Českou vlajku jsme při rozdělení státu ukradli, od politiků to byl podvod, říká heraldik Buben | info.cz

Články odjinud

Českou vlajku jsme při rozdělení státu ukradli, od politiků to byl podvod, říká heraldik Buben

Profesor Milan Buben je teolog, učí na Univerzitě Karlově spiritualitu a dějiny kongregací a řeholních společností a také heraldiku a genealogii. A kromě toho je přesvědčený monarchista, který rád boří mýty o české historii a nadzvedává ho, jak se dnes děti učí na školách dějepis. V rozhovoru pro INFO.CZ se mluví o maršálu Koněvovi, Mariánském sloupu či o tom, proč nás nacistické symboly dodnes tak přitahují.

Jak jste se vlastně k heraldice dostal?

Jako malý jsem s rodiči hodně cestoval po hradech a zámcích a nebylo možné si nevšimnout těch znaků a erbů. A pak, v roce 1968 probíhal v opojení Pražského jara v rozhlase pořad Kolotoč, který měl heraldická okénka. Ten vyzval, že se schází zájemci o heraldiku v restauraci U Holubů na Smíchově. Teprve tam jsem se dostal k dobré literatuře a začal do tajů a krás tohoto oboru hlouběji pronikat.

V roce 1968? Já očekávala, že zlaté období bylo v roce 1992, když se dělila republika a také se odtrhávala řada obcí a chtěla mít své vlastní znaky...

To je pravda. Tehdy také vznikla v Parlamentu skupina pro heraldiku, protože města a obce dávaly své návrhy a to finální hlasování pak muselo projít schválením Poslanecké sněmovny. A že to někdy byly úplně neskutečné návrhy. Třeba obec u ruzyňského letiště chtěla mít na vlajce moderní dopravní letoun, protože nad nimi přelétávají. Nebo další obec chtěla mít zámeček v Lánech či Kokořín a jiné památky. Jenže kdo z lidí dokáže namalovat Kokořín zpaměti? Co to komu řekne jako symbol? Byly to nesmysly. Heraldika nemá být jakousi novodobou fotografií, ale má pomoci odlišovat obce a země od sebe.

Ten známý velbloud ve znaku Plzně, to není nesmysl?

Ne. Husité ho někomu ukradli a měli ho u sebe, když obléhali Plzeň, takže když se jej katolíci zmocnili a přivedli jej do města, tak to byla obrovská senzace, protože to nikdo nikdy neviděl. A sám papež tehdy dovolil Plzni vylepšit si erb o pole s velbloudem.

Nakolik tedy heraldika musí vycházet z nějakých historických souvislostí?

Nemusí, to není podmínka. Je to o symbolu obce nebo šlechtické rodiny. Jejich tradice, činnost… Jde jen o nalezení správného symbolu, který charakterizuje osobu, obec, církevní instituci či stát a musí být odlišný od těch ostatních, které se již používají.

A mohu si jako obyčejný člověk nechat navrhnout vlastní rodový erb či vlajku?

Samozřejmě. Ale u vás, jako u ženy by to bylo trochu problematičtější. Nesměla byste mít turnajčí přilbu, ale kolčí a neměla by být korunována, protože to je známka šlechtictví. Také byste neměla mít štítonoše, protože to je výsada panského stavu. Nicméně můžete mít svou osobní devizu – což je ten motiv, nebo-li osobní heslo na pásce pod znakem. A pak si můžete nechat vytvořit i tu vlajku, kde by se měl opakovat právě motiv z rodového erbu.

Proč v Česku symboly státnosti jako je vlajka, vidíme nejčastěji, když něco vyhrajeme v hokeji nebo ve fotbale a na sociálních sítích? Třeba v Americe je vlajka vnímaná naprosto jinak. Čím to?

To je otázka odlišné tradice. V Americe je běžné, že každá druhá domácnost ráno vztyčí vlajku a drží se přitom za srdce. Totéž ve školách. V Evropě to ale běžné není. Osobně mi americká tradice přijde až trochu moc přehnaná, ale je to jejich věc.

Co se týče těch vlaječek na sociálních sítích, tam to chápu u lidí, kteří žijí v zahraničí, to je prostě připomínka rodné země. U těch ostatních to moc nechápu. Má to ovšem taky historické souvislosti. Vezměte si, že když pochodovali nacionalisté, tak vždycky s vlajkami. Je to jasně čitelný symbol. Proto se taky občas vlajky pálí, což beru jako nehoráznost. Lidé mohou být na stát naštvaní, nebo válčit, ale za to vlajka nemůže.

Když si zadáte do vyhledávače slovo „heraldika“, tak vám místo odborných věcí na jednom z předních míst nabídne heslo „nacistická heraldika“...

No jistě, jejich symboly byly líbivé, designové, řečeno dnešním slovníkem. Symboly nacismu jsou nápadité, barevné, a svým způsobem provokativní. Podívejte se na ty socialistické: co nás má oslovit na srpech, kladivech, obilných klasech? Nebo pěticípé hvězdě? Mimochodem to je nesmysl – cípy má akorát tak polštář, ale hvězda má hroty. Což je mimochodem taky ukradený symbol, stejně jako ta nacistická svastika. Těch pět hrotů má symbolizovat pět kontinentů. A má to hluboký smysl. Až do objevení Antarktidy existovalo jen pět kontinentů. Máme pět základních barev, pět smyslů. Je to symbol člověčenství. No a nacisté? Měli jednak šikovné výtvarníky, a dobrý marketing, a když se na ty symboly zadíváte a odmyslíte si tu hrůzu, která je za tím, tak ono je to skutečně dodnes působivé.

Mimochodem víte, že hákový kříž je také na Staroměstské radnici a vytvořil ho sám Josef Mánes? Je hned u branky vedle orloje, kudy chodí hodinář. A nebudeme Mánese obviňovat z nacismu, přesto ji tam chtěl mít – jen je s oblejšími rohy, nikoliv hranatou. Je to totiž starý symbol plodnosti. Jak jsme se zapomněli dívat kolem sebe, tak ty věci a symboly už nevnímáme. Chodíme po ulicích, koukáme do výkladních skříní nebo do mobilu, a nezvedneme hlavu. Takže to je jedna z prvních věcí, které učím nové studenty.

Začíná nový akademický rok, co umí studenti vyjmenovat, když se jich zeptáte na české symboly státnosti?

Umí vyjmenovat vlajku a státní znak a tím to končí. Na hymnu si nevzpomenou, a že je nějaká státní pečeť, to už neví vůbec. Co mi však vadí, je, že jsme se stále nenaučili vlajku pověsit. Jakmile je někde vodorovně, tak to většinou pověšena správně – modrým klínem k žerdi a nahoře bílá a dole červená. Jenže když visí svisle dolů, tak to umí málokdo. A to i na oficiálních úředních budovách, třeba na ministerstvech, což je ostuda.

Heraldicky správně je, že na levé straně musí být bílá a vpravo červená. Pravá strana má přednost, proto si také podáváme pravou ruku, abychom ukázali protivníkovi, že v ní nedržíme zbraň. Pravá strana je prostě čestná. Teď jsem to viděl i v letácích obchodního řetězce, který se chlubí sloganem Máme rádi Česko, že mají vlajku obráceně.

Jaká vlajka se líbí nejvíc vám?

Těch je celá řada! Co se mi ale vážně moc líbí, je ta britská. Tam je krásně propojená symbolika všech zemí, které pod ni spadají. Ze stejných důvodů se mi líbí i americká vlajka. Těch třináct pruhů, jež symbolizují třináct odtržených oblastí, z nichž se vytvořily původní Spojené státy, a pak ty hvězdy, jež korespondují se současným stavem a ukazují všech jedenapadesát států, to je prostě vydařená záležitost. Ovšem vlajek, které jsou hezké, je celá řada – i německá a rakouská je dost povedená.

Jde to vůbec, aby stát změnil své symboly a vlajku v průběhu své existence?

Když se rozdělí, tak to je asi tak jediný příklad, kdy je to možné, nebo spíš řekněme správné. Mimochodem: víte, že my jsme při rozdělení státu českou vlajku vlastně ukradli? Rozešli jsme se totiž se Slováky po vzájemné dohodě obou vlád a tím pádem neměl právo na starou vlajku ani jeden stát. Česko není nástupnickým státem Československa, takže jsme neměli právo ponechat si starou vlajku. Slovensko si vymyslelo novou, ale v té české měl být také znak. A byla to dohoda dokonce posvěcená Parlamentem, jenomže my jsme z ní couvli. To beru jako podvod, co tehdy čeští politici provedli. Začali tvrdit, že modrý klín vlastně znamená Moravu, ale korektní to není. Přitom ty návrhy na novou vlajku už existovaly a mnohé byly dobré.

Obracejí se na vás často lidé, jako třeba šlechtici, obce a další, že by si chtěli nechat navrhnout vlastní znak?

Jistě, dělal jsem znaky asi pro dvacet obcí. U šlechtických rodů chtějí lidé často zkonzultovat nějaké dílčí posuny, protože už ztratili základní rodové povědomí, co znak vyjadřuje, a neví, jak jej třeba zredukovat nebo nechat vyrobit na jinou plochu, neví, co hlavního mají ze znaku používat, takže v tom skutečně sloužím jako poradce.

Vím, že máte výhrady, ke způsobu, jakým se u nás učí dějiny. Říkáte, že studentům v prvních měsících hlavně boříte mýty. Jaké třeba?

Nejvíc nesmyslů v jejich hlavách zůstává o husitství. Nebo o Bílé Hoře. A pak si vezměte Žižku, Husa… Podle toho, co děti učíme, by Žižka musel hodně dlouho jezdit po celých Čechách a u každé druhé vesnice seskočit, aby si tam odpočinul a pokaždé tiše zesnul, pode toho, kolik „Žižkových“ dubů u nás máme. Stejně tak Hus. Že kázal pod lipou? Hm. A umíte si to představit, jak courá krajinou a postaví se v poli pod lípu, aby kázal? Kolik by lidí by ho tam asi tak čekalo? Nebo Jirásek. Učíme děti, jak chudáci vykořisťovaní měli toho dost, že se vzbouřili, táhli k Táboru a tam byla káď, kam házeli mince, zlato, prsteny. Kde by je ti chudáci sebrali? Copak nějaký švec mohl mít šperky?

Čím to, že neumíme učit dějiny? Na ty modernější už se většinou při výuce ani nedostane, nezbude na to čas.

Myslím si, že tím, že učitelé jsou často zbabělí. Dějepis učí často ty socialistické učitelky, které si usnadní práci tím, že diktují letopočty. Já nemám problém studentům vysvětlit svůj pohled na věc. Ovšem s tím, že je to můj pohled a ať si udělají vlastní názor. Často mi říkají, že to, co je učím, slyší prvně v životě. Já jim nic nevnucuji, ale základ je, aby o tom začali přemýšlet. Ne znát letopočty a jména, ale souvislosti – proč došlo k takové dějinné události.

Oni netuší, že třeba Slavata a Martinic byli větší Češi než kdokoliv jiný. Slavata psal své dopisy zásadně česky. Neví, že napsal knihu česky. Netuší, že všichni Habsburkové uměli perfektně Česky. To ale studentům nikdo neřekne, přitom je to zločin, když takové věci člověk neví. To zkresluje pohled na dějiny.

Tak jako to teď dělá Rusko, které nás obviňuje z falšování historie kvůli Koněvovi. To je opravdu zločin. Víte, když jsem začal učit, předpokládal jsem, že existují různé mezery ve vědomostech u studentů. Ty mezery musí být ale mezi něčím. Takže se jich ptám: co jste prosímvás v těch hodinách dějepisu dělali? A odpovídají mi: no chodili jsme po exkurzích a na filmy...

Jste čestným členem v Koruně České, tedy v monarchistické straně Čech, Moravy a Slezska. Znamená to, že byste rád u nás viděl jako státní zřízení království?

No samozřejmě! Vždyť to, jak vznikla republika, že se rozbouralo Rakousko – Uhersko, to je celé jeden velký omyl. Tehdy jsme byli velmoc.

Jak reálně by to u nás vůbec mohlo fungovat?

Konstituční monarchie, to je zachování tradice, vychovávání následníka trůnu, který se od malička umí nějak chovat a pohybovat ve společnosti. Má díky svému původu také od počátku důležité kontakty. Vždyť se podívejte na Velkou Británii. To je něco úžasného, jakou jistotu integrity mají tamní lidé, Brexit nebrexit.

Reálnou moc ten panovník má ovšem málokde...

Jistě, nicméně je vážen. Má pravomoc se v určitých situacích postavit a říct: toto nechci. Mimochodem Británie žádnou ústavu ani nemá. A podívejte se do ostatních zemí, kde monarchie funguje. Když v Lichtenštejnsku pohrozil panovník, že odstoupí, tak lid okamžitě zanechal protestů kvůli homosexualitě. Princip té stability a jednoty je prostě důležitý. Třeba Dánsko nikdy nebylo republikou. Vždy jen království. A podívejte se na stabilitu té země.

Podobně v Japonsku. Pamatujete, jaká tam panovala hrůza z toho, že nemají následníka trůnu? Dějiny Japonska jsou dějinami panovnického rodu. Takže od samotného prvopočátku Japonska je ta panovnická rodina spojena s dějinami natolik, že je nelze oddělit. Mimochodem další mýtus dějin je fakt, že Hirohito, tedy dědeček současného císaře, že podepsal bezpodmínečnou kapitulaci. Nazývejme věci pravými jmény. To totiž není pravda. Američané měli naopak podmínku, aby na trůně císař zůstal. Protože jim pochopitelně víc vyhovoval ten dosavadní režim, než kdyby tam byla demokratická republika.

A když už to takto řešíme, tak mi dovolte vzpomínku. V roce 1969, v době oteplení, jsem se setkal na fakultě s japonskými profesory. A zajímalo mě, jak je to s tím, že se císař zřekl svého božského původu, protože japonské císařství je absolutně spjato s tou jednou rodinou už tisíce let. A oni mi řekli větu, kterou do smrti nezapomenu, ale která tu zemi velmi vystihuje: „Ať si jeho císařské veličenstvo říká, co chce, my Japonci dobře víme, že je božského původu.“ K tomu není moc co dodat. A taková země má budoucnost.

Takže chcete říct, že kdybychom se vydali kdysi jiným směrem, že jsme na tom dnes lépe?

Koncem vlády Franze Josefa to u nás byla taková demokracie, že se o tom nikomu ani nesnilo. Svoboda slova, dokonce podnikání… A nikomu se nic nestalo. To bylo neuvěřitelné. Pak ovšem přišel s republikou zákaz šlechtických titulů. Taky církve – v duchu hesla Řím musí být souzen a odsouzen. A přišel i zákaz podnikání. Vezměte si už samotné stržení mariánského sloupu. To je nepochopitelné.

Takže Mariánský sloup má být obnoven?

No jistě. Stál tam od roku 1650 a dokonce tam chvíli byl i společně s mistrem Janem Husem. A nikomu to staletí nevadilo. Je mi jasné, že teď nemůžu ty lidi na magistrátu nazvat, tak jak bych opravdu chtěl. Ale pokud se k nim dostane to poselství, že mariánský sloup jen vyjadřuje obranu Prahy nad Švédy, budu rád.

Je zajímavé, že tenkrát císař Ferdinand vylepšil znak Prahy o tu paži v brnění a s mečem v bráně a to nikomu nevadí. To je přitom tentýž symbol jako mariánský sloup. Fakt, že to Habsburkové podporovali a financovali, s tím nemá nic společného. Bylo by dobré uvědomit si, že celá země Česká, což teď říkám jako teolog, je pod ochranou Panny Marie, a ta vždy byla v našich zemích uznávaná a respektovaná.

Když jsme tedy narazili na pomníky, tak se nejde nezeptat, jaký názor máte na ty ostatní. Například co byste udělal s Koněvem?

To je velmi problematické. On sice velel té armádě, ale ty záběry, jak Rudá armáda přijížděla a lidé stáli na ulici a házeli šeříky, tak to není pravda, že to byli jeho lidé. V Praze byli Vlasovci. A ten pražský lid plus Vlasovci, podepsali kapitulaci s Němci a odtáhli pak dál do americké zóny. To nebylo 9. května, ale správně osmého, kdy se Praha stala svobodnou. Rusáci přijeli až devátého, a to už byla Praha osvobozená. Takže já bych památník odklidil do nějakého depozitáře. Nebo jej věnoval Rusům. Může se na mne zlobit, kdo chce, ale historii nezměníte.

Víte, nejhorší zlo je politická korektnost. Já když někde slyším, že člověk "utrpěl zranění neslučitelná se životem", tak z toho šílím. Proč prostě nečekneme pravdu? Že zemřel? Smrt je smrt. A stejně tak je to s historií. Nazývejme věci pravými jmény.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud