Dobrovolnice z hospicu: O eutanazii mluví poplašené poslankyně. Budeme zabíjet i děti pod dvanáct let? | info.cz

Články odjinud

Dobrovolnice z hospicu: O eutanazii mluví poplašené poslankyně. Budeme zabíjet i děti pod dvanáct let?

V Česku se znovu začalo po letech mluvit o eutanazii. Poslankyně Věra Procházková (ANO) chce do začátku příštího roku předložit zákon, jenž by ji zavedl do českého právního řádu. Martina Špinková, která doprovázela coby dobrovolnice ke smrti čtyři desítky lidí, před uzákoněním eutanazie varuje. „Všímejme si toho, jak moc se změnil život v těch zemích, kde eutanazie nebo asistovaná sebevražda už zavedena je. Ti lidé nejsou o nic šťastnější, utrpení a bolesti nezmizely, ba naopak je vidět ta nebezpečná šikmá rovina jakou takové řešení nabízí,“ říká Špinková v rozhovoru pro INFO.CZ. Míní tím třeba fakt, že v Belgii je po stížnostech rodin vyšetřován předseda komise pro kontrolu a hodnocení eutanazie Wim Distelmans.   

Co na to říkáte, že se v Česku zase mluví o uzákonění eutanazie?

Mám už z toho skoro pocit, že je to něco jako druh, bohužel trochu upadlého, folkloru. Vždycky to téma někdo zvedne po letech ze země a tancuje kolem něj. Jenže je to vážná  věc. Mluvíme o zabíjení člověka člověkem, byť jakoby sofistikovaném. To je cosi, co naše civilizace primárně trestá. Tedy spíše bychom se měli podívat na to, co opravdu chceme a kdo to navrhuje a jaké úmysly jsou za tím. A také co to se společností udělá.

Jak to myslíte?

Musíme si položit otázku, proč to teď ta skupinka splašených poslankyň ne moc rozmyslně řeší. Jestliže v Česku máme 70 procent lidí, kteří by uvítali eutanazii – aniž ti lidé přitom přesně vědí, o čem mluví – tak se z toho stává politické téma a jistě se na tom dají nasbírat nějaké politické body. Namísto toho, aby se řešilo to, co je skutečně důležité – tedy kvalita péče o umírající a peníze na paliativní a hospicovou péči.

Vy jste doprovázela ke konci hned několik desítek lidí. Byli mezi nimi i takoví, co si eutanazii sami přáli, nebo chtěli spíše využít každého dne života, který jim ještě zbývá?

Spíš ti druzí. Ale znám z hospicu Cesta domů hodně dalších příběhů. Samozřejmě, že si mnoho lidí přeje, aby to už skončilo, často ale za tím přáním je něco jiného, co jde většinou řešit a otázka po eutanazii pak rychle uletí pryč.

Je třeba se na to ale podívat i třeba optikou devadesátileté paní, která už čtvrtým rokem leží s dalšími dvěma podobnými na tom stejném pokoji v LDN, výhled má na oprýskaný panelák naproti a nikdo za ní nechodí. Má přitom cévku a kapačku v žíle, takže nemůže nikam jít a nikdo za ní nechodí. Ruce ji neposlouchají a je jí smutno. Tam chápu, že ztráta smyslu života je už velká a že si člověk přeje, ať už to skončí a smrt stále nepřichází. Ale je fakt řešením tu paní zabít? Nebo to má jiné řešení? Podle mne má.

Vy jste mi jednou řekla, že umírající si spíše přejí, aby je v těch posledních chvílích někdo držel za ruku a že za přáním „skončete to doktore“, je nejčastěji právě toto…

Pozor, nejsem lékařka, jsem jen dobrovolník. Lékaři umí různé symptomy léčby a bolesti dobře upravit. Znovu se ale vrátím k té paní: já jí můžu říct, budu tady s vámi sedět a povídat si, jak je život někdy těžký a nespravedlivý, ale víc pro ni udělat neumím. Přitom ale právě tohle mnohdy stačí: být tu a nést to spolu.

Takže byste nakonec taky byla v některých případech pro eutanazii?

Nene, nemyslím, že existuje důvod, ji uzákonit. Mluvím jen o naší křehkosti, která tu prostě je i bude, na začátku i na konci života. A je dobré nebýt jen autonomní bytostí, ale mít vedle sebe další, byť také křehké bytosti. A jestliže paní poslankyně hovoří o tom, jak jako zdravotnice vidí ty těžké konce a její blízký člověk umíral v bolestech, tak to ať se na mne nikdo nezlobí, ale to je špatně nastavenou péčí o umírajícího. Dnes už skutečně nikdo nemusí trpět a umírat v bolestech. Medicína umí pomoci díky morfiu a dalším lékům proti bolesti. To není jako před třiceti, čtyřiceti lety, skutečně jsme se posunuli daleko. Když slyším, že někdo trpí bolestí, je chybně nastavená léčba. Je jen hrstka lidí s neutišitelnou bolestí, ale i jim lze pomoci - třeba terminální sedací, ale to je na rozhovor s lékařem.

Tak proč se téma eutanazie stále dokola objevuje?

Protože ten konec opravdu někdy bývá těžký. Když se ovšem ptáme, jestli ji máme zavést, položme si nejprve otázku, zda odpovídá eutanazie na utrpení, které tu je a zda ho dokáže změnit a vymýtit. A já si myslím, že ne. Všímejme si i toho, jak moc se změnil život v těch zemích, kde eutanazie nebo asistovaná sebevražda už zavedena je. Ti lidé nejsou o nic šťastnější, utrpení a bolesti nezmizely, ba naopak je vidět ta nebezpečná šikmá rovina, jakou takové řešení nabízí.

Jestliže teď už v jedné ze zemí zvažují, že eutanazii rozšíří i na psychicky nemocné, lidi s demencí nebo dokonce děti, tak to je opravdu nebezpečný směr. Jestliže v pětatřiceti žena ztratí smysl života, a bude chtít zemřít, tak my jí to zákonem umožníme? I deprese jsou řešitelné léky, byť vím, že i tak je to těžké. Pokud se umožní rozšíření eutanazie i na psychické utrpení a ztrátu smyslu ze života, tak to může rázem polovina národa skončit smrtí na přání a ostatní se budou divit, kde jsme se to ocitli.

Ano, je potřeba si říct, že umírání je někdy těžké. Ale život prostě někdy je těžký a nejen na konci. A znovu opakuji: ne proto, že bychom neuměli řešit bolest. To ta ztráta smyslu života na konci samotném, když ten konec nepřichází, je horší. Uvědomme si, že platíme daň za prodloužení délky života. Nenatáhl se nám produktivní věk mezi čtyřicítkou a padesátkou, když jsme ještě relativně zdraví, ale po osmdesátce, kdy už má každý nějaké trápení a bolesti. Nehledě na to, že v těch ostatních zemích se už teď ukazuje, že každoročně stoupá počet usmrcených lidí. Kde se zastavíme? U seniorů nad 65 let? U dětí pod dvanáct let jako v Belgii? 

V té Belgii, na níž teď narážíme, se vyšetřovaly i případy podivných eutanazií, kdy se děti například dozvěděly, že matka zemřela, až když byla po smrti... Celkem tu už bylo usmrceno přes sedm tisíc lidí a jejich počet každoročně roste. Uzákoněna je eutanazie i v Holandsku či ve Švýcarsku nebo ve státě Oregon. Myslíte, že i u nás má u nás zákon šanci projít?

Já myslím, že se s tím pořád nějak potýkáme. A obávám se, že jednou nás uzákonění nemine. Jen doufám, že neuděláme ten zákon teTď, jen na základě špatné osobní zkušenosti jedné poslankyně a špatnou léčbou jejího příbuzného. Nepracujme se starými a mytickými představami o utrpení. Doufám, že nejdřív povedeme moudrou diskusi.

Bavme se o kvalitě života, kvalitě péče, křehkosti člověka, autonomii, o kterou tak stojíme celý život a na jejíž limity na konci cesty narážíme. Přemýšlejme a hledejme souvislosti a jiné cesty. Víte, je to dáno i tím, že lidé nemají informace. I děti ve školách by hlasovaly pro eutanazii a argumentují mi tím, že když přece lidé umírají na rakovinu, tak mají bolesti a je správné jim pomoci. To ano. Ovšem medicínsky. A to jde i  dnes legálně. Nejsem lékař, ale vím, že lékaři umí využít něco jako lehkou anestezii, zavést člověka do umělého spánku. Z něj se ale kdykoliv dá pacient probudit, není to tak zkratkovité a definitivní řešení, jakým je eutanazie.

Vraťme se ještě k té otázce, kdo a proč zvedá zákon. Málokdy člověk může dožít doma, obvykle to končí nějakým ústavem. A ptejme se sami sebe: není to taky otázka financí? Ona ta péče v ústavu stojí totiž docela dost peněz. Takže jistě by mnohým vyhovovalo, kdyby se na posledních dnech života ušetřilo. Eutanazii si lidé totiž ještě sami ochotně zaplatí, alespoň v těch zemích, kde je povolena, to tak je. Já ale věřím, jak na jedné debatě řekl i etik Marek Orko Vácha, v náš kulturní kontext. Takže snad to teď neprojde, protože výzva k promyšlení všech souvislostí a k poctivé diskusi je na místě.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud