Stejně jako my v Česku i Polsko si připomíná 32 let od pádu komunistického režimu. Režisér a zakladatel festivalu Niepokorni Niezłomni Wyklęci (Nepokorní, nezlomní, prokletí) Arkadiusz Gołębiewski v rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje, jak charakter polské transformace k demokracii způsobil, že ani poté, co komunisté ztratili moc, se mezi lidmi téměř nemluvilo o protikomunistickém odboji a o totalitní minulosti obecně. „Fakticky mnoho příslušníků komunistické nomenklatury či jejich potomků se podílelo na vytváření nového demokratického státu a dodnes tvoří velkou část polské elity, včetně té finanční. A tito lidé z pochopitelných důvodů neměli ani v 90. letech, ani dnes zájem na tom, aby se jisté příběhy vyprávěly a abychom se k totalitní minulosti vraceli,“ říká Gołębiewski s tím, že jeho cílem je odvyprávět neodvyprávěné příběhy a přiblížit lidem jejich vlastní zapomenutou minulost.
V Polsku pořádáte festival Niepokorni Niezłomni Wyklęci (Nepokorní, nezlomní, prokletí), kterým se inspiroval i český festival Nezlomní a obětovaní, kterého jste letos hostem. Co vás vedlo k založení festivalu, jaké byly jeho začátky a co byste vypíchl, že se vám za třináct let, co festival existuje, nejvíce povedlo?
Festival vznikl z potřeby najít místo, kde budeme prezentovat dokumentární filmy věnované dějinám 20. století a především období komunismu, tedy v Polsku období mezi lety 1944 a 1989. Ta potřeba byla i moje vlastní jakožto filmového režiséra a dokumentaristy, protože jsem viděl, že v Polsku takové snímky sice vznikají a jsou filmařsky dobré, nicméně nemají místo, kde by mohly být prezentovány. V té mnohosti filmových festivalů pro tuto tematiku takové místo před rokem 2008 neexistovalo a i ze společenské debaty bylo téma komunistické minulosti trochu vytlačováno na okraj. To byl primární důvod. Název festivalu se pak odvolává k té nejsložitější historické otázce, kvůli níž celý festival vznikl, tedy prezentaci protikomunistického odboje po roce 1944, a prezentaci osudů těch, kterým v polštině říkáme Żołnierze Wyklęci (prokletí vojáci). Toto téma bylo dlouhou dobu tabu, takže neexistovala ani žádná platforma, kde by to bylo do hloubky prezentováno.
Co pro vás bylo největší výzvou? Dostat téma, o kterém se nemluvilo, do širší společenské debaty?
Klíčovou výzvou, které jsme čelili a vlastně jí čelíme neustále, bylo najít nějaký zlatý střed mezi vyprávěním o dějinách, což je úkolem hlavně historiků, a tím, aby to vyprávění bylo filmově dobře zpracované, poutavé a zajímavé. Bylo tedy jasné, že celý projekt musí vznikat v symbióze mezi filmaři a historiky, nicméně museli jsme od začátku neustále historikům vysvětlovat, že spolupracují na něčem, co není akademická činnost ani vědecká práce, ale něco, co má být atraktivní.
Myšlenkou festivalu je ukázat pravdu a ukázat ji v celé šíři kontextu, což je důležité, jelikož v Polsku byla historická pravda nedostatkovým zbožím jak po celou dobu komunismu, tak i po roce 1989, kdy se pořád ještě filmaři některými tématy nezabývali, protože to ani tehdy nebylo pohodlné. Od samého začátku jsem také věděl, že festival nemůže spočívat jen v promítání filmů, ale že kolem toho musí vznikat živá diskuse, musí jít o místo setkávání, odkud se probíraná témata, přesně jak říkáte ve své otázce, budou dostávat do povědomí veřejnosti.
Festival NNW funguje třináctým rokem, inspiroval podobné akce i v zahraničí. Na co jste za to více než desetiletí nejvíce hrdý?
Největším úspěchem, který vnímám, je to, že zhruba po třech, čtyřech ročnících festivalu se v Polsku podařilo vytvořit boom vyprávění neodvyprávěných příběhů a hledání zapomenutých hrdinů. Nejen mezi filmaři, ale i mezi novináři nebo amatérskými nadšenci. I to, že na současný ročník se nám do soutěže přihlásilo přes sto dvacet snímků, ukazuje, jak obrovský je hlad po tom dát hlas příběhům, které nebyly odvyprávěny a zůstávaly po desetiletí skryté. Jsem nesmírně šťastný i za ten mezinárodní přesah i za to, že k nám jezdí hosté ze zemí, které sdílí podobný osud jako Polsko a prošly si v minulém století jak nacistickou, tak komunistickou totalitou, takže pochopitelně i z Česka. Jedním z nich byl i Josef Mašín, který přiletěl z USA. Stala se z toho za těch třináct let určitá společenská a kulturní událost, kde se sejde až pět generací od nejmladších studentů po nejstarší pamětníky, kterým už je přes devadesát let.
Po roce 1989 v Polsku převládla idea udělání tlusté čáry za minulostí. Říkalo se, že máme opět jít kupředu ke světlým zítřkům, tentokrát kapitalistickým, a neohlížet se do minulosti, která představuje jen zátěž.
