Když je člověk v nebezpečí, dostane hroznú silu a utěká jak čert, vzpomíná exulant a „pétépák“ František Kolečkář | info.cz

Články odjinud

Když je člověk v nebezpečí, dostane hroznú silu a utěká jak čert, vzpomíná exulant a „pétépák“ František Kolečkář

Jednoho podzimního dne roku 1969 nasedli sedmatřicetiletý František Kolečkář, jeho žena a tři děti do wartburgu a odjeli do emigrace: nejdřív do Rakouska a potom do USA. 

František pracoval jako nástrojař v továrně Let Kunovice a po sovětské okupaci usoudil, že má poslední možnost zařídit sobě i své rodině svobodný život. Měl už za sebou jeden neúspěšný pokus o emigraci, ruské i československé vězení, službu v Pomocných technických praporech, v ČSSR žil jako „občan druhé kategorie“. Z Ameriky se vrátil po pádu komunismu, bydlel na Velehradě a zemřel 20. května letošního roku. Jeho vzpomínky přinesly Příběhy 20. století Českého rozhlasu Plus.

František Kolečkář se narodil 6. listopadu 1932 v Kunovicích poblíž Uherského Hradiště v rodině se třemi dětmi. Jeho otec byl živnostník, malíř a natěrač, matka zůstávala v domácnosti a pracovala na poli: „Prastrýc byl teolog a biskupský vikář. Za mých školních let mě za ním maminka posílala na faru do jižních Čech. Prastrýc mi dal do života základ, na kterém jsem pak stavěl. Nebyl to žádný fanatik, po večeři mi dával číst rodokapsy a kovbojky. Šest let jsem ministroval a své děti jsem pak vedl v katolickém duchu.“

Po obecné škole se František začal učit obchodním příručím: „Přijali mě v největším obchodě v Kunovicích u Trubálků, kde se prodávalo všecko. Oba majitelé za války zahynuli, Frantu popravili nacisti v Breslau a Tomáše těsně před koncem války odtáhli a zastřelili v Napajedlích na Kalvárii, tak tam zůstaly vdovy a děti a pro ně jsem pracoval.“

Do Rakouska poprvé

Nedlouho po komunistickém převratu v únoru 1948 se František Kolečkář pokusil poprvé o útěk na Západ, nebylo mu ještě ani sedmnáct: „Dohodli jsme se tehdy s kamarádem, Staňou, o rok mladším, který byl v učení u mého otce a chodili jsme spolu do skautu. Už tehdy jsme proti komunistům brojili, protože oni začali lidem brát pole, otci nakonec zabavili živnost, pronásledovali kněze a náboženství vůbec.“

Kluci odjeli vlakem do Bratislavy, hranice přešli pěšky, mysleli si, že už jsou v Rakousku, jenže je sebrali pohraničníci a zavřeli do sklepa v Kopčanech – podařilo se jim vyviklat mříž a utéct: „Když je člověk v nebezpečí, dostane hroznú silu a utěká jak čert. Ještě jednou nás chytl policajt, ale tomu jsme utekli přímo z ruky. Neměl u sebe zbraň.“

Dostali se až do Vídně, v té době rozdělené na okupační zóny, našli americká kasárnu a po několika dnech skončili spolu s dalšími uprchlíky v táboře poblíž Lince. V lágru působili lidé, spojení s různými tajnými službami, kteří mimo jiné verbovali tzv. kurýry (mladíky, posílané pak s falešnými doklady a různými úkoly do Československa). Od jednoho z nich se kluci nechali přemluvit k návratu, František Kolečkář byl později přesvědčený, že šlo o komunistického agenta. Obdrželi falešné rakouské doklady, nicméně ve Vídni je chytila ruská hlídka:

„Šli jsme přes most, já jsem ukázal tu rakouskou legitimaci a prošel jsem. Pak šel Staňa a nějak blbě ukázal ten papír. Rusák viděl, že to není dobře, a začal na nás řvat. Drželi nás deset dní v ruském vězení, přibývali podobní nešťastníci, a až nás bylo deset, naložili nás na nákladní auto, odvezli do Dvořiště a odtud do Českých Budějovic. U Rusáků jsme museli podepsat protokol. Tam to bylo dost tvrdé, protože nám dávali na den jen trochu polévky a kousek chleba. Na pryčně nebylo nic, jenom dřevo.“

Po deseti dnech byli František s kamarádem převezeni z Českých Budějovic do Uherského Hradiště, následovaly čtyři měsíce v tamní věznici: „Tam začalo peklo, kriminál byl v letech 1948-49 přeplněný. Strávil jsem tam i Vánoce. Na Štědrý den jsem byl u výslechu na StB, protože se v mé peněžence našel za podšívkou moták, který jsem převážel u Budějovic od jedněch chlapců (…). Dostal jsem za to od estébáka Obšnajdra dvě facky, že mi krev vystříkla. Pendrek měl na stole a začal do mě u výslechu bušit. To bylo špatné, nemohl jsem dlouho odolávat. Vyptával se na blbosti, hlavně aby co nejvíc lidí pozavírali. Něco jsem tam řekl, co jsem neměl, protože už jsem nevěděl, co mluvím.“

Za zadržené kluky orodoval Františkův otec, který se znal s místními komunisty, u soudu pak jako mladiství dostali trest, který si již odseděli. Propustili je po čtyřech měsících. František Kolečkář měl od té doby cejch „nepřátelské osoby“, nesměl se doučit, šel pracovat jako dělník do kotelny.

Komunismus v Československu

U Pomocného technického praporu

V roce 1952 byl František odveden na povinnou vojnu – k Pomocnému technickému praporu (PTP): „Odvezli nás až do Mostu, do Čech, a ubytovali v koňských kasárnách z dob Rakousko-Uherska. Tam nám dali uniformy a začal cvičák, kde jsme měli jenom výcvik, ale žádnou zbraň (…). Po měsíčním výcviku nás rozdělili. Převážná část jela do Líní u Plzně, kde se stavělo letiště. Tam jsem zůstal třináct měsíců. Přihlásil jsem se do dílen, kde hledali soustružníky a frézaře.

To letiště už se dokončovalo a hodně mých kamarádů pétépáků bylo odveleno, ale velitelství rozhodlo, že třináct lidí z našeho oddílu ponechají na delší dobu na kompletní dokončení. A místo těch mladých prezenčáků, co byli odveleni, přivezli několik autobusů starých pánů…. Starší lidé od 40 do 75 let, bývalí živnostníci, zkrátka 'nepřátelé režimu'. Špatně to snášeli. V Líních se jeden ten prezenčák na Štědrý den věšel. My jsme ho uřezali.“

K dobovým absurditám patří i vzpomínka Františka Kolečkáře, kterak se „pétépáci“ účastnili estrády pro pracující lid: „To byla opičárna. Ještě v Mostě jsme museli dělat estrádu přímo ve městě. Nacvičovali jsme budovatelské komunistické písně, sehnali se dokonce i muzikanti, Franta Dědek hrál na housle, harmonika, asi šest muzikantů a v pěveckém sboru, myslím, čtyřicet lidí. Ještě dnes mi hučí v hlavě písnička, ve které jsme zpívali o Severní Koreji: 'Severní Korea žene vrahy zpět, vpředu jdou dělníci, v klopě rudý květ, třeste se.' Prostě nesmysly hrozné. A my jsme pochodovali ve štrůdlu z kasáren do kulturního domu do Mostu. V obrovském sále pro 500 lidí byly první dvě řady plné starých komunistů a hleděli jak vyorané myši.“

Postupně prošel František Kolečkář jako „pétépák“ čtyřmi pracovními tábory. Po Líních u Plzně byl ve Dvoře Králové, Chrudimi a nakonec v Ostravě, kde se stavěly bytovky pro havíře, kasárna, silnice a mosty. Do civilu šel po 26 měsících, ke konci roku 1954 byly PTP rušeny.

Konečně do Ameriky

Po návratu do civilu se František živil jako nástrojař-specialista, večerně si dodělal průmyslovku, krátce pracoval také v ostravských dolech. Když přišly v srpnu 1968 „spřátelené armády“, rozhodl se, že z Československa i s rodinou odejde: měl nízký plat, mizerné vyhlídky na lepší život: „V sedmnácti mě zavřeli, do třiceti sedmi jsem prakticky strádal, a tak jsem si řekl: ,Vždyť já to dokážu.‘“

Půl roku prožili Kolečkářovi ve Vídni, potom dostali povolení odcestovat do USA: „Letěli jsme s holandskou společností, v celém letadle byli jenom emigranti.“

Z Ameriky se František s manželkou vrátil po pádu komunismu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud