Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan o víkendu zvítězil v druhém kole voleb. Po dvou dekádách u moci si zajistil vládu na dalších pět let. Pro Evropskou unii to znamená pokračování obtížného soužití s nevypočitatelným a asertivním sousedem. Ale je tu paradox: na druhou stranu totiž z výsledku vyplývá, že EU se nemusí připravovat na nějaké oživení dialogu o případném přistoupení Turecka. A platí, že pro mnoho členských zemí je dnešní status quo lepší než perspektiva složitého sbližování.
Poražený kandidát Kemal Kilicdaroglu a jeho spojenci v kampani slibovali, že se jim podaří rozmrazit vzájemné vztahy s EU a vrátit se k vyjednávání o členství, které bylo zastaveno v roce 2018.
Měli v úmyslu posílit vládu práva, obnovit svobodu tisku a projevu, odpolitizovat justici. Mínili také provést rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyzývající k propuštění řady opozičních politiků a lidskoprávních aktivistů uvězněných Erdoganovým režimem.
Kdyby vyhráli a svůj program splnili, musela by na to EU pozitivně reagovat. Spekulovalo se dokonce o konkrétních vstřícných krocích, třeba o vylepšení asociační dohody s Tureckem, posílení celní unie, otevření dalších programů EU pro účast tureckých subjektů a podobně. Z toho zatím nic nebude.
Právě tvrdý Erdoganův obrat proti občanským svobodám po zmařeném puči v roce 2016 pohřbil jakékoli, byť nevalné, perspektivy přijetí Turecka do Evropské unie, o něž země formálně usiluje vlastně už od roku 1987. Desetitisíce lidí skončily ve vězení, přišly o práci, staly se obětí pronásledování a šikany ze strany úřadů obsazených vládní stranou AKP. Významně zesílil útlak kurdské menšiny.
Erdogan si nechal tyto počiny posvětit o rok později v ústavním referendu. Pro EU to byl jasný důkaz, že se Turecko nijak nesnaží splnit „kodaňská kritéria“ zahrnující právě vládu práva, respektování lidských práv a práv menšin, ale že se od nich naopak odvrací.
Z hlediska členství v EU zůstane Turecko jaksi „ v limbu“ jako formálně kandidátská země, jejíž rozhovory o podmínkách členství jsou u ledu. Jeho zeměpisná poloha, jeho členství v NATO, jeho hospodářský význam – a kvůli Erdoganovi také nevyzpytatelná zahraniční politika – z něj činí částečně partnera a částečně soka, jehož nelze ve středomořském prostoru pominout a s nímž je nutné počítat při veškerém rozhodování v této oblasti. A mít se přitom na pozoru.
Před volbami se ozývaly obavy, že by hlasování mohlo být zfalšováno. Ukazuje se, že ačkoli moc AKP je značná, hlasování proběhlo podle všeho regulérně a opozici nebylo nikterak bráněno, aby na to dohlížela.
To samozřejmě nemění nic na faktu, že státem ovládaná „veřejnoprávní“ média dělala kampaň pro Erdogana, čímž ho neoprávněně zvýhodňovala. Ale volby byly čisté a Erdogan víceméně umírněný. Naopak Kilicdaroglu propadl mezi dvěma koly panice a začal nadbíhat nacionalisticky laděným voličům, například tím, že slíbil vyhnat čtyři miliony syrských uprchlíků žijících v zemí. Nepomohlo mu to, a navíc oslabil svou pověst demokrata.
Další příklad: Po letech napětí mezi Tureckem a Řeckem, způsobeným řadou incidentů (od zacházení s uprchlíky směřujícími do Evropy přes hledání nalezišť zemního plynu pod mořským dnem tureckými loděmi v řeckých vodách až po podněcování nevraživosti na rozděleném Kypru), došlo náhle v bilaterálních vztazích k nečekanému obratu.
Řecko poskytlo rychlou a účinnou pomoc oblastem zasaženým únorovým zemětřesením. Následovala návštěva řeckého ministra zahraničí či vyhlášení vzájemné podpory kandidatur do mezinárodních organizací; došlo to až tak daleko, že turecký ministr obrany po setkání s řeckým protějškem vyjádřil naději, že se Egejské moře stane „mořem přátelství“. A to přitom Erdogan ještě v prosinci vyhrožoval, že turecké rakety jsou namířeny na Atény…
