Hulík: Když jsem rozpouštěl estébáky, chránili mě samopalníci. A co mi řekl Štěpán? | info.cz

Články odjinud

Hulík: Když jsem rozpouštěl estébáky, chránili mě samopalníci. A co mi řekl Štěpán?

10. DÍL SERIÁLU ADVOKÁTI PROTI TOTALITĚ – 2. ČÁST | Advokát Milan Hulík statečně obhajoval disidenty, po sametové revoluci se ale po určitý čas věnoval veřejnému angažmá. Spoluzakládal tak pozdější Bezpečnostní informační i Vězeňskou službu. V druhé části rozhovoru se tak vracíme zejména na začátek 90. let: „Pracoval jsem pro dnešní BIS a proti mě seděli estébáci, kteří se zabývali vnitřním nepřítelem a protistátní činností. Já jsem povstal a četl jména těch, kteří jsou na hodinu propuštěni ze Státní bezpečnosti. To byla taková satisfakce… Oni vstávali, kopali do židlí, převrhli stůl. Vedle mne stáli dva vojáci a s namířenými samopaly mě chránili.“

V knize Advokáti proti totalitě popisujete i jednu nátlakovou akci, kde jste na vyhrůžky, že advokáta nemusíte dělat věčně, reagoval tak, že klidně můžete jít zase dělat zedníka… 

Tomu vyslýchajícímu jsem také řekl, že ani on nemusí být druhý demn majorem. Nemohl jsem mu ale říct, že přijde revoluce. Když jsem byl takhle opatrný, mohl jsem si dovolit říct hodně, musel jsem však držet tu hranici. Že ale budu jednou sám rozpouštět StB, to byla jedna z největších satisfakcí za komunismus a za zavřeného tátu.

To bylo v roce 1990?

Na jaře. Pracoval jsem pro dnešní BIS a proti mě seděli estébáci, kteří se zabývali vnitřním nepřítelem a protistátní činností. Já jsem povstal a četl jména těch, kteří jsou na hodinu propuštěni ze Státní bezpečnosti. To byla taková satisfakce… Oni vstávali, kopali do židlí, převrhli stůl. Vedle mne stáli dva vojáci a s namířenými samopaly mě chránili.

Druhá obrovská satisfakce byla s městským tajemníkem KSČ Miroslavem Štěpánem. Ten mě chtěl nechat po jednom mém projevu na sjezdu pražské advokacie, kde jsem mluvil o přestavbě a o tom, že i u nás by měli mnozí odejít, vyhodit z advokacie. Doktorovi Cilínkovi, který si mě pak zavolal a nadával mi za to, kde jsem zase co kecal, jsem tehdy řekl, ať se nebojí, že do konce roku budou komunisti v prdeli. „Ty jsi fantasta. To tady bude ještě 20 let a já tě už nebudu moct pořád chránit,“ řval na mě on. Netrefil se, odehrálo se to někdy v červnu 1989 a pak přišla sametová revoluce.

A té satisfkakce od Štěpána jste dosáhl jak?

To už jsem byl ve funkci prvního náměstka generálního ředitele Vězeňské služby a vracel jsem se od bratra ze západního Německa. O půlnoci jsem projížděl Plzní a Štěpán tam byl ve vězení na Borech. Zastavil jsem se za ním, ještě nespal, dlouho do noci si vždy četl. Postavil se přede mnou do pozoru a hlásil, že na jeho cele je všechno v pořádku. Asi do pěti hodin ráno jsme si pak povídali. Ptal jsem se ho, proč byl tak nekompromisní. Říkal, že měl zprávy, že se to v Rusku otočí, Gorbačov padne a on se prý chtěl stát novým Dubčekem.

Taky jsem ho ptal, proč v ČKD mluvil o těch dětech, jak tam pak skandovali „Nejsme děti!“ Prý mu vyprávěl syn, jak ve škole hlasovali o tom, kdo bude třídním učitelem, kdo je bude učit a kdo bude ředitelem. Přišlo mu, že demokracie zachází příliš daleko, když děti chtějí rozhodovat. Pak jsme se potkali ještě jednou na večeři, zase to bylo zcela absurdní.

Takže tyhle dvě velké satisfakce po revoluce?

Jednu jsme prožili i s bratrem. Ten chtěl vědět, jací estébáci ho nepustili z Německa na pohřeb táty. A za jedním z nich jsme pak vyrazili. Vtipné bylo, že jsem měl stejný typ průkazu jako měli tehdy oni. Nebyl čas natisknout nové. Tomu bývalému estébákovi jsem řekl, aby šel s námi ven. Brácha tam totiž byl takovým velkým obytným autem, vypadalo jako anton, mysleli jsme, že ho tam posadíme a budeme s ním mluvit. On si s sebou nesl koš s odpadky, držel se ho jako poslední záchrany.

Tvrdil, že bráchu jako exulanta sem pustit nemohli, dál nevěděl, co má říkat. Začal se tak bránit tím, že to je teď stejné, že ho vyhodili z práce a že nemůže najít zaměstnání. Brácha se ho zeptal, jestli má nějaké školy, měl vysokou školu stranickou a nějakou policejní školu. Brácha mu řekl, ať si tyhle leniniády strčí do prdele, že s těmi se už dnes neuživí (smích).

Dnes se tomu smějete, jak jste to ale vnímal tehdy?

Když si vzpomenu na ty hrůzy, co způsobili nejen nám, ale i jiným, nechtěl jsem se tím bavit, ale zajímalo mě, jaké mají názory. Byli tehdy v šoku, nevěděli, zda budou potrestáni. Nedokázali se vyrovnat s tím, že už nejsou těmi nahoře, kteří rozhodují o osudech a naopak ti, o kterých rozhodovali, teď rozhodují o nich.

Někteří z mých klientů, bývalí pronásledovaní vlasatci, se pak stali majory. Chovali se ale stejně jako dřív, chodili do hospod a tam si nahlas povídali o služebních tajemstvích a přitom měli u boku pistoli. Chovali se stejně jako disidenti. To zase byla absurdita, jak se to otočilo. Na to strašně rád vzpomínám, byla to satisfakce na satisfakci.

Na druhou stranu, jako advokát jsem byl zvyklý lidem pomáhat, najednou jsem se ale ocitl v situaci, kdy jsem měl lidem ubližovat. Byl jsem členem několika vyšetřovacích a prověrkových komisí, byl jsem také přímo pověřený pátráním po Drahomíře Dražské. Pak ze mě vlastně udělali na základě přání Václava Havla jedno z nejvyšších bachařů. To by ale bylo ještě na dlouhé povídání.

JUDr. Milana Hulíka letos ocenila Česká advokátní komora, která jej rovněž zařadila do projektu Advokáti proti totalitě, jehož je INFO.CZ mediálním partnerem. První část rozhovoru jsme publikovali v pátek.

>>> Advokáti proti totalitě na INFO.CZ <<<

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud