Český biochemik Boris Cvek byl členem mezinárodního týmu, který před třemi lety uveřejnil v prestižním vědeckém časopise Nature důležitou studii o účincích antabusu na rakovinné bujení. Vědci tehdy prokázali, že lék, využívaný pro léčbu alkoholismu, ničí v laboratorních podmínkách nádorové buňky a podobně funguje i při pokusech na myších. Dnes se na celém světě začalo o látce antabus i v odborných kruzích mluvit také jako o možném léku pro pacienty s covidem-19. Podle Borise Cveka je však tenhle předpoklad založen na zcela mylných a neseriozních základech a v konečném důsledku má na solidní výzkum antabusu kontraproduktivní účinek.
Můžete pro kontext krátce připomenout podstatu vaší, tehdy celosvětově slavné studie o vlivu antabusu na rakovinu?
Ta studie původně vycházela z různých pozorování vědců a lékařů. Za zmínku stojí zejména případ pacientky Dr. Lewisona z Johns Hopkins University: paní s metastázemi rakoviny prsu v kostech se stala alkoholičkou, brala antabus a žila s antabusem deset let. Když pak zemřela na následky těžké opilosti, zjistilo se, že nádory zmizely. Existuje ale ještě mnoho další vědecké i lékařské evidence. Máme dva klinické testy druhé fáze, které dopadly velmi dobře (u rakoviny plic a rakoviny prsu), bohužel se na ně nenavázalo.
A vy jste se proto tento možný účinek antabusu na rakovinu pokusili experimentálně ověřit?
Naši dánští kolegové nejprve zjistili pomocí dat z registrů pacientů v Dánsku, že pokud alkoholik měl rakovinu a bral antabus, měl lepší prognózu, než pokud antabus nebral. My jsme pak prokázali, že disulfiram (chemická látka v antabusu) potlačuje tumory u myší a jakým mechanismem v buňkách to dělá. Navíc, což je sen všech onkologů, se látka, která nádorové buňky zabíjí a která vzniká v těle reakcí disulfiramu s mědí, hromadí přímo v nádorech u myší.
K možnému využití antabusu u léčby lidí ale ještě vede dlouhá cesta. Je to tak?
Přesně tak. Když něco funguje v laboratoři nebo při pokusech na zvířatech, ještě to neznamená, že to stejně bude fungovat v lidském organismu. Nyní probíhají v některých zemích předběžné klinické testy, které by měly předpokládaný účinek antabusu na nádory u lidí potvrdit, nebo vyvrátit. Je to ale opravdu běh na dlouhou trať. Problém je totiž také v tom, že antabus už ztratil patentovou ochranu a pokud by byl potvrzen jako protinádorový prostředek, nikdo by na jeho prodeji nevydělával. To je na jednu stranu výhoda (levný lék by snížil náklady na onkologickou léčbu), na druhou nevýhoda. Farmaceutická společnost bude těžko investovat do klinických testů miliardy, které se jí ani v případě totálního úspěchu nikdy nevrátí. Peníze a hlavně ochota věnovat se novému konceptu vývoje léků by musely přijít z veřejného sektoru. A to se ukazuje jako velká potíž.
Nyní se ale o antabusu mluví také jako o možném léku na řadu dalších onemocnění, včetně covidu-19. Jak jako odborník na antabus takové teorie hodnotíte?
Jako vědecký balast. Na těchto chabě podložených domněnkách se bohužel podílí i řada vědců, ochotných využít disulfiram k získávání vědeckých publikací naprosto balastním způsobem.
Antabus v souvislosti s covidem proslavil v Česku především léčitel Milan Calábek, který jeho údajné léčivé účinky při infekci koronavirem propagoval v pořadu herce Jaroslava Duška Duše K. Video se záznamem pořadu pak bylo na nátlak ministerstva zdravotnictví staženo z YouTube. Viděl jste ho?
Ano a jednalo se o naprostou šílenost. Napsal jsem k tomu vyjádření. Na to potom reagoval v soukromé korespondenci Jaroslav Dušek, který to zjevně myslí dobře, ale nechápe, o co vlastně při vědeckém výzkumu léků jde. Ten účinek antabusu na covid měl pak dokazovat jeden lékař, který prý zjistil, že antabus pomohl vyléčit několik jeho pacientů s covidem.
No dobře, ale sám jste přece říkal, že při vašem výzkumu protinádorových účinků antabusu hrály také roli poznatky lékařů o náhodně vyléčených alkoholicích s nádory…
To ale vůbec nemůžete srovnávat. Jednak my ani po tom experimentálním potvrzení v laboratoři a na zvířatech netvrdíme, že antabus má protinádorové účinky v lidském organismu. To je jen neověřená hypotéza, kterou mohou potvrdit až nákladné klinické testy.
Především jde ale o to, že zlepšení, nebo dokonce nezhoršování zdravotního stavu pacienta s terminální rakovinou je neočekávaný efekt. To se o těch covidových pacientech, kterým údajně pomohl antabus, říci nedá.
Teď té souvislosti s covidem nerozumím...
Jestliže si Dr. Lewison někdy v padesátých letech všiml, že paní na antabusu, které už rakovina metastazovala do kostí, se nádoru z nějakých důvodů zbavila, pak se jednalo o medicínský zázrak, tedy uzdravení člověka, který by jinak zcela jistě zemřel. V takovém případě bylo tedy skutečně na místě pátrat a spekulovat o tom, zda k tomu nečekanému vyléčení nepomohl antabus.
A u covidu to možné není?
U covidu je naprosto nepřekvapivé, pokud se někdo uzdraví sám od sebe. Děje se to velké většině nakažených. Jistě, pokud by se po podání antabusu vyléčil člověk, který by ležel na covidovém oddělení na dýchacích přístrojích, lékaři by každou chvíli očekávali jeho smrt a on by s antabusem najednou takzvaně vstal z mrtvých, pak by to skutečně stálo za pozornost. Jenže nic takového se nestalo. To, že se někdo na ambulantní bázi takzvaně vyléčil z covidu, když si předtím vzal antabus, přece vůbec nic neznamená. Stalo by se to i bez antabusu.
Herec Jaroslav Dušek ale později při obhajobě diskuse o covidu upozorňoval, že o možných léčebných účincích antabusu při infekci covidem nemluví jen Calábek, ale i řada lékařů a slovutných vědců na celém světě. I to chcete zpochybnit?
To, že v poslední době vychází po celém světě studie o antabusu jako léku na covid, ale třeba i na léčbu sepse, tuberkulózy, Alzheimerovy nemoci, lymské boreliózy a dalších nemocí, je pravda. A bohužel to je důsledek obrovské míry balastu, který dnes v biomedicínské vědě panuje. Úspěch a výdělek vědců je závislý na publikování a bohužel velmi často se publikuje i balast.
My jsme před třemi lety experimentálně i biologicky prokázali, jak antabus ovlivňuje v laboratorních podmínkách a u zvířat rakovinné bujení. Našli jsme v těle tu účinnou látku, kterou není a nemůže být disulfiram (ve skutečnosti je to látka, vznikající v těle reakcí části disulfiramu a mědi). Této fázi se výzkum jiných účinků antabusu zatím ani nepřiblížil, všechno jsou to jen velmi špatně podložené výzkumy, které využívají velké reaktivity disulfiramu s bílkovinami ve zkumavce.
Článek o možném vlivu na covid vyšel i v Nature, tedy v jednom z nejprestižnějších vědeckých časopisů, který před třemi lety zveřejnil i váš výzkum. Ani tomu nemáme přikládat pozornost?
Ano, jeden článek o covidu a disulfiramu skutečně vyšel v Nature. Smyslem toho článku je ukázat, jak se různé léky mohou vázat do struktury viru covidu. Nejsou tam žádné experimenty na zvířatech, natož klinické testy. Takže z toho pro léčbu covidu neplyne nic. Najdete tam obrázek, jak se disulfiram váže do struktury viru covidu, aniž by ti vědci reflektovali, že disulfiram v těle po požití neexistuje – chemicky se mění na jiné látky. Očekávám, že postupem času se na toto téma objeví debata.
Před pár dny např. vyšel v jednom časopise Americké chemické společnosti článek, který ukazuje, že některé látky, které se umí vázat do viru covidu, včetně disulfiramu, neumějí zastavit jeho množení. Horší je to ale u desítek a stovek jiných článků v méně důležitých vědeckých časopisech. Jakmile vzniká dojem, že disulfiram léčí kdejakou nemoc, stává se i tvrzení, že léčí rakovinu, nedůvěryhodné. Vědci produkují kolem disulfiramu desítky let stovky balastních článků, čímž zvětšují chaos a snižují možnost konsensu a společné akce.
Proč je ale právě antabus nyní tak v kurzu?
Jak už jsem řekl, disulfiram je velmi reaktivní látka a ve zkumavce reaguje s kdejakou bílkovinou.Představte si, že máte nějakou bílkovinu, třeba z viru covidu, kterou pokládáte za důležitou pro likvidaci toho viru. Věříte, že kdyby někdo našel něco, co tu bílkovinu zablokuje, tak našel lék proti covidu. A tu se nabízí disulfiram. Hodíte ho k bílkovině do zkumavky, dojde k blokování té bílkoviny disulfiramem, napíšete, že to je běžně dostupný lék proti alkoholismu, a máte vědecký článek. Máte tvrzení, že je tu kandidát na léčebný účinek. Jste vědec. Někdo naivní pak může uvěřit, že léčebný účinek byl prokázán. Jen v případě vlivu na rakovinu bylo popsáno nejméně deset bílkovin, které disulfiram blokuje, a tím zabíjí rakovinu.
Jenže laboratorní podmínky se nedají srovnávat se skutečnou reakcí v organismu. Je to tak?
Ano, disulfiram v těle neexistuje. To ty vědce ani recenzenty kupodivu nezajímá, zajímá je, zda reakce ve zkumavce byla provedena správně. Pokud tvrdíte, že v těle pacienta, který požil disulfiram, dojde k nějaké léčbě, musíte najít tu látku, která za to může, látku vzniklou z disulfiramu v těle. Takových látek je mnoho. Například za efekt proti alkoholu mohou zcela jiné „dcery disulfiramu“ (odborně se tomu říká „metabolity“) než za jeho protinádorový účinek. Disulfiram se v těle mění na mnoho různých látek. Jisté ale je, že on sám v těle nedělá nic: není tam. Když někde něco není, nemůže to tam něco dělat. To by mělo platit i v biomedicíně.
Když jste publikovali před třemi lety váš výzkum, vzbudilo to tehdy z hlediska budoucnosti onkologické léčby velká očekávání, která se zatím nenaplnila. Už jste se toho dotknul, ale myslíte si, že současná debata o možných dalších účincích antabusu může nějak ovlivnit i klinické testy jeho protinádorových účinků?
Určitě ano, bohužel ale negativně. To, co se dnes kolem antabusu děje, ten vědecký balast, publikace, založené na neseriózních základech, to všechno může bohužel přispět k tomu, že se instituce, poskytující peníze na výzkum, budou stavět ke klinickým studiím protinádorových účinků antabusu velmi opatrně a odtažitě. To už se koneckonců děje dnes. Přitom, i když zatím není klinicky vůbec nic potvrzené, antabus určitě patří z hlediska možné léčby rakoviny k těm nejnadějnějším látkám. Vědecký popis jeho účinků, který jsme publikovali v Nature, je naprosto přesvědčivý.
