Tato technologie měla zachránit planetu. Po 25 letech se opět vrací do hry kvůli vysoké ceně povolenek

Když v roce 1996 spustili Norové první velký komerční provoz na zachytávání a ukládání oxidu uhličitého na světě, chemicky to byl úplně stejný skleníkový plyn jako dnes, ale mediálně byl úplně jiný. Jen pár měsíců před tím se uskutečnila v Ženevě teprve druhá konference OSN o změně klimatu (ta poslední byla dvacátá pátá) a až o rok později byl podepsán Kjótský protokol. A za dalších šest let se narodila ve Stockholmu Greta Thunbergová. Historie někdy píše poučné příběhy a není od věci si je při příležitosti výročí připomenout. Ten o technologii zvané CCS (Carbon Capture and Storage) začal v Norsku a zdá se, že nejen tam bude úspěšně pokračovat i v budoucnu.

Asi 250 kilometrů západně od Stavangeru leží druhé největší ložisko zemního plynu v Severním moři. Nese název Sleipner po bájném osminohém koni boha Odina ze severské mytologie a stejně jako on je výjimečné. Právě zde vyrostlo v roce 1996 první velké komerční zařízení CCS na světě. Průkopnický projekt rozhýbaly především vysoké norské poplatky za emise, které vedly v kombinaci s vysokou produkcí skleníkového plynu při těžbě k neúnosným nákladům, a také skutečnost, že zemní plyn z této lokality měl vyšší obsah CO2, než požadovali zákazníci v Evropě. 

Přelomové investici pomohla také shoda příznivých okolností – přímo se totiž nabízelo využít k ukládání CO2 stávající podzemní prostory po vyčerpaném zemním plynu. Těžaři tak nemuseli budovat nové vrty ani transportní systém a mohli začít s ukládáním přímo u zdroje. A jde jim to od té doby náramně – každý rok dokážou uložit téměř milion tun CO2, což pro představu odpovídá emisím všech norských automobilů za dva roky.   

Princip ukládání oxidu uhličitého je poměrně jednoduchý, zároveň jde ale o technicky velmi komplikovaný a ekonomicky nákladný proces. Po zachycení a zpracování je skleníkový plyn transportován asi 1000 metrů pod mořské dno a vstřikován do horniny zvané Utsira. Místa je dost, jak lakonicky potvrdil pro norský deník Aftenposten manažer platformy Yngve Tvedt: „Formace Utsira je obrovská. Vždycky říkám, že kdyby tam byla ropa, byli bychom bohatší než Saúdská Arábie.“ Ještě důležitější je však jiná zpráva: Gravitační a seismický monitoring potvrdil, že metoda ukládání je bezpečná a spolehlivá. 

Ač se to z obzorů střední Evropy nezdá, od tohoto premiérového „přistání na Měsíci“ se technologie CCS rozšířila do mnoha koutů planety. V současnosti na světě funguje asi 19 vysokokapacitních úložišť a dohromady 75 projektů, které využívají CCS ve větším měřítku. Většina z nich se nachází v USA, Kanadě a Norsku. Celkový efekt? Světu se každý rok daří zachytit a uskladnit více než 36 milionů tun CO2.

Vzhledem k tomu, že globální roční produkce CO2 se stále pohybuje v o tři řády vyšších číslech, samozřejmě se nabízí cimrmanovská otázka: „A není to málo, Antone Pavloviči?“ A odpověď, bohužel, zní: Je. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) musíme být schopni ročně zachytit a uložit 6 miliard tun CO2, abychom měli šanci dosáhnout cílů OSN v oblasti klimatu. Technologie CCS se sice na mnoha místech na světě ujala i přesto, že je pro běžné komerční využití zatím příliš nákladná a nerentabilní. Například v Německu však nedávno ztroskotal pokus zachycovat a ukládat CO2 z uhelných elektráren.

Nedávno se ovšem na obzoru objevilo nové světýlko naděje a opět k nám přichází z Norska. Vloni schválený projekt zvaný Longship odkazuje symbolicky k Vikingům a má planetě pomoci dosáhnout klimatických cílů vytyčených Pařížskou dohodou. Podstatou je vytvořit první otevřenou platformu pro ukládání emisí CO2 z celého evropského kontinentu. To jinými slovy znamená, že by Norsko na oxid uhličitý vytvořilo jakousi „čerpací stanici naruby“, kterou by mohly využívat státy z celé Evropy.

V obviněních z nečinnosti ze strany klimatických aktivistů trochu zaniká, že vývoj jedné z nejpozoruhodnějších novodobých technologií začal daleko před tím, než se narodila nejen Greta Thurnbergová, než se světoví státníci dohodli na tvrdých klimatických závazcích a opatřeních a než se první aktivista z Extinction Rebellion přilepil k silnici.

V atmosféře všeobecné frustrace mám poslední dobou nutkání šířit optimismus a doufám, že se začne brzy šířit rychleji než onen otravný virus. V oblasti průmyslu a energetiky se v kontextu klimatické změny, pravda, hledají záblesky optimismu obtížně, ale proč to nezkusit. V tomto sektoru vede jediná cesta přes inovace, které nám uprostřed Evropy sice zatím připadají spíše jako sci-fi, ve světě se však již začínají prosazovat. 

Nedělejme si iluze, hybatelem změn u CCS nebude touha po udržitelném rozvoji, ale stejně jako kdysi v Norsku prostá ekonomika. První vlaštovkou je cena emisních povolenek, která nedávno poprvé vylétla nad hranici 40 eur. To na jednu stranu ohromným způsobem navýšilo výrobní náklady všem provozům od oceláren či cementáren až po elektrárny, na druhou stranu však zároveň přiblížilo k realitě technologie, o nichž až dosud nebyly firmy ochotné, byť jen uvažovat. Čeká nás každopádně hodně zajímavá dekáda, o níž se možná jednou bude v kontextu klimatické změny psát jako o zlomové.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital