Historik: I Rakousko bylo obětí nacistů, zabili tu stejně svých odpůrců jako v Česku | info.cz

Články odjinud

Historik: I Rakousko bylo obětí nacistů, zabili tu stejně svých odpůrců jako v Česku

Ta čísla můžou mnohým čtenářům připadat minimálně kontroverzní... Rakouští a tuzemští historici dokončili po třech letech práce dlouho očekávanou knihu „Sousedé...“, mapující dějiny a vztahy obou zemí v průběhu minulých staletí. Češi se v ní už brzy dočtou mimo jiné to, že v Rakousku, považovaném za války za spojence Hitlera, zemřelo prakticky stejně odpůrců nacistického režimu jako v tehdejším Česku. Koordinátor prací na rakouské části knihy, historik Niklas Perzi, v rozhovoru s INFO.CZ vysvětluje souvislosti a odkrývá další detaily.

Píšete, že v tehdejším Česku i Rakousku bylo popraveno nebo zemřelo v koncentračních táborech mezi 30 000 až 40 000 aktivních odpůrců nacistů. Jejich počet byl tedy podle vás v obou zemích zhruba stejně vysoký. Lze ale srovnávat Čechy - oběti nacistů - a Rakušany, kteří se většinově přihlásili k jejich politice?

I Rakousko bylo, co se týče státu, obětí nacistů. Ze strany Německa bylo vydíráno, poté vojensky obsazeno Hitlerem a jeho státní orgány rozpuštěny. Členové vlády byli po takzvaném anšlusu (připojení Rakouska k Německu v roce 1938 – poz. redakce) pronásledováni, odvlečeni do koncentračních táborů nebo rovnou zastřeleni.

Niklas Perzi
Rakouský historik, který se zabývá dějinami českých zemí ve 20. století a jejich vzájemnými souvislostmi s Rakouskem. Pracuje na Waldviertel Akademii ve Waidhofenu. Jako historik a publicista je členem Rakousko-české komise historiků. Byl hlavním koordinátorem rakouské části týmu historiků, která společně s českými kolegy připravila ojedinělou publikaci „Sousedé. Česko-rakouská kniha o dějinách“. Ta mapuje společné dějiny v obou zemích v průběhu posledních staletí. Německá verze knihy byla představena v Rakousku už minulý měsíc, český překlad by měl být hotov do konce letošního roku.

Z jakých zdrojů jste vycházeli?

Všechny zdroje jsou uvedené v knize. Jedná se například o knihu autorů Brigitte Bailerové a Gerharda Ungera Počet obětí politického pronásledování nebo práci Pavla Škorpila s názvem K problematice počtu obětí nacionalistického Německa v letech 1938-1945, zveřejněné v 21. čísle historického sborníku Terezínské listy v roce 1993.

Nic to nemění na tom, že Hitler byl ve Vídni vítán nadšenými davy jako osvoboditel. To podle vás nesvědčí o příklonu většiny Rakušanů k nacistické politice?

Na otázku, zda se Rakušané ve většině přihlásili k myšlenkám nacismu, je těžká odpověď. Před anšlusem to ale zřejmě tak nebylo. Jinak by Hitler přece nemusel ze strachu z výsledků referenda, které plánovala rakouská vláda, Rakousko vojensky obsazovat. Mohl v klidu počkat na výsledek.

O tomto referendu se v Česku příliš neví...

Kancléř Kurt Schuschnigg vyhlásil plebiscit, ve kterém se měli Rakušané vyjádřit, zda si i nadále přejí samostatné, křesťansko-sociální Rakousko. Proto Hitler nátlakem dosáhl zrušení plebiscitu a nakonec i Rakousko vojensky obsadil. Tyto události příliš nesvědčí o tom, že by se Rakušané před anšlusem nějakou skutečně drtivou většinou hlásili k nacistům a přáli si spojení s Německou říší. Kancléř Schuschnigg skončil v koncentráku.

„Počet popravených odbojářů byl jednoznačně v Rakousku v poměru k počtu obyvatel mnohem vyšší než ve zbytku Německé říše.“

A po anšlusu? Nemůžete popřít, že Rakušané na ulicích vítali Hitlera s nadšením...

Po anšlusu se dá mluvit o příklonu většiny národa k nacistické politice, to je pravda. Hrálo tam roli očekávání, že pod německou správou by mohl čekat zemi ekonomický a politický vzestup. Tohle nadšení ale postupně vychladlo a na konci války se už o nějaké většinové podpoře Rakušanů Hitlerovi rozhodně mluvit nedá.

Mezi kovanými nacisty a válečnými zločinci figurovala řada Rakušanů. Ani z tohoto pohledu si podle vás Rakousko nezaslouží pověst přisluhovače nacistů?

Podívejte se, já nejsem a ani nechci být žádný prvoplánový obhájce Rakušanů a jejich chování během války, vadí mi ale dnešní tendence dělat z nich vlastně hlavní viníky nacismu. Ano, Hitler se narodil v Rakousku, ale kariéru udělal v Německu. A německá armáda okupovala Rakousko. Nebylo to obráceně. Teze, že mezi Rakušany bylo v porovnání s ostatními obyvateli nacistické říše nadprůměrně mnoho nacistů, nejsou pravdivé. Je to mýtus. Nacistů bylo v Rakousku hodně, ale rozhodně ne víc než v Německu. A nelíbí se mi ani stále opakované klišé, že Rakousko bylo hlavním spojencem nacistického Německa.

Rakousko nemohlo především být spojencem nacistického Německa, stejně jako jím nemohlo být Československo, protože oba státy neexistovaly. V řadách wehrmachtu padlo za války 261 000 Rakušanů. Ovšem kdyby měl být tento počet úměrný počtu padlých v celé Německé říši, muselo by padnout zhruba 425 000 obyvatel Rakouska. O čem to svědčí? O míře rakouské loajality k říši? Těžko říci. Každopádně počet popravených odbojářů byl naopak jednoznačně v Rakousku v poměru k počtu obyvatel mnohem vyšší než ve zbytku Německé říše.

O rakouském odboji proti nacistům během války se ale příliš nemluví ani v samotném Rakousku. Proč? Rakouští politici tedy dobrovolně přijímají pověst země, která podle vás není zcela oprávněná?

Problém je v tom, že tento odboj je skutečně zapomenutý nejen v Česku, ale také v samotném Rakousku. Nacisté ho samozřejmě zamlčovali, aby mohli vytvářet dojem, že veškerý lid stojí na straně nacistů.

Dalším důvodem tohoto zapomenutí je ale i fakt, že obzvlášť v levicově-liberálních kruzích v Rakousku se stalo jakousi módou zobecňovat zločiny některých rakouských nacistů na celý národ. A v takové představě není místo pro odboj. K opomíjení rakouského protinacistického odboje přispívá nepochybně i fakt, že rakouští odbojáři se většinou rekrutovali z řad komunistů a katolíků, lidí kolem Dolfuße (rakouský kancléř, zavražděný nacisty - pozn.redakce) a Schuschnigga a legitimistů, věrných Habsburkům, což se opět některým lidem dnes nehodí do krámu.

„Obzvlášť v levicově-liberálních kruzích v Rakousku se stalo jakousi módou zobecňovat zločiny některých rakouských nacistů na celý národ. A v takové představě není místo pro odboj.“

Stále se ale točíme kolem otázky, zda se vy sám svým srovnáním počtu obětí z řad rakouských a českých odpůrců nacistů nesnažíte relativizovat i angažovanost obou národů v nacistickém teroru...

To se nedá srovnávat. To souviselo s úplně jinou rolí obou národů v nacistickém režimu. Rakušané byli považováni za Němce, což jim přinášelo výhody, ale také nevýhody jakou byla branná povinnost. Češi byli z pohledu nacistů občany druhé kategorie, určení po válce částečně k poněmčení, částečně k vysídlení a vyvraždění.

Co se týče odboje, ten měl v obou zemích společné to, že nebyl rozhodují pro výsledek války. V protektorátu Čechy a Morava by ale určitě lépe organizován a širokou veřejností alespoň „tiše“ podporován, což pro Rakousko rozhodně neplatilo.

Docházelo při psaní knihy „Sousedé..“ mezi českými a rakouskými historiky k nějakým vyostřeným sporům právě kvůli výkladu různých statistických údajů z dob války a období těsně po ní?

V knize uvádíme čísla z rakouské i české strany, protože je to nutné, ale nijak je nesrovnáváme, ani nekomentujeme. Takové srovnání by ani nebylo dost dobře možné. Nemůžeme výklad dějin redukovat pouze na pohled Čechů a Rakušanů, protože v obou případech se nejedná o monolitní celky, ale naopak o hodně diferencované společnosti, v nichž existovaly a existují skupiny lidí se zcela odlišným názorem.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud