Současná vnitřní ruská politika se dá charakterizovat všelijak, jen ne jako přehledná. Před válkou se dalo z projevů jednotlivých představitelů usuzovat, jak moc a kdo je liberálněji, či naopak silověji zaměřený. S tím, jak se válka blížila, respektive postupovala, mizí i těch několik málo liberálněji orientovaných osob v ruském vedení. Namísto nich nastupují stoupenci silových řešení.
Nejdříve je nutné vysvětlit, co si v pojetí současného ruského establishmentu představit jako „liberální“. Ani zdaleka to neznamená to samé jako v západních zemích. I proto se mluví spíše o technokratech či režimních liberálech.
Naopak, liberálové západního typu, například ekonomové Andrej Illarionov, Sergej Gurijev či Michail Kasjanov, nemluvě o čistě liberálních politicích, dávno nejsou na čelných pozicích. Buď se nacházejí za hranicemi, nebo, jako například Ilja Jašin, jsou ve vězení či jako Boris Němcov mrtví.
Ti „méně významní“ z hlediska pozic v čele institucí byli označeni za zahraniční agenty, což jim reálně znemožňuje jakoukoli činnost. Rozhodujícími kritérii pro zařazení mezi liberály byly takové faktory jako požadavek čestných a svobodných voleb či dodržování vlastních zákonů.
I když nikdy nedefinoval, co si představuje pod pojmem „liberální demokracie“, respektive „demokracie ruského typu“ (řízená demokracie, suverénní demokracie), Vladimir Putin často mluvil o požadavcích typu pluralita jako o západních, a tedy Rusku cizích hodnotách. Proces jejich odstraňování z veřejného ruského prostoru probíhal postupně. Intenzitu nabral po protestech v roce 2011 až 2012, kdy Kreml začal mít pocit, že medveděvovský liberalismus zašel příliš daleko.
Právě Dmitrij Medveděv, který rád vystupoval jako velký liberál (zvláště jeho obliba v zařízeních značky Apple byla pověstná) naprosto převlékl kabát a z pozice zástupce šéfa Bezpečnostní rady zastává až hystericky silové pozice. Není zcela jasné, co vedlo k jeho „prozření“, nicméně řady systémových liberálů opustil a přidal se na opačnou stranu.
