Ještě v létě se tu střílelo. Museli jsme se vším začínat od nuly, říká nový šéf lounské vagonky | info.cz

Články odjinud

Ještě v létě se tu střílelo. Museli jsme se vším začínat od nuly, říká nový šéf lounské vagonky

Nový ředitel lounské vagonky Vojtěch Vágner vypráví, že by tu do roka mohla být zdravá firma s miliardovým obratem. Ještě na začátku prázdnin to ale vypadalo bledě: stovky lidí byly bez výplaty a policie rozháněla znesvářené strany varovnými výstřely, protože proti sobě bojovaly i s mačetou v ruce. To bylo ovšem ještě za bývalého nájemce Legios Loco. Pak si však tradiční českou vagonku od insolvenční správkyně pronajala skupina spadající do impéria zbrojaře Jaroslava Strnada, nyní jeho syna Michala – CSG. Podniku vedenému pod taktovkou DAKO-CZ a s novým šéfem se povedlo obnovit výrobu a dát lidem výplaty.

Vy jste sice před pár týdny nastoupil coby nový šéf, vaše historie je ale s firmou spojena už delší dobu...

Pracoval jsem tu čtyři roky. Nastupoval jsem jako běžný nákupčí a postupně jsem se vypracoval na pozici manažera nákupu a logistiky. Mimochodem první věc, kterou jsem ve firmě tehdy řešil, byl nákup toaletních papírů. A pak kancelářských čtvrtek. Poté jsem přešel na pozici vedoucího obchodního oddělení, ale když jsem viděl, do jakých potíží se firma řítí, šel jsem pryč.

Co vás přimělo k tomu, že jste vzal nabídku vrátit se zpět a převzít továrnu v situaci, která rozhodně nebyla růžová?

Fakt, že mám tu fabriku hrozně rád. Pro mě je to srdeční záležitost. Asi to není úplně správné, brát si to tak osobně, ale chtěl jsem, aby lidé, co tu léta pracují, měli svou práci dál. To totiž nejsou zaměstnanci, kteří jsou z agentur nebo tu stráví pár měsíců a pak jdou dál za nabídkou o pětistovku větší výplaty. Pracují tady celé generace a celé rodiny. Takže když jsem dostal nabídku, neváhal jsem ani deset minut, než jsem to vzal.

Co se vám už povedlo stihnout za těch pár týdnů ve funkci? Dívala jsem se na recepci, že od 2. září už funguje i zaměstnanecké stravování…

No vidíte, to bylo skoro nejdůležitější znovu oživit!

Snad kromě výplat, které zaměstnanci znovu dostávají, ne?

Ano, to je pravda. Situace tady byla tristní. Podstatné je, že se nám povedlo fabriku stabilizovat a uklidnit zaměstnance. Lidé samozřejmě byli velmi vystrašení z toho, co se tu dělo, ať už to byla noční střelba nebo fakt, že se tu bojovalo mačetami. Byl to pro ně šok. Stáli pak před zavřeným areálem a nemohli dovnitř. Nebo došlo k pokusům o vniknutí do areálu a zabarikádování se v budově ze strany bývalého nájemce. Nedivím se, že to všichni hodně špatně vnímali. Lidé se báli a říkali: tak já přijdu zítra do práce a tady bude stát pro změnu někdo se sekerou a půjde po mně? A já se jim nedivím, ty obavy byly úplně oprávněné.

Měl jsem hlavní cíl: co nejvíc z bývalých zaměstnanců získat a dát jim práci. A to se povedlo. Jak říkám – ti lidé tu pracují třeba třicet let a chtějí dalších deset let zůstat, než půjdou do důchodu. Všichni se navíc navzájem znají, protože Louny jsou malé město. Takže zajistit jim práci byl úplně první cíl. A to se naštěstí velmi rychle povedlo. Náborovou kampaň jsme spustili na začátku července. Sám ani nechápu, jak se to povedlo v tak krátké době zvládnout a převzít prakticky 90 procent zaměstnanců od bývalé firmy, protože to bylo strašně náročné pro personalisty a chaotické.

Pokud vím, tak vám vlastně ani nepředali žádné papíry, takže nebylo jasné, kolik lidí a na jakých pozicích tu pracuje, že?

Přesně. Firmu jsme dostali do nájmu druhý týden v červenci a další dva týdny jsme se horečně snažili získat alespoň nějaké podklady pro personálie zaměstnanců. Rozumím tomu, že nám bývalý nájemce nechtěl dát věci k výrobě nebo k účetnictví. A popravdě ani jsme je nechtěli. Jenže nemít personální agendu, to je špatné. Nedostali jsme předáno zkrátka nic a museli jsme se vším začínat od nuly. Třeba tak, že jsme řekli všem lidem: přijďte, my vás moc rádi vezmeme, ale musíte si přinést vaši původní smlouvu, nebo platový výměr či aspoň výplatní pásku, ať víme, že jste tady skutečně zaměstnaní byli a tu práci vám strašně rádi dáme. Těch prvních čtrnáct dnů mi bylo personalistek fakt líto, to byly dvanáctihodinové směny.

Teď už tedy zaměstnanci dostávají výplatu pravidelně?

Ano, teď vlastně poprvé, protože o prázdninách to byla jen záloha kvůli tomu, že neexistovaly žádné doklady. Nicméně myslím, že tomu, že vagonka povstane z popela a jejich důvěře v to, že peníze zase začnou dostávat na účet pravidelně, významně přispěl i fakt, že jsme spojeni s Tatravagonkou Poprad, která je spolu se skupinou CSG majitelem DAKO-CZ, jako jehož odštěpený závod dnes fungujeme. Zkrátka stojí za námi silná finanční skupina, takže lidé se nebáli, že by zase přišli o peníze a šli do své práce díky tomu znovu. Uvěřili, že navážeme na tradici dobrého podniku.

Čili se ani nedá říct, kolik lidí tu pracovalo tehdy? Oproti stavu, jaký je dnes pod vámi?

Dnes je tu zhruba 420 lidí, což je – vážně jen odhadem – asi devadesát procent těch, co tu byli předtím. Do toho samozřejmě nepočítám agenturní zaměstnance, jichž tady předtím pracovalo také jen podle našich odhadů zhruba dvě stovky. My máme v plánu jich zaměstnat cca 150 do konce roku.

Co se týče zakázek, jak probíhalo předání výroby? Přebírali jste něco od minulé firmy? Předpokládám, že máte vlastní výrobní program, včetně jeho garanta…

Věci, které tady byly rozpracované, jsme skutečně převzít nemohli, protože byly rozpracované podle certifikace Legios Loco. Takže jsme ani neměli právní nárok to udělat. Byli jsme velmi opatrní cokoliv dělat s věcmi, které patřily jiné firmě. Vše, co tu bylo a co insolvenční správkyně zadržela, protože měla zadržovací právo, jsme odvezli do skladů, ať už šlo o výrobu nebo o zásoby, a zajistili si vlastní zakázky.

Šlo to snadno?

Díky partnerské slovenské vagonce. Ti měli nasmlouvánu řadu zakázek a neměli naopak kapacity na výrobu. Kolem desátého srpna jsme tudíž začali opravovat vagony pro českého zákazníka ČD Cargo. Teď bychom měli předávat čtyřicátý vůz. Takže opravy běží, výrobu nových vagonů jsme rozjeli až teď počátkem září. Na sto procentech výrobních kapacit však budeme zhruba za měsíc.

Kolik to znamená vozů?

Zhruba 40 hotových vagonů a rozpracovaných jich bude asi stovka. Náběh výroby je postupný, nejde to ze dne na den. Nepřevzali jsme fungující fabriku, ale začínali jsme z nuly.

Bez jediného šroubku a matky?

Přesně tak. Veškeré zásoby jsme museli nově nakoupit, takže letošní hospodaření pochopitelně skončí v červených číslech. Je to dáno i tím, že nejdřív musíte řešit díly, přípravný proces trvá měsíc a půl. Další stejně dlouhou dobu ten vagon vyrábíte a další měsíc fakturujete. Takže čtyři a půl měsíce generujete jen záporný výsledek. Nicméně budoucnosti se nebojím. Už teď máme na příští rok trojnásobně větší poptávky, než jsme schopni uspokojit.

Tak to je celkem asi logicky dáno tím, že jste jedni z pouhých tří podobných podniků v Evropě, ne?

To je pravda. Takže poptávku z trhu cítíme velkou už teď, sotva jsme začali. Vezměte si, že Tatravagonka Poprad je v tomto smyslu největší v Evropě, a přesto nestíhá uspokojit všechny zákazníky. Takže rozhodně plánujeme rozšířit kapacitu výroby, aby naše dva podniky zvládly uspokojit poptávku.

Nějaké rozšíření výrobního portfolia v plánu nemáte?

Určitě ne. Budeme se starat jen o to, co už teď umíme.

Jak na tom podle vás bude podnik ekonomicky v příštím roce? Jaký máte plán?

Pochopitelně hrozně pozitivní… Ale vážně. Reálný plán je příští rok se dostat do černých čísel. Bod zvratu vidím přesně na přelom srpna a září. Celý rok bychom měli končit v jednotkách milionů v plusu a ne jako to bude teď, v jednotkách milionů v minusu. Náš cíl je každopádně dělat každý rok miliardový obrat, což znamená ziskovost asi sto milionů ročně, protože marže je v tomto byznysu zhruba deset procent.

A máte v plánu na příští rok nějaké investice, kromě navyšování kapacity výroby?

Když jsem nastoupil, tak jsem tady osobně mluvil s dobrou stovkou lidí. A všem jsem vyprávěl, co tu chceme dělat a všech jsem se zeptal, co by oni sami potřebovali a chtěli změnit či zlepšit. Kdyby mě manželka v noci vzbudila, odříkám jí to ze spaní. Je jasné, že dokud jsme tady v areálu v nájmu a neříká nám to pane, jsou každé investice trochu problematické. Ale čekal jsem, že dělníci budou nadávat na jeřáby a na stroje a budou chtít nějaké robotické automatizované linky a novou techniku, která jim ulehčí práci. Omyl. Všichni mi řekli: nové cesty. A když se nad tím člověk zamyslí, tak je chápu. Areál je obrovský a po těch rozbitých panelových cestách, když potřebujete pořád něco někam převážet, se vážně špatně jezdí. Takže budeme muset zainvestovat do cest, což má jediný problém: u takové investice se dost špatně kalkuluje její návratnost...

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud