V "pustině" žije naděje. Jizvy v zapomenutém kraji se ale scelují pomalu

Markéta Žižková

Je pošmourno, listopadový chlad zalézá pod oblečení a nad krajinou se drží inverzní poklop. Trojúhelník měst Chomutov – Most – Litvínov příchozí zrovna nevítá. Je to drsný kraj, plný nejistoty. Vyprávět by o tom mohli třeba v Horním Jiřetíně, kde se už roky vede bitva o to, jestli vesnice ustoupí těžbě uhlí stejně jako v minulosti desítky dalších, nebo zůstane. Pustina, dalo by se říct. Záběry z kraje, kterým se táhne jako jizva povrchový důl, koneckonců posloužily stejnojmennému seriálu. Odhodlaná starostka v něm bojuje proti těžařům a řeší zmizení dcery. Určitá bezútěšnost je tu cítit na první pohled i v reálu. Život ale v kraji, který si zvykl na mizející obce, přítomnost „perníkářů“ a lehkých děv i mafiánství prorůstajícího do veřejného života, nemusí být nakonec tak beznadějný.

Krajina tu po desetiletí ustupovala těžbě.

Kraj veksláků

Na krajině u paty Krušných hor se v posledních sto letech podepsalo, co mohlo. Osud Sudet, pak těžba, kdy místní vesnice mizely závratnou rychlostí, a nakonec divoká devadesátá léta. Po revoluci se vlády v kraji chopili veksláci a vládl tu byznys s holkami. A to do té míry, že pasáci mluvili i do politického života. Pak do kraje sice přišly miliardy z Evropské unie, spíše než v nových silnicích ale často skončily v kapsách místních mafiánských struktur. Ve vedení kraje se toho ani v posledních letech tolik nemění. „Paradoxem je, že komunisté tu za těch čtyřicet let zničili desítky vesnic, které doslova zmizely. Ale lidi je tu pořád volí. Teď jsou ve vedení kraje spolu se sociálními demokraty a Okamurovci. Je to pořád podobná skupina lidí,“ popisuje místní usedlík a produkční Mirek Koranda v restauraci chomutovského hotelu Sudety. Jeho otec sám dělal v dolech.

Nostalgie po komunismu právě kvůli „zlatému věku těžby“ mezi některými místními přetrvává. V době nejintenzivnější těžby sem přicházeli lidé z celého tehdejšího Československa za prací v hornictví. A dobře placenou. Někteří na ni tak vzpomínají do dneška. Kořeny jim chybí, vztah ke krajině stále nemají. „Politika mě nezajímá. Ráno vstávám v půl pátý a večer přijedu v šest. Ráno potmě, večer potmě. Ještě dva roky musím vydržet. Být komunisti, tak už jsem měl důchod,“ hodnotí lakonicky politickou situaci v kraji šedesátník z Horního Jiřetína. I takový přístup vede k tomu, že změny v kraji přicházejí jen pomalu. A nedávné chyby ještě doznívají. 

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital