Ani po revoluci nevíme, kdo pracoval pro StB. Svazky ničili i v 90. letech, tvrdí Schovánek | info.cz

Články odjinud

Ani po revoluci nevíme, kdo pracoval pro StB. Svazky ničili i v 90. letech, tvrdí Schovánek

Od sametové revoluce letos uplyne třicet let. Přesto se nedá říct, že by doba komunismu už byla definitivně za námi. Otázka spolupráce se Státní bezpečností (StB) je stále živá, především i proto, že bývalí kolaboranti s rudým režimem se podle badatele Radka Schovánka stále drží ve vysokých politických funkcích. Ani po třech desetiletích svobody se navíc nepovedlo došetřit velkou část komunistických zločinů a chybí i dostupná a úplná databáze příslušníků StB. Snaha napravit křivdy monstrprocesů se přitom objevila už v 60. letech. Práci ale ztěžují chybějící dokumenty, které se zřejmě ničily i po revoluci. „Existuje silné podezření, že se velké množství originálních svazků skartovalo v archivu Ministerstva vnitra ještě v druhé polovině devadesátých let,“ tvrdí badatel Radek Schovánek, který mimo jiné svědčil proti Andreji Babišovi u soudu, který posuzoval premiérovu spolupráci s StB.

Částečná snaha vyšetřit zločiny komunismu se objevila už v 60. letech s nástupem politického uvolnění. Byl to první pokus o objasnění křivd z 50. let?

Těch pokusů bylo několik, první proběhl už v polovině 50. let. Tehdy se to ale týkalo jen objasnění procesu Slánský a spol., zvažovaly se první rehabilitace a vyšetření procesů se členy komunistické strany. Trvalo ještě velmi dlouho, než se začaly vyšetřovat zločiny spáchané na „obyčejných“ lidech. Po pádu ministra vnitra Rudolfa Baráka a po velkých amnestiích v letech 1960 a 1962 se rozběhlo vyšetřování nezákonností z 50. let, ale všechno to bylo pouze na úrovni komunistické strany v duchu „my jsme to spletli a zase to napravíme“. Soudy nezačaly najednou nějak masivně a veřejně řešit rehabilitace. Potrestáni byli jednotlivci, kteří dostali třeba jen roční tresty a odseděli si půlku, nebo vůbec nic, což absolutně neodpovídalo tomu, co spáchali. Tehdy také proběhla první větší vlna skartace svazků agentů z obavy, aby si je nevyžádaly soudy.

To vypadá, že se strana pokoušela toto vyšetřování spíše utajit. Věděla o probíhajících soudech a rehabilitacích v 60. letech veřejnost?

Když byl v roce 1963 rehabilitován Rudolf Slánský a jeho skupina, tak spisovatelka Heda Margoliová, jejíž manžel byl jednou z obětí procesu Slánský a spol., vyvezla rehabilitační zprávu do Paříže, kde ji v časopise Svědectví vydal Pavel Tigrid a nepochybně to tehdy vysílala i Svobodná Evropa. Tímto způsobem se o vyšetřování nezákonností mohli lidé dozvědět v širším měřítku. A jak se v 60. letech společnost postupně otevírala, tak se podobných příběhů bezpráví dostávalo ven čím dál více.

Byla 60. léta a pražské jaro milníkem i pro práci Státní bezpečnosti (StB), nebo pokračovala dál ve své práci stejným způsobem?

Státní bezpečnost byla po celou dobu své existence nástrojem KSČ a její činnost a zaměření kopírovalo vývoj ve straně. Když strana na počátku 50. let rozpoutala teror, tak StB byla tou složkou, která ho vykonávala. A když v 60. letech vzhledem k mezinárodní situaci a společenským změnám tlak mírně ustoupil, tak StB dělala přesně to, co po ní chtěla strana. Její represe během doby komunismu ale nikdy zcela nezmizely. I v roce 1968 StB stále bojovala proti vnitřnímu nepříteli a pečlivě monitorovala jak K 231 (Klub bývalých politických vězňů), tak KAN (Klub angažovaných nestraníků). To vše na příkaz strany.

StB a strana byly jednoduše pevně propojeny, takže když se v 60. letech objevily v KSČ různé názorové proudy, tak i StB byla rozštěpená na ty, kteří podporovali Dubčekovo vedení, a na konzervativce navázané přímo na Moskvu a KGB. Po roce 1968 tak v StB došlo stejně jako ve straně k zásadní změně. Po invazi už tam nemohl nikdo zůstávat jen z nějakých ideálů a i zde se názorové proudy znormalizovaly stejně jako ve straně. Stovky příslušníků StB byly propuštěny, i když je pravda, že části z nich umožnil režim dál pracovat v různých privilegovaných zaměstnáních. Často také po odchodu z StB dál působili jako její udavači.

Ovlivnila nějak práci StB následná vlna emigrace, která se mohla dotknout i agentů a spolupracovníků?

Oslabená byla tehdy nejvíc rozvědka. Samozřejmě emigrovali i spolupracovníci kontrarozvědky, ale ti působili především na našem území, a proto jejich ztráta nebyla tak fatální. StB si prostě „ulovila“ nové. Výraznou ztrátou byla ale emigrace několika kádrových příslušníků rozvědky, jako byli například Ladislav Bittman, František August nebo Josef Frolík, kteří znali jména stovek agentů a sympatizantů, kteří působili ve službách komunistů na Západě. Získat tam nové lidi a kontakty bylo pochopitelně daleko těžší než v Československu. Spolupracovníků StB bylo za celou dobu její existence přibližně 120 tisíc. Rozvědka neměla nikdy více než 9 800 spolupracovníků, a to se do toho množství počítají i Češi na ambasádách. Cizinců získaných ke spolupráci může být tak nejvýše ke třem tisícům.

Zmínil jste větší vlnu skartací svazků agentů StB v 60. letech. Kromě tohoto období došlo ještě k nějakému hromadnému ničení dokumentů v době komunismu?

Archiv svazků StB byla vlastně operativní spisovna. To znamená, že když vznikl nějaký svazek, ať už ke sledované osobě, nebo k agentovi, tak byl „živý“, dokud nebyl ukončen. Ten, kdo ho následně ukládal do „archivu“, na něj vyznačil takzvaný skartační znak, tedy poznámku, která určovala, kdy má být ten svazek zničen, případně převeden na mikrofiše. Tato lhůta se určovala podle toho, jak důležité informace ve svazku byly. Bylo možné ho zničit okamžitě, pokud byl například založen omylem, nebo v něm nebylo nic operativně zajímavého, ale většina skartačních lhůt byla 5, 10 a 15 let. 20letá skartační lhůta se už dávala jen u významných akcí, často zaměřených proti diplomatům. Natrvalo se svazky ukládaly pouze velice výjimečně.

Skartace dokumentů tak probíhaly průběžně po celou dobu, co existovala StB. Má to svoji logiku, protože tajná služba hledí na to, co se ve společnosti děje a předvídá podle toho hrozby do budoucna. Uchované materiály tedy hodnotí podle využitelnosti v budoucím čase. Každá zpravodajská informace časem ztrácí na hodnotě a aktuálnosti. Samozřejmě se stávalo, že StB zničila například po deseti letech nějaký uložený svazek a dotyčný později podepsal Chartu 77 a StB by se informace ze zničeného svazku velice hodily, ale tyto případy nebyly příliš časté. My se tak při studiu archivu Státní bezpečnosti dostáváme do paradoxní situace. Když využíváme její archivy a svazky, snažíme se jít proti času do hloubky režimu. Ty archiválie ale vznikaly z opačného důvodu, s výhledem do budoucnosti. Vypovídaly o aktuální situaci a ukládaly se jen ty, které mohly být v budoucnu použitelné.

INFOGRAFIKA: Komunismus v Československu

Likvidovaly se dokumenty StB i po roce 1989?

Svazky ničila především vojenská kontrarozvědka, což se dá najít i v registračních protokolech, kde je záznam o tom, že něco bylo zlikvidováno třeba i v letech 1994 nebo 1995. I v rámci ministerstva vnitra se ničily svazky. Ještě do poloviny roku 1991 se asi 1 500 svazků sledovaných osob a 2 000 svazků agentů převádělo na mikrofiše, to znamená, že lidé v archivu vybrali třeba ze 300stránkového svazku 20 listů, které nafotili, a originál zničili. Ničení a skartace probíhaly také na Úřadu pro zahraniční styky a informace, kde jsem byl přímým svědkem skartace svazků ještě v roce 1995. Dokonce existuje silné podezření, že se velké množství originálních svazků skartovalo v archivu Ministerstva vnitra ještě v druhé polovině devadesátých let. Pokud se tato informace potvrdí, bude to skandální zjištění, protože soudy v mnoha případech odmítly jako důkaz o spolupráci dokumenty na mikrofiších, neboť je nepovažovaly za ověřitelné. Je pro mě těžko přijatelná představa, že například existoval originální svazek agenta v roce 1996. Evidovaný agent podal žalobu na ministerstvo vnitra o neoprávněnosti evidence a toto ministerstvo zničilo originální svazek, část z něj převedlo na mikrofiše a soudu oznámilo, že se zachovala pouze tato mikrofiš. Myslím, že na tuto otázku budeme znát odpověď v brzké době. 

Jak je možné, že i několik let po pádu komunismu se ničily důkazy o tehdejší kolaboraci s totalitním režimem?

Služby a struktura Ministerstva vnitra se velice těžko kontrolují a archiv byla vždy taková „popelka“. Když se materiály dávaly dohromady, nedalo se říct, zda byly některé svazky zničeny ještě před rokem 1989, nebo po něm. Když se v roce 1993 z objektu Veleslavína stěhovala BIS, tak se mi tam podařilo s několika kolegy dostat a viděli jsem tam desítky pytlů s dokumenty StB, které byly všechny určeny ke skartaci. Mezi nimi přitom byly i zásadní dokumenty, například smlouva jednoho z nejdůležitějších agentů StB, který působil v okruhu Charty 77 a VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných). Podle těch dokumentů měl ten člověk za půl roku spolupráce dostat 20 tisíc korun. Tehdy auto stálo asi 35 tisíc, takže to byly opravdu velké peníze. Byl to originál smlouvy, který měl být zničen.

Jsou zachované dokumenty StB nějak veřejně přístupné?

Dá se k nim dostat skrze eBadatelnu, kde jsou ale dostupné pouze svazky kontrarozvědky a některé fondy z činnosti Ministerstva vnitra, například fondy náměstků nebo fond inspekce ministra vnitra. To jsou většinou archiválie, které jsme digitalizovali ještě před pěti lety v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), než nastoupilo současné vedení v čele se Zdeňkem Hazdrou. (Poznámka: Radek Schovánek byl v dubnu 2015 z ÚSTR propuštěn, oficiálním důvodem byla reorganizace.) Další digitalizace je velmi pomalá a přijde mi zvláštní, že se Archiv bezpečnostních složek ani nepokouší vytvořit seznam příslušníků StB. Třicet let po revoluci tak stále nevíme, kdo všechno pracoval po Státní bezpečnost, a to mi přijde naprosto zásadní. Neexistuje ani veřejně přístupný seznam svazků, které byly zničeny v roce 1989.

A dalo by se ještě po této době vůbec dopátrat toho, co vše se na sklonku komunismu zlikvidovalo?

I při skartacích v roce 1989 se dělaly seznamy skartovaných svazků. Pokyn tehdy zněl vytřídit dokumenty, které nebudou v nové době potřebné. Skartace nebyla nějak divoká, představa že StBáci ničili vše, co je napadlo, je mylná. Je ovšem pravda, že se jim tehdy zadřely skartovací stroje, takže ty svazky vozili do Štětí, nebo do Valdic, nebo to pálili v různých vojenských objektech. Ale seznam zničených dokumentů se dochoval. Jen Archiv bezpečnostních složek ho dodnes nepřevedl do elektronické podoby a nezpřístupnil, aby bylo hned jasné, co v archivu je a co bylo zničeno.

Jaké procento dokumentů bylo tehdy skartováno?

Takzvané živé svazky z problematiky vnitřního nepřítele, které měli příslušníci StB u sebe, byly zničeny v naprosté většině, asi z 90 procent. Minimálně byly naopak skartovány svazky diplomatů a cizinců, případně dokumenty týkající se ekonomické problematiky. Ztratil se svazek manželů Škvoreckých, protože se StBáci zřejmě domnívali, že se Škvorečtí stanou velvyslanci v Kanadě a chtěli na ně mít nějaké materiály. Byl z velké části zničen archiv v Brně a v Plzni byly zničeny registrační protokoly před rokem 1983. Co bylo ale uloženo do archivu před 17. listopadem 1989, tak se v podstatě zachovalo.

Zdá se Vám, že se na dobu komunismu už společnost dokáže dívat s odstupem, nebo stále žije dostatek pamětníků, kteří to nedokáží, nebo si to nechtějí připustit?

Já myslím, že odstup už si vytvořit dokážeme, záleží to ale samozřejmě na jednotlivcích. Přijde mi ale zajímavější a mnohem smutnější, že povědomí o činnosti StB se nezlepšuje, spíše naopak. Domníval jsem se, že po roce 1989 se díky dostupnosti informací zvýší znalosti o skutečném obrazu tehdejší doby, ale lidé naopak stále nedokáží pochopit, co například znamenala spolupráce s StB a jak závažný prohřešek to byl.

A dokáží tu závažnost posoudit alespoň soudy?

Ty také příliš úspěšné nebyly. Někde se odvolávaly na promlčecí lhůty, jinde skutečně není dostatečná chuť tehdejší zločiny postihovat. Ale co mě překvapuje ještě víc, je fakt, že soudy ve většině případů potvrzují, že někteří lidé byli neoprávněně evidováni ve svazcích jako agenti. To je absurdní. Podobná situace mohla nastat v případech, kdy byl člověk jako agent evidován pouze velice krátkou dobu, třeba měsíc. Tam je pravděpodobné, že k žádné skutečné spolupráci nedošlo. Takových případů je však za dobu existence StB pouze několik. Ale například v případě Karla Srpa spolupráce s StB trvala několik let a také ve spisech dalších lidí je o jeho činnosti mnoho zmínek, takže nechápu, proč soud rozhodl, že byl evidován neoprávněně. V podstatě to považuji za sabotáž soudů, které té problematice podle mě dostatečně nerozumí.

Souvisí to i s tím, že v 90. letech soudili převážně ti samí soudci, kteří v době komunismu posílali politické vězně za mříže?

Nemyslím si, že to byli tito konkrétní soudci, i když u soudů docházelo k vysloveným absurditám. Ve prospěch evidovaných agentů například svědčí jejich bývalí nadřízení, kteří najednou před soudem přiznávají, že jejich svazky falšovali a spolupráci si vymýšleli. Něco podobného se dělo i u soudu s Andrejem Babišem, při kterém jsem svědčil. Co říká příslušník StB u soudu tím, když tvrdí, že si to všechno vymyslel? Říká, že podváděl své nadřízené, rozkrádal zpravodajské fondy, ohrožoval utajované informace, falšoval úřední listiny a prováděl tu nejzávažnější trestnou činnost, kterou může příslušník bezpečnostních složek dělat. Přizná se k tomu, protože je to promlčené, ale zároveň po soudu požaduje, aby byl uznán za hodnověrného svědka. Je to absurdní a jak potvrdil i slovenský Ústavní soud: není možné rozsudky postavit na tvrzení bývalých příslušníků StB, pokud zjištění nejsou podložena dalšími listinnými důkazy.

Má smysl se ještě kvůli zločinům komunismu soudit? Žijí ještě viníci?

Koho soudit nepochybně je, protože některá vyšetřování běží od poloviny 90. let. Nicméně se domnívám, že doba, kdy bylo možné provést soudní vyrovnání a potrestání zločinců, je pryč. Dnes je podle mě potřeba tehdejší události prostudovat, zhodnotit a hlavně zveřejnit. Velmi trpíme tím, že máme hrdiny, o kterých mluvíme a popisujeme jejich příběhy, ale je tady stále obrovská nechuť popsat viníky. Ale jedno bez druhého nejde. Ty zrůdnosti mají na svědomí konkrétní lidé, ne nějaká nehmatatelná instituce. A mnozí z nich jsou dnes v politice i ve vysokých funkcích.

Jak je to možné? Je to neznalostí, nebo relativizací minulosti?

V současnosti dochází k tomu, že pokud se má najednou vyšetřovat něco třeba ze 70. let, tak si to ti lidé už příliš detailně nepamatují, nebo mávají rukou nad tím, že je to dávno a pokud se o to dosud nikdo nezajímal, tak teď už je pozdě. Za tou nechutí může být právě i zklamání z toho, že ani 30 let po revoluci není vše objasněno a potrestáno, ti lidé čekali až příliš dlouho. Ostatní se zase relativizací vyrovnávají se svými vzpomínkami, ale i svým svědomím. Je to podobné jako v Německu, kde se zhruba do 70. let relativizoval i holocaust. Po třiceti letech od konce války ale začala odcházet generace lidí, která jej přímo zažila, a přišla nová generace, která na to už dokázala nahlížet s větším odstupem.

Kvůli tomu, že jsme nedokázali po revoluci jednoznačně označit a potrestat viníky, ztratili jsme schopnost pojmenovávat věci jasně. Na všem se snažíme vždy hledat i něco dobrého, ale co dobrého bylo na komunismu? Věznění odpůrců? Plenění klášterů a památek? Cenzura? Samozřejmě, v každé době se najdou lidé, kteří se mají dobře a z té situace těží. Když to řeknu hodně cynicky, tak i druhá světová válka by s touto logikou měla i své dobré stránky, protože někteří lidé díky ní lehce přišli k majetku po Židech. Tenhle přístup a opatrnost bychom měli už konečně odmítnout. Na komunismu nic dobrého nebylo, to bylo krystalické zlo.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud