Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„EU nevzala kvóty za správný konec,“ říká Čech dohlížející na práva uprchlíků ve Štrasburku

„EU nevzala kvóty za správný konec,“ říká Čech dohlížející na práva uprchlíků ve Štrasburku

Migrační krizi, které čelí Evropa, nepůjde vyřešit bez toho, aniž by se zapojily všechny státy včetně České republiky. „Rada Evropy se dlouhodobě zasazuje o větší míru solidarity. Kvóty na přerozdělování uprchlíků jsou jedna z jejích forem. Ukazuje se ale, že to není funkční a možná se to od počátku nevzalo za správný konec,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro INFO.CZ zvláštní zmocněnec generálního tajemníka Rady Evropy pro migraci a uprchlíky Tomáš Boček. Jak se členským zemím Rady Evropy daří respektovat práva migrantů? Jak by Evropa měla na současnou situaci reagovat? A jak zvládnout integraci cizinců, kteří už v Evropě žijí? I o tom se v rozhovoru mluvilo.

Působíte jako zvláštní zmocněnec generálního tajemníka Rady Evropy pro migraci a uprchlíky. Co přesně máte na starosti?

Mým hlavním úkolem je asistovat vládám evropských států, aby zvládaly masivní migrační přívaly a zároveň respektovaly své mezinárodně právní závazky v oblasti lidských práv. Respektovaly pravidla, na kterých jsme se v Evropě dohodli, a jejichž existence má daleko hlubší smysl, než se na první pohled může zdát. To, že do Evropy v současné době přichází velká spousta lidí, způsobuje, že vlády jsou v pokušení tato pravidla nerespektovat, protože je to pro ně jednodušší, nebo někdy i proto, že jim ta pravidla nejsou příliš jasná.

Dále koordinuji veškerou migrační agendu v Radě Evropy a pracuji na posílení spolupráce s dalšími mezinárodními organizacemi, především s OSN, EU a Mezinárodní organizací pro migraci.

V současné migrační krizi, které čelí Evropa, je spíše slyšet o Evropské unii, než o Radě Evropy. Jak spolupráce s EU probíhá? Nelezete si, lidově řečeno, tak trochu do zelí?

Spolupracuji hlavně s Evropskou komisí, která je ve struktuře unijních institucí tou, která plodí návrhy. Důležité je, abychom si dopředu sdělovali, co která organizace chystá, abychom nebyli překvapeni a šli stejným směrem. Zájem máme stejný. Spolupráce samozřejmě probíhá i na úrovni Rady ministrů a Evropského parlamentu. Například když se projednával migrační balíček, tak europoslanci chtěli znát názor Rady Evropy.

Pomáháte vládám členských států Rady Evropy, aby se neodkláněly od daných pravidel, k nimž se zavázaly. V jakých oblastech je možné narazit na největší nedostatky?

Je toho poměrně hodně. Mám za sebou několik zjišťovacích misí v různých státech, nejčastěji jsem byl v zemích, které byly, nebo pořád jsou, nejvíce vystaveny migračním tokům, tedy v Řecku, Turecku nebo Itálii. Byl jsem ale také ve francouzském Calais nebo v Srbsku či Maďarsku. Snažím se nejprve zmapovat situaci v terénu a získat z toho přímou zkušenost. Potom mé poznatky probírám s vládou toho příslušeného státu a nakonec vypracuji zprávu s doporučeními pro Radu Evropy, jak by mohla v tom kterém konkrétním případě pomoct.

Kdo je Tomáš Boček?
Tomáš Boček je český diplomat, který v současné době působí jako zvláštní zmocněnec generálního tajemníka Rady Evropy pro migraci a uprchlíky. Od roku 2010 pracoval jako stálý představitel ČR při Radě Evropy a dříve jako vládní zmocněnec pro zastupování ČR před Evropským soudním dvorem a Soudem prvního stupně v Lucemburku. Vystudoval Právnickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni a působil také na Právnické fakultě Aristotelovy Univerzity v Soluni, Svobodné univerzitě v Bruselu či na Právnické fakultě Université Paris I – Pantheon Sorbonne. Hovoří francouzsky, anglicky a španělsky.

O co se může jednat?

Může jít o pomoc při draftování nových zákonů nebo při aplikaci existující legislativy, tréninky pro různé profese přicházející do styku s migranty a uprchlíky, konkrétní návrhy na integrační programy nebo pomoc se systematickými změnami ve fungování justičního systému, aby se rychleji vyřizovaly azylové žádosti apod.

Řešíte finanční pomoc?

Částečně. Při Radě Evropy funguje Rozvojová banka, která byla založena v 50. letech jako odpověď na migrační situaci v tehdejší době, a měla proto pomáhat migrantům a uprchlíkům v Evropě. Během svého vývoje se soustředila i na sociální projekty, například nemocnice nebo školy, a nyní se už zase z velké části věnuje migraci. Projekty lze financovat formou grantů nebo výhodných půjček pro členské státy.

Vraťme se ještě k tomu, v čem se členské státy Rady Evropy nejčastěji odklání od dohodnutých pravidel v oblasti lidských práv. Co k nim řadíte?

Nejčastěji se týkají podmínek v migračních táborech, které se neliší jen země od země, ale i uvnitř jednotlivých států. Jako jeden z hlavních problémů ale vidím to, že když se migranti dostanou do Evropy, nejsou jim poskytnuty dostatečné informace. Jsem přesvědčen o tom, že pokud by migranti byli ihned po příjezdu řádně a pro ně srozumitelně informováni o tom, co je čeká, tedy jaké procedury mají před sebou, jaká mají práva a jaké povinnosti, tak se tím mnoho států vyhne dalším problémům do budoucna.

Za další citlivou oblast považuji velmi omezené legální migrační cesty a na to navázané převaděčství. Pokud neotevřeme legální migrační kanály, tak budeme jen posilovat tento druh organizovaného zločinu. Problém je v tom, že migranti pašerákům věří více než zástupcům státu nebo nevládních organizací. Tuto důvěru je potřeba rozbít, protože pašeráci mají zájem na tom, aby cesty migrantů byly co nejdelší. I to je jeden z důvodů, proč se řada migrantů chce dostat až do Spojeného království nebo Švédska. Například Srbsko se snaží jejich vliv eliminovat zavedením čekací listiny migrantů, na jejímž základě je denně vpuštěno deset osob do tranzitní zóny v Maďarsku, kde čekají na vyřízení své žádosti o azyl. Ano, bude to nadlouho, protože v Srbsku je touto dobou 6500 migrantů, ale migranti, především ty s rodinami, už se přestávají pokoušet využívat služeb pašeráků.

V čem dalším by se měly státy polepšit?

Kapitolou sama pro sebe jsou dětští migranti, zejména ti bez doprovodu, kteří jsou extrémně zranitelní a představují snadnou kořist pro organizovaný zločin. Zásadním se z tohoto pohledu jeví (ne)ustanovování opatrovníků. Opatrovnické systémy jsou totiž neefektivní nebo nefunkční skoro ve všech členských zemích. Dalším problémem je určování věku u dětí bez doprovodu, tedy stanovení kdo není a kdo už je plnoletý. Bohužel velmi široce je používána i detence dětí, protože nemáme dostatek alternativních řešení. Nefunguje ani slučování rodin.

S dětmi je samozřejmě spojená integrace. Uvědomuji si, že je toto slovo vysoce nepopulární, ale je potřeba vědět, co chceme dělat s lidmi, kteří už tady jsou. Jiná alternativa, než jejich integrace, neexistuje. Pokud ustanou konflikty, které jsou v zemích, odkud k nám přišli, tak je poměrně velká šance, že se někteří z nich vrátí, ale i přesto řada z nich zůstane. Pokud nebudeme pracovat na jejich integraci, tak nám hrozí, že tito lidé se budou vyčleňovat z většinové společnosti a část z nich potom bude náchylnější k radikalizaci. Bude se tedy opakovat přesně to, co dnes vidíme u druhé generace migrantů, kteří k nám, tedy do Evropy, přišli v 60. – 70. letech.

Co se s tím dá dělat?

Jednotný recept neexistuje, ale myslím si, že výrazně pomoci může vzdělání. Už i lidem v uprchlických táborech musíme dát nebo umožnit nějakou aktivitu, protože oni tam nemají co dělat a neustále tak přemýšlí pouze nad tím, jak se dostat někam jinam. Tohle je další z důležitých úkolů dneška.

Jmenoval jste oblasti, v nichž členské státy Rady Evropy nejčastěji nedodržují domluvená pravidla. Platí to pro celou Evropu, nebo existují státy, které se vymykají?

Každá země má něco a záleží především na tom, jak moc je vystavena migračnímu toku. Zajímavé je, že státy, které jsou nejvíce na ráně, jako je třeba Itálie nebo Řecko, chtějí pomáhat a mají k migrantům obecně dobrý přístup. Je to způsobeno každodenním přímým kontaktem a bezprostřední zkušeností. Řeknu to obrazně, ale pokud vidíte topící se dítě, tak ho zachráníte. V jiných zemích, které zkušenost nemají, je to daleko složitější. I to se ale musí brát v potaz.

Další ukázkou může být Srbsko. To je stát, který není extrémně bohatý a musí se v současné době potýkat s 6500 migranty. Pro systém to představuje nesmírnou zátěž a v péči o migranty tudíž najdeme řadu nedostatků včetně neefektivního opatrovnického systému. Ale i s ohledem na vlastní migrační zkušenost v minulosti zde k migrantům převládá obecně humánní přístup.

Evropská komise před dvěma lety představila povinný relokační mechanismus na přerozdělování uprchlíků mezi členské státy EU a zvažovala zavést podobné řešení i trvale. Řada zemí, včetně České republiky, to ale ostře kritizovala a odmítla se tomu podřídit. Jak se k takovému řešení staví Rada Evropy?

Kvóty jsou vnitřní záležitostí EU. Na druhou stranu Rada Evropy se dlouhodobě zasazuje o větší míru solidarity, protože víme, že není možné stávající situaci vyřešit bez zapojení všech států. Žádá si to evropské, ne-li světové řešení. Pokud zůstaneme pouze v Evropě, tak si myslím, že relokační mechanismus je jedna z forem solidarity, o které mluvím. Ukazuje se ale, že to není funkční a možná se to od počátku nevzalo za správný konec.

V čem to mělo být jiné?

Mělo to zřejmě brát více v úvahu zvláštnosti jednotlivých zemí.

Mluví se o dodržování společných pravidel v azylové politice. Na kolik se přístupy jednotlivých zemí liší?

Je pravda, že přístupy jsou mezi jednotlivými zeměmi rozdílné. Itálie má sice velmi humanitární přístup, ale zároveň má problém s tím, že se jí nedaří vracet lidi, kterým byl zamítnut azyl. S tím má komplikace i Srbsko, které nemá uzavřeny readmisní dohody s některými státy, například s Afghánistánem. V některých případech si stát nemůže návratovou politiku dovolit z finančních důvodů.

Proč trvá vyřídit azylová řízení tak dlouho? Není to také proti lidskoprávním standardům, pokud daný člověk neví, co s ním bude a jak dlouho to bude trvat?

Je evidentní, že systémy v evropských zemích nebyly dostatečně připraveny na tak velký nápor žádostí. A potýkají se bohužel i dnes s nedostatečnou kapacitou tyto žádosti vyřizovat. Pokud k tomu přidáme právo na soudní přezkum případného zamítnutí žádosti, tak máte pravdu, že jde o zdlouhavá řízení. Je to ale dáno i tím, že v některých zemích soudní systémy obecně fungují velmi pomalu. A ne vždy se snahy o jejich zrychlení setkají s pochopením. Třeba v Itálii byl v rámci azylového řízení zrušen jeden stupeň odvolacího řízení, což vyvolalo silnou negativní reakci u nevládních organizací. Zmíněná zdlouhavost azylového řízení ale samozřejmě rovněž souvisí i s bezpečnostním aspektem migrační krize v Evropě, který je nutno brát v potaz.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1