodil se patrně před rokem 1620 v obci Ölkofen, která je nyní součástí města Hohentengen. Nachází se v kraji nazývaném Göge (před 19. stoletím Gegne nebo Gege) nedaleko německo-švýcarské hranice. Jeho otec Jiří Bendl byl modelérem a vynikajícím řezbářem, u kterého získal první zkušenosti. Snad se do jižního Německa vrátil do učení, pokud se již tehdy nedostal až do Itálie (z písemných pramenů je jeho návštěva Říma potvrzena až v roce 1657), jak by naznačovalo jeho poučení „raným barokem italským, a to onou slohovou podobou, která se v společném díle Italů a v Itálii usedlých Nizozemců vyhranila v Římě kolem roku 1600“.

První zprávy o působení řezbáře Jiřího Bendla v Praze pocházejí z roku 1630, předtím je z kusých zdrojů doložena jeho práce v Českém Krumlově a Jindřichově Hradci. Jeho syn Jan Jiří Bendl je jako autor v písemných pramenech připomenut v roce 1642, kdy s dalšími třemi sochaři, švagrem Arnoštem Heidelbergerem, Abrahamem Melberem (oba se objevují také mezi kameníky pracujícími později na Mariánském sloupu) a Eliasem Gutbierem, pracoval na novostavbě středního křídla pražského Hradu. V květnu 1648, tedy přibližně dva měsíce před švédským obléháním, se oženil s Annou Alžbětou Holcznerovou.

Teprve v březnu 1651 se stal měšťanem Starého Města pražského. Příslušný doslovný zápis v měšťanské knize Starého Města pražského zmiňuje také jeho ručitele: „Jan Jiří Pendell, řezbář, předloživ list na pergameně v jazyku německým, řádné ho na svět zplození Jiříka Pendelle, otce svýho od rychtáře práva v Höhendengku, jehož jest datum 6. dne Maii letha 1588. Vedle něho jest jemu od pana purgkmistra a pánův ráddních Starého Města Pražského po vykonané od něho přísaze věrnosti zřízením zemským království českého vyměřené i jinších k městskému právu při náležijících requisit práva městského uděleno a k provozování živnosti městské povoleno. Rukojmě se za něho postavili Michal Trimml a Claudius Syburt. Actum in Consilio Antiquae Urbis Pragensis 28. Martii Anno 1651.“

V květnu 1651 Jan Jiří Bendl zakoupil dům U Bílého orla v Rytířské ulici. Ve stejném roce byl také přijat do malířského cechu, kde se poté stal jeho starším. V roce 1655 po neshodách požádal jménem řezbářů, aby se mohli od malířů oddělit, což svědčí o jeho renomé i sebevědomí. Povolení pro založení bratrstva získal po roce 1661.

Nadaný umělec byl pro vytvoření Mariánského sloupu patrně vybrán i proto, že vynikl jako autor návrhu skvostné štukové výzdoby kopule v jezuitském kostele Nejsvětějšího Salvátora. Pro tento svatostánek později vytvořil rovněž mnoho dalších sochařských děl, která patří mezi vrcholy raně barokní tvorby v českých zemích.

Bendlova tvorba měla zásadní význam pro další směřování českého sochařství i barokního umění jako celku. Jeho mimořádné dílo vycházelo z antických vzorů podobně jako sochy Françoise Duquesnoye a dalších římských umělců, vyznačovalo se velmi realistickým smyslem pro ztvárnění pohybu, pevností skladby a také vážností výrazu. Byl v tomto stylu sochařským protějškem nejvýznamnějšího českého barokního malíře 17. století Karla Škréty.

Bendl využíval vedle kamene pro svoji tvorbu také často dřevo, z něhož vytvořil mnoho mimořádných soch pro pražské chrámy včetně kostela Panny Marie před Týnem, který byl od počátku spojený s Mariánským sloupem na Staroměstském náměstí. Pro tento svatostánek měl zhotovit své mistrovské dílo, kterým byly vybrané řezbářské části cechovního oltáře sv. Lukáše. Podle dobové zprávy vyslovil již v roce 1647 císař Ferdinand III., který byl zadavatelem Mariánského sloupu, velké uznání Bendlově mistrovské řezbářské práci při návštěvě augustiniánského kostela sv. Václava na Zderaze, kde obdivoval jeho dřevěnou kazatelnu s dvojicí cherubínů v životní velikosti a podpírající řečniště.

Při práci na Mariánském sloupu měli Janu Jiřímu Bendlovi pomáhat jeho švagr Arnošt Heidelberg, štýrský sochař Stanislav Goldschneck a Abraham Melber. Bendl byl ovšem hlavním autorem, „zralé a invenční výtvarné řešení figur“ je bez pochyby jeho dílem. Tuto skutečnost ostatně sám zdůraznil v prosinci 1655 v německy psané žádosti císaři o titul dvorního umělce: „Na Staroměstském rynku… k pamětnímu sloupu P. Marie… pět soch či zobrazení já zhotovil.“ Správnost údajů v citované Bendlově žádosti potvrdil Johannes Molitoris, rektor jezuitské koleje v Klementinu, který zdůraznil jeho zásluhy o výzdobu kostela Nejsvětějšího Salvátora.

Výjimečnost Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí jako monumentálního sochařského díla, ale současně i jeho jistá stylová nejednotnost a rovněž nejasnosti okolo roku narození Jana Jiřího Bendla (dlouho převládal chybný názor, že se narodil okolo roku 1630, což bylo dáno chybným zápisem o jeho pohřbu) byly hlavním důvodem, proč se až do třicátých let minulého století navzdory přesvědčivým historickým pramenům objevovaly neprávem pochybnosti některých historiků umění o jeho autorství.

Původní vídeňský sloup označený císařem jako vzor Bendl obměnil naprosto volně a vytvořil zcela mimořádné dílo, které znamenalo přelom v českém barokním umění: „Vytesal k nebi vzhlížející Immaculatu s tváří překvapivě antikizujících rysů. Její postavu na vysokém sloupu obklopovalo dole místo mnichovských a vídeňských putti čtvero velkých andělů zápasících se ztělesněním zla. Toliko fragmenty tohoto sloupu, první náročné koncepce barokového sochařství v Praze i v Čechách, se (po stržení roku 1918) uchovaly v Lapidáriu Národního muzea, nicméně i tyto fragmenty vypovídají o Bendlových mimořádných sochařských schopnostech. Především levá přední skupina anděla s přemožným ďáblem u nohou snese porovnání se vším, co vznikalo tou dobou v zaalpské Evropě.“

Postava Panny Marie byla v nadživotní velikosti, se sepjatýma rukama a s rozpuštěnými vlasy až do pasu. Kolem hlavy s pohledem upřeným vzhůru měla gloriolu z dvanácti hvězd. Tělo měla mírně prohnuté, pravá noha spočívala na hlavě ďábla v podobě draka s křídly. Zobrazení Immaculaty bylo jiným typem než nejčastější barokní podoba Panny Marie Neposkvrněného početí, které definoval ve španělském prostředí Francisco Pacheco ve svém Umění malby vydaném posmrtně v roce 1649. Stanovil, aby Immaculata byla zobrazena jako dvanácti až třináctiletá dívka. Bendlova socha Panny Marie byla opakovaně pozlacena. Šestimetrový dřík sloupu byl během času opatřen patrně načervenalým olejovým nátěrem s žilkami, které měly imitovat mramor. Postaven byl na třech stupních se schodištěm, obíhajícím sloup ze všech stran. Na horním stupni bylo kamenné zábradlí, tvořené balustrádou s kuželkami a sloupky. Na nich byla položena madla s kamennými koulemi uprostřed a na okrajích.

Staroměstský Mariánský sloup jako geografický i duchovní střed Evropy. Mědiryt, podle které je nazvána kniha, vytvořil v roce 1661 Melchior Küssel podle předlohy Karla Škréty při příležitosti univerzitní obhajoby Jana Bedřicha z Valdštejna (Národní knihovna)

V tomto ohraničeném prostoru byl umístěn vlastní mohutný kamenný podstavec a čtyři pilíře po stranách pro sousoší andělů představujících křesťanské kardinální ctnosti (moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost) a přemáhajících čtyři ďábelská stvoření (hada, baziliška, lva a draka), která zosobňují v biblické tradici síly zla (herezi, mor, válku a hlad). Sochy Jana Jiřího Bendla a jeho pomocníků proměnily prostou, byť velmi účinnou, architektonickou skladbu mariánskou statue v „dokonalé barokní teatrum“. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí je možné považovat „za jednu z nejstarších výtvarně svrchovaně dokonalých interpretací barokního tématu – triumfu věčnosti nad časností, dobra nad zlem“. V teologické rovině odkazují sochy obdobně jako jeho předchůdci nejen k Žalmu 91, ale také k dvanácté kapitole Zjevení sv. Jana, kde je popsán apokalyptický zápas archanděla Michaela a jeho andělů s drakem a záchrana rodičky před mocnostmi temnot. V tomto kontextu vychází zvolená symbolika z potridentské protireformační tradice, která se rovněž odrážela v ikonografii hlavních barokních oltářů pražských mariánských kostelů před Týnem a Panny Marie Sněžné. Je nutné ovšem dodat, že zobrazování archanděla Michaela ve zbroji, s mečem či s kopím, který probodává draka představujícího ďábla, má již bohatou středověkou tradici.

Na základně sloupu směrem k radnici byl zhotoven latinský nápis s chronogramem: „VIrgInI genItrICI sIne orIgInIs Labe ConCeptae propVgnatae et LIberatae Vrbls ergo Caesar plVs et IVstVs hanC statVaM ponIt“. Chronogram ukazuje letopočet 1650. Nejstarší český překlad tohoto nápisu, který odkazuje na zázračné uhájení Prahy před Švédy, byl otištěn v Zatočilově knize v roce 1685, tedy pětatřicet let po postavení Mariánského sloupu: „Panně Bohorodičce bez prvotní poskvrny počaté pro obhájení a osvobození města císař dobrotivý a spravedlivý tuto sochu staví.“

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, okolo 1914 (Archiv hlavního města Prahy, foto: Jan Kříženecký)

Stržení Mariánského sloupu

Podle vzpomínek Franty Sauera, které publikoval více než s pětiletým odstupem, byl o svržení Mariánského sloupu požádán 31. října 1918 svým známým, redaktorem Práva lidu Janem Skálou, který patřil k radikálnímu, levému křídlu v sociální demokracii. Potkat se měli v Hybernské ulici před Dělnickou akademií, kde sídlila sociální demokracie, za přítomnosti Sauerových přátel, dělníka Jana Nerudy, tesaře Josefa Tuháčka a žižkovského anarchisty Aloise Hykeše. Skála si měl vzít Sauera a Nerudu stranou k „důvěrnému rozhovoru, ve kterých nám sdělil, že Výkonný výbor strany soc.-demokratické usnesl se ve své schůzi dáti povaliti mariánský sloup a on, Skála, že se tu na mne obrací, abych se úkolu toho ujal“. Sauer měl prohlásit, že nenáviděná socha rozhodně půjde k zemi, ovšem nikoliv na základě přání politiků, nýbrž nejmenovaných dělníků, kteří chtěli údajně její odstranění již v roce 1917.

 Sauer se následně odešel poradit se svými kamarády do restaurace v Lidovém domě, kde si rozdělili úkoly. Neruda měl sehnat dělníky z továren na Žižkově a Tuháček zajistit po stavbách vhodné nářadí pro bourání sloupu. Sauer s Hykešem odešli do kanceláře národně socialistické strany na Václavské náměstí, kde o akci jednali s předákem kovopracovníků Ferdinandem Šťastným a dalšími členy této strany: „Když jsem vysvětlil účel návštěvy a připomněl slib, který jsme v r. 1917 dali, že totiž povalíme mariánský sloup, bez rozpaků a radostně všichni slíbili, že se toho slavnostního díla zúčastní. Největší projevil Ferd. Šťastný, nynější senátor, a přislíbil, že se dvojnásob přičiní. A to se také stalo…“

Jak přesně se zmíněný národní socialista „dvojnásob přičinil“ ve svržení Mariánského sloupu, není bohužel jasné. Jisté je, že proti Sauerově svědectví v roce 1923 ani jeden ze dvou zmíněných politiků, kteří v té době již zastávali vysoké politické funkce (Jan Skála, tehdy již představitel KSČ, byl náměstkem pražského primátora, a Ferdinand Šťastný národněsocialistickým senátorem), viditelně neprotestoval. Je tedy jasné, že Sauer nebyl iniciátorem zničení barokní památky, sehrál ovšem klíčovou roli organizátora.

Konkrétní plán, jak strhnout sochu, František Sauer vymyslel až 2. listopadu 1918, když se přišel společně s Hykešem podívat na Staroměstské náměstí. Na místě kdosi řečnil k shromážděnému davu z podstavce Husova pomníku. Jak Sauer vzpomínal, s rozhořčením pozoroval muže, „který se bije v prsa, to jistě lidu vypravuje, jak bojoval proti Rakousku, a jak život nasazoval pro zlatou svou vlast (…), dal bych mu nejraději po hubě, ale myslím si: čerta, lid se chce bavit a nadchnout (…), kdyby ti lidé, jak tu jsou, porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale aspoň jaksi čin, jistě větší než začmárávání německých firem.“ Sauer se poté snažil shromážděný dav pohnout ke svržení sloupu, v tom mu však měl zabránit především přítomný „profesor historie“. Sauer se poté na místě domluvil se svým přítelem Hykešem, že následující den se vrátí s nástroji a sloup s přáteli svrhnou.

Vzhledem k tomu, že Josef Tuháček nesehnal nářadí, rozhodl se Franta Sauer zajistit vhodné prostředky pomocí lsti. Ještě v sobotu 2. listopadu 1918 navštívil správce žižkovského obecního dvora Josefa Hodana, aby zajistil technické prostředky k odstranění sloupu. Namluvil mu, že je zástupce „revolučního národního výboru“ a že byl k němu poslán s důležitým úkolem. Hodan nadšeně souhlasil a poslal pro velitele žižkovských hasičů Bedřicha Zedníčka, který na jeho pokyn připravil vše potřebné: „Dlouhé lano, hevery, klíny, latě, žebřík, vůz s párem koní a ihned také komandoval na druhý den vozku a čtyři hasiče.“

Samotné zboření sloupu organizátoři ikonoklastické akce obratně spojili s návratem manifestujícího davu z Bílé hory. Nebylo tedy žádným spontánním výbuchem „lidového hněvu“, jak o tomto činu psaly druhý den některé noviny, ale „dobře načasovanou a promyšlenou akcí, téměř možno říci happeningem žižkovského bohéma Franty Sauera a jeho kamarádů“. Hlavní cíl Sauerova plánu zbořit sloup lze tedy vidět v jeho snaze vypořádat se s rakouskou minulostí s „větší parádou“, než jak to žižkovský bohém viděl kolem sebe po svém návratu z hradčanského vězení. Využil k tomu u části veřejnosti zakotvené povědomí o staroměstském Mariánském sloupu jako „symbolu hanby národa“, které mělo své kořeny hluboko v minulosti. Svůj čin připravoval dopředu s vědomím několika významných levicových politiků, z nichž nejdůležitější roli sehrál redaktor Práva lidu Jan Skála. Je také výmluvné, že okolnosti přípravy obrazoboreckého činu Franta Sauer popsal teprve pět let po stržení sloupu, když zaslal dopis do komunistického deníku Rudé právo, v němž se pyšně přihlásil k organizaci celého podniku. Do této doby se o vinících stržení Mariánského sloupu pouze spekulovalo, většinou se považovalo za spontánní čin demonstrantů z Bílé hory.

Shromáždění k výročí bělohorské bitvy 3. listopadu 1918 uspořádaly organizace socialistických stran a Sokola. „Jasný podzimní den s mírnou září sluneční byl neobyčejně přízniv manifestaci,“ na které se sešlo údajně okolo 200 tisíc lidí. Řečnilo se na šesti tribunách, hlavní byla u Malého Břevnova, kde vedle ostatních vystoupil i jeden z mužů 28. října Jiří Stříbrný. Mimo obligátního vzpomenutí „tři staleté poroby českého národa po katastrofě bělohorské, jakož i dnešního dne slávy, vzkříšení a samostatnosti národa“, jak druhý den shrnul Pražský ilustrovaný kurýr projevy všech řečníků na manifestaci, zdůraznil navíc nutnost zachovat klid v nově vzniklém státě a nenechat se strnout k „nezodpovědným činům“. Po ukončení manifestace ještě zástup studentů u letohrádku Hvězda „za zvuků smutečního pochodu“ pálil lepenkovou rakev s nápisem „Pošla černožlutá bestie“.

Po čtvrté hodině odpolední se největší část průvodu vracela Nerudovou ulicí do vnitřní Prahy. Procházel také okolo Radeckého pomníku na Malostranském náměstí, který byl již krátce po 28. říjnu 1918 přikryt podobně jako pomník Františka I. na protilehlém nábřeží plachtou. Na konci praporu této sochy byla umístěna vlajka USA. Americká zástava odkazovala na nového spojence, který podpořil Masarykův zahraniční odboj a vznik nových států na troskách německé a rakousko-uherské monarchie. Proamerické nálady se také projevily na předchozí socialistické manifestaci na Bílé hoře, jak dokládá stejná vlajka na dobové fotografii.

V okolí Staroměstského náměstí již čekali na poutníky od dvou hodin Sauerovi kamarádi, kteří se podle jeho vzpomínek snažili nepoutat pozornost. Když začal dav odcházet z Bílé hory, dostali hasiči pokyn, aby přijeli z Žižkova na místo s vozem, z něhož poté začali vyndávat nářadí a nástroje na odstranění sloupu. Mezitím se na náměstí, které ozařovalo „sporé světlo šestí obloukových svítilen“, shromáždil početný dav lidí kolem desky, připomínající popravené účastníky stavovského odboje. Místo bylo „postláno chvojím, ovinuto květinovou stuhou a uprostřed označeno nápisem z rudých jeřabin: „300leté utrpení“. U pamětní desky stáli na čestné stráži sokolové. Dav zapěl národní hymnu Kde domov můj?, potom se pozornost obrátila k mariánskému sloupu, který se Sauerovi hasiči za pomoci mnohých lidí přišlých z bělohorské manifestace snažili svrhnout. Podle dobových vzpomínek nebyl sloup svržen okamžitě, neboť se ukázalo, že žebřík přinesený pro uvázání lana na sloup byl příliš krátký. Změněn byl také směr, kam měla socha dopadnout. Původně měla symbolicky skončit u Husova pomníku, ale přítomný městský zřízenec Sauera upozornil, že by mohla být poškozena kanalizace, která skutečně vedla přesně v tomto místě. Proto byl vybrán směr k Týnskému chrámu.

Na poslední chvíli se snažil zničení barokní památky zabránit týnský farář P. František Černý, který osobně intervenoval u Národního výboru sídlícího v nedalekém Obecním domě. Na jeho naléhání byli ke sloupu vysláni v automobilu s vlaječky historik umění Václav Vilém Štech a novinář Cyril Dušek, před válkou blízký Masarykův spolupracovník. Když přijel na místo, snažil se Štech marně přesvědčit Sauera a jeho pomocníky, aby upustili od zamýšleného činu. Podle Sauera měl prohlásit: „Jménem Národního výboru varuji vás dotýkati se tohoto sloupu! Národní výbor bude uvažovati sám, aby tento historický sloup cestou legální odstraniti. Nikdy však nedá svolení, aby se tak dálo tímto způsobem.“ Když Štech prohlásil, že jsou vysláni Národním výborem, aby zabránili svržení sloupu, ozval se prý velký smích a odpověď: „Pánové, vy jste Národní výbor – ale my jsme národ!“ Když Štech a jeho doprovod viděli, že nemají proti davu šanci uspět, požádali, aby bylo odstranění sloupu pozdrženo do té doby, než přijde kostelník a odemkne mříž sanktuária, kde byla uložena Madona Rynecká. Jeden ze Sauerových pomocníků vylomil boční mříž ze strany k Husově pomníku a předal Štechovi několik stříbrných svícnů a středověký obraz. Delegace Národního výboru poté naložila předměty do automobilu, nastoupila a odjela. 

Franta Sauer, po roce 1936 (Archiv Petra Blažka)

Na první pokus se nepodařilo sloup strhnout, neboť nebylo lano umístěno nad jeho polovičkou a po opakovaném zatáhnutí se přetrhlo. Velitel hasičů Zedníček nařídil proto strhnout severní sousoší archanděla Gabriela přemáhajícího ďábla, aby na uprázdněné místo mohl být postaven žebřík. Sauer se neúspěšně snažil sehnat posunovací žebřík v obecním dvoře v první pražské části, ale byl hlídkujícím velitelem odmítnut. Teprve po přibližně další půlhodině se hasičům podařilo lano posunout na vhodnější místo a uvolnit sloup dole pomocí dlát. Poté navázali lano a chystali se je s dalšími napnout. Na místo, kam měl sloup dopadnout, však poklekla nábožensky cítící žena. Ta byla posléze poslána pryč a poté byl krátce před půl sedmou večerní proveden druhý, tentokrát úspěšný pokus o stržení sloupu, který byl pomocí lana rozhoupán: „Mariánská socha se ve vzduchu odloupla, sloup se rozpůlil, …zazněla hromová rána, oblaka prachu zvedla se do výše a bylo po všem. Socha se roztříštila úplně, z pískového sloupu zbylo sedm kusů.“ Podle Sauerových vzpomínek dav poté zazpíval hymnu Kde domov můj? a píseň Pryč s tyrany! Lidé si na památku brali domů malé kousky zbořeného sloupu. Hlavu Panny Marie odnesl údajně neznámý hoch, našla se až v padesátých letech.

Na troskách svrženého sloupu k lidu promluvil nejdříve národní socialista Antonín Chmelík, blízký spolupracovník Jiřího Stříbrného, a poté redaktor Práva lidu Jan Skála, který si podle Sauerových vzpomínek odstranění této barokní památky objednal. Podle dobové zprávy měl říci, „že nebylo možno jej trpěti… Mariánský sloup, tento symbol české poroby, trpěn byl v okolí Husova pomníku“. Měl rovněž prohlásit, že svržení Mariánského sloupu nebylo namířeno proti náboženství, „nýbrž je projevem proti rodu, jehož člen památník ten vytýčil“. Druhý den byl Franta Sauer pozván do redakce Práva lidu, aby popsal okolnosti strhnutí Mariánského sloupu. Jeho vyprávění byli podle jeho svědectví přítomni členové vedení sociální demokracie Alfréd Meissner, František Soukup, Václav Johanis, Josef Stivín, Antonín Němec či Antonín Novák, kteří „projevovali nelíčenou radost, že mariánský sloup leží na dlažbě“. Přítomný pokladník Sauerovi vyplatil sto korun, které údajně rozdal nezaměstnaným.

Podle rukopisného svědectví, které bylo publikováno s odstupem pětasedmdesáti let, měl proti skácení Bendlova sloupu protestovat u Národního výboru vedle týnského faráře také další, neznámý muž. František Soukup, který jej přijal, měl údajně odpovědět na jeho žádost, aby jel na místo a zabránil demolování vzácné barokní památky, tato odmítavá slova: „Můžeme býti rádi, že celá manifestace, které se zúčastnilo 250 000 lidí, prochází v úplném klidu a pořádku, a že lid nevrhl se na kláštery a stěží co poškodí, leda snad ještě pomníky císaře Františka a Radeckého.“ Krátce na to měl být rozhovor apelujícího občana s Františkem Soukupem přerušen telefonickou zprávou, která oznamovala, že část z davu lidí, který asistoval při Sauerově promyšleném svržení Mariánského sloupu, se rozhodla „táhnouti na Karlův most a zničiti (sochy) doby protireformační“. Teprve po dalším naléhání měl konečně František Soukup telefonicky požádat policejního ředitele Richarda Bienerta o vyslání policejní a vojenské stráže na Karlův most a ke sloupu. Poručík Kosek z vojenského velitelství opravdu dal včas obsadit mosty, „jednak vojáky z nemocnice u Rudolfina, jednak dorostem městské gardy a sokolskou stráží“. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí se však už nepodařilo zachránit. Vojenská stráž jeho trosky hlídala až do jejich uklizení, s kterým se začalo v úterý 5. listopadu 1918 v dopoledních hodinách.

Nechuť Františka Soukupa jako zástupce Národního výboru zasáhnout proti obrazoborcům na Staroměstském náměstí potvrzují také jeho vzpomínky na rok 1918, kde jsou také ukázkově popsány historické stereotypy spojené s Mariánským sloupem: „Když se večer nesmírné zástupy vracely z Bílé hory, byl svržen sloup P. Marie, zbudovaný Habsburky jako symbol jejich vítězství a jejich krvavé pomsty. Padli Habsburkové, padl i tento symbol. Na náměstí Staroměstském zůstala jen deska pobělohorských mučedníků a pomník Mistra Jana Husi.“

Pohled na trosky Mariánského sloupu hlídané vojenskou hlídkou, listopad 1918 (Archiv hlavního města Prahy)

SDÍLET