Markéta Všelichová píše z tureckého vězení: Nikdy jim nedovolím, aby mě zničili. Už nebudu plakat | info.cz

Články odjinud

Markéta Všelichová píše z tureckého vězení: Nikdy jim nedovolím, aby mě zničili. Už nebudu plakat

Tento dopis z tureckého vězení adresovala loni na podzim rodičům a přátelům Markéta Všelichová. Češka, kterou turecký soud poslal na více než šest roků do vězení za kontakt se syrskými milicemi YPG, byla tehdy z Vanu přemístěna do jiného vězení, které leží blíže Evropě. Už na novém místě strávila jistou dobu v nepříliš hygienickém prostředí, které popisuje zkraje textu. Podle dostupných zpráv už je ale i díky pomoci českých diplomatů opět na standardní cele. Text je zčásti editovaný a značně zkrácený. Podle Markétiných přátel ona sama s publikací svých poznatků souhlasí.

Jsem teď v malé, špinavé místnosti. Není tady žádné vybavení, jako třeba konvice. Víte, že část života jsem strávila ve squatech, takže pokud řeknu, že nějaké místo je špinavé, musí to být opravdu velmi špinavé. Vyskytuje se tady nějaký druh hmyzu; nevím, jak se jmenuje, nikdy jsem nic takového neviděla. Je to velké jako myš, ale má to „tykadla“… Nemám problémy s pavouky a brouky. Ale když jsem se setkala s jedním z těchto „exemplářů“ v koupelně a poté jsem ho našla v botě, musím Vám říct, že se necítím v této místnosti dobře.

Ano, samozřejmě, ráda bych tuto místnost vyčistila. I když si myslím, že to není v silách jediného člověka. Nemám na to ale žádné vybavení. Několikrát jsem žádala stráže, aby mi půjčili čistící přípravky, ale obvykle jsem nedostala odpověď. Ano, jednou jsem jí dostala. Zněla zhruba takto – tato špinavá místnost je pro mě dobrá, protože jsem špinavá teroristka.

Někdy se cítím smutná, ale už nikdy víc nebudu plakat. Když pláču, smějí se mi. Doslova. Stejně jako v den, kdy mě dali do této místnosti. Ano, přiznávám, když jsem to viděla, byla jsem tak šokovaná, že jsem začala plakat. Všichni se smáli a volali i další stráže, aby se na mé neštěstí přišli podívat. Ale věřte mi, že na závěr jsem jim poděkovala. Takové chování mě posiluje. Dává mi sílu vyrovnat se všemi situacemi, které přede mne postaví. Nikdy jim nedovolím, aby mě zničili. Je to asi přesně to, co někteří lidé chtějí.

Po prvním šoku jsem se opět vrátila ke své filosofii. Ta zní: Nedělej si starosti s tím, co aktuálně nemůžeš mít, ale podnikej to nejlepší, co je možné v daných podmínkách. Takže se i ve velmi malém prostoru snažím sportovat, i ve špinavé koupelně se studenou vodou se denně sprchuji, myji si vlasy, peru oblečení….

Moje kurdské přítelkyně

Doufám, že se moje aktuální situace vyřeší. A že se budu moci vrátit do standardního pokoje (stalo se tak – pozn. redakce). Neřekla jsem vám, že jsem první dva dny strávila v normální místnosti s dalšími „teroristkami“. Moc se mi tam (v novém vězení – pozn. redakce) líbilo: byl tam mnohem větší dvůr než ve Vanu, takže po delší době jsem se mohla opravdu proběhnout. Prostor byl velký, se dvěma patry, s deseti malými pokoji pro spaní pro 1 až 3 osoby. Obzvlášť tyto „ložnice“ jsem uvítala. Ve Vanu nás bylo asi 15 společně spících v jednom malém prostoru. Taková absence soukromí pro mě už začala být stresující.

Ihned jsem si také porozuměla s lidmi v pokoji. Většina z nich jsou Kurdky. Jsou tady z různých důvodů (bojovnice, aktivistky, politicky činné osoby), ale všechny jsou opravdu milé, laskavé a vzdělané.

Místnost, kde jsem strávila úplně první dva dny (po přestěhování – pozn. redakce), byla čistá. A zařízená jako v nějakém bytě. Všude spousta dekorací. Je to oproti Vanu velký rozdíl: v této věznici jsou i vrazi, pašeráci, obchodníci s drogami, prostitutky. Většina z nich jsou špatní už na první pohled. I jejich pokoje jsou špinavé. Když ale vstoupíte do místnosti vězňů držených zde pro „teror“, je to úplně jiný svět. Některé z těchto žen a dívek, se kterými jsem strávila tyto první dva dny, jsou ve vězení už dlouho. I více než 20 let! Nikdo by to do nich neřekl. Všechny o sebe velmi dbají, vypadají mnohem lépe než řada žen venku. Sportují, čtou, dělají ruční práce…. Byla jsem ohromena, jak se s tím dokázaly vypořádat. Také jsem se trochu styděla, že si dělám starosti se svým v nejhorší variantě pětiletým pobytem ve vězení. Je tu přitom žena, která sedí ve vězení už 25 let. Je jí 52 roků, ale vypadá mnohem mladší, řekněme jako čtyřicátnice. Je ale trochu smutná, je jí to vidět v očích...

Krátce před mým přesunem mě kamarádka informovala, že některá média vydala příběh o íránské dívce Nazle (bylo mezi nimi také INFO.CZ: Nazle hrozilo vydání do Íránu, kde by byla pravděpodobně odsouzena k smrti – pozn. red.). Byla jsem tím potěšena a chci se s Vámi podělit o jednu zkušenost s ní. Vždycky, když jsem hovořila o kamarádkách, zmiňovala jsem jen pozitivní věci. Mám je ráda všechny: některé z nich zůstanou zapsané v mém srdci navždy. Ale samozřejmě, ne vždy je všechno ideální. I tady mají lidé negativní vlastnosti. Jako všude. I ve Vanu došlo ke konfliktům, jaké si můžete představit v kolektivu patnácti žen zavřených 24 hodin pohromadě v malé místnosti…

Výsledky voleb do Evropského parlamentu 2019 v České republice naleznete zde>>>

Nazlu jsem nikdy neviděla mluvit o někom jiným za jeho zády. Nikdy jsem neviděla, že by byla naštvaná nebo uražená. Nikdy si na nic nestěžovala, vždycky přijímala věci tak, jak jsou. Vždycky o všem mluvila otevřeně. Ke všem se chovala s respektem. Byla vždy milá, nikdy ne vlezlá. Upřímná, čestná, opravdová. Byla to osoba, s jakou jsem ve svém životě dosud nesetkala.

Jednoho dne jsem ji viděla sedět na posteli a tiše plakat. Přišla jsem k ní a objala jsem ji. Požádala mě, abych se jí neptala, proč pláče. Řekla mi, že není schopná říct proč, prostě ty slzy přišly a ona je nedokáže zastavit. Řekla jsem jí, jak jí chápu, jak moc těžká je její situace. (Stále hledá možnosti, jak získat azyl v Turecku. Stále čeká na kontakt s rodinou a přítelem. Je bez peněz, má jen to, co jí dají ostatní.) Také jsem jí řekla, jak moc ji mám ráda, pro to všechno, co jsem popsala. Stále plakala a odpověděla: „Dayika mon ferbu, pis neki “. To znamená: „Matka mě naučila – nečiň špinavosti (špatnosti)“. Jednoduchá věta, z jejích úst to byly ale jedny z nejsilnějších slov, jaké jsem kdy slyšela. Řekla to tak přirozeně, jako by šlo o tu nejběžnější věta na světě. Ale v těch obyčejných slovech je všechno. Když všichni toto naučíme své děti, svět bude lepší.

KurdovéKurdovéautor: Info.cz

Svět tam venku…

Přesun z Vanu sem. Bylo to – řekněme – zajímavé. Nevím, jak popsat své pocity. Vzali mě normálním letadlem Pegasus Airlines, cestovala jsem jako běžný pasažér. Jen se dvěma neozbrojenými policisty v civilu. Přestupovali jsme v Istanbulu. Bylo to jako vrátit se v čase o dva roky zpět. Jako by dva roky ve vězení byly smazány, jako by se to nestalo… Ale také jsem se cítila trochu jako ve vizi z minulého života. Něco, co znáte velmi, velmi dobře, ale ve skutečnosti, nemáte tušení, kam to zařadit. Jako bych už nebyla součástí světa venku. Bylo to jako sen, který skončil v okamžiku, kdy jsem dorazila do jiného vězení.

Volby do Evropského parlamentu: Vše podstatné najdete v našem speciálu>>>

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud