Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Na „Zemanovy“ migranty čekáme dva roky. Z uprchlíků se stalo politické téma, tvrdí analytik

Na „Zemanovy“ migranty čekáme dva roky. Z uprchlíků se stalo politické téma, tvrdí analytik

Stop imigrantům a Drahošovi, hlásaly volební billboardy prezidenta Miloše Zemana. Přijímání migrantů se stalo jedním z ústředních témat předvolební kampaně, přestože většina Čechů uprchlíky pravděpodobně nikdy neviděla. Jako hrozba ale muslimské hordy řítící se na Evropu fungují stále, přestože počet příchozích od vrcholu krize před dvěma lety výrazně poklesl. „Čeští politici záměrně rozsévají strach a lži. Odmítají tvrdošíjně kvóty, ale sami s lepším řešením nepřišli,“ potvrzuje v rozhovoru pro INFO.CZ analytik organizace Pomáháme lidem na útěku (PLNU) Dalimil Petrilák. Při své dobrovolnické činnosti potkal na jihu Evropy v uprchlických táborech za dva roky tolik lidí utíkajících před válkou, kolik běžný Čech nepotká za celý život. 

Jaké nejčastější dezinformace se podle Vás v souvislosti s uprchlíky ve společnosti objevují?

Mýtus uprchlíků s iPhony se jednu dobu hodně držel a ještě pořád se objevuje. Čínské kopie iPhonů dnes stojí třeba 30 dolarů a není těžké je sehnat. Má je každý, tak proč by to neměli mít oni? Nejsou to nějací křováci, kteří přichází z divočiny. Kdyby se člověk musel narychlo sbalit a mohl by si vzít jen malý batůžek, tak by si podle mě každý přibalil oblečení a nabíječku s mobilem pro spojení se světem. Spousta z nich odchází a musí doma nechat část rodiny, která třeba kvůli zdraví cestovat nemůže. Nebo už mají naopak část rodiny v Evropě a chtějí s nimi být v kontaktu. Potřebují komunikovat a dát vědět, že jsou v pořádku. Prostě se chovají jako my. Jako lidé.

Co například tvrzení, že na Evropu se valí milionové invaze uprchlíků?

Nejsou jich miliony. Když bych to sečetl od roku 2015, tak přišlo přibližně 1,5 milionu uprchlíků. Evropská unie má asi 500 milionů obyvatel. To tedy přeneseně znamená, jako by do města, které má 5 tisíc obyvatel přišlo 10 uprchlíků, přestože takové srovnání je jen pro ilustraci. Často se mluví i o tom, že přicházejí pouze mladí muži. Z celkového počtu uprchlíku za poslední dva roky bylo kolem 50 – 55 % mužů, až 30 % dětí a zbytek tvořily ženy. Není vůbec pravda, že by to byli jen mladí muži.

Další oblíbenou dezinformací je argument, že do Evropy přichází nevzdělaní lidé, kteří tady chtějí žít ze sociálních dávek. Jak se díváte na tuto výtku?

Přichází řada lidí a těžko se dá zjistit, kolik z nich má skutečně odborné znalosti. Hlavně ze začátku jsme se ale hojně setkávali s těmi, kteří si sebou nosili do Evropy vysokoškolské diplomy, aby dokázali, že jsou vzdělaní. Mezi uprchlíky je škála standartního obyvatelstva. Když vezmu obyvatele Prahy, tak i mezi nimi jsou lidé, kteří nedochodili základku i jaderní inženýři. A spousta lidí mezi tím. Podobné je i složení lidí v uprchlických táborech.

Zastavení migrace bylo minimálně ze strany Miloše Zemana jedním z hlavních témat jeho prezidentské kampaně. Proč podle Vás lidé stále na problematiku migrace slyší, přestože se s ní osobně nepotýkají?

Miloš Zeman už dva roky prorokuje statisíce migrantů v Česku a pořád nikde nejsou. Z tématu migrace se stala čistě politická záležitost často přiživovaná našimi politiky ale i mediálně. Naposled k tomu přispěla žaloba od Evropské komise. Je to ale ve svém důsledku absurdní. Zapáleně diskutujeme o pár tisícovkách lidí a bojíme se, že tahle skupinka by nám rozvrátila naši kulturu a republiku. Přitom mnohem větší problémy nám přináší a hlavně přinese nedostatečná infrastruktura, podfinancované školství nebo neřešení důchodového systému – ale tyhle témata těžko vzbuzují strach z neznáma, strach z lidí jiné barvy pleti. Nehledě na to, že na přelomu tisíciletí do Česka přišly tisíce muslimů. Nerozumím tomu, měřítka se vymkla z kloubů.

Přestože hlavní vlna migrace už pominula, stále v Česku ještě fungují a vznikají další domobranecké skupiny, které chtějí chránit zemi před vlnou migrantů. Může podle Vás podobná vlna v nejbližší době ještě přijít?

Kdyby se náhodou něco stalo, tak rozhodně nepřijde vlna, ale přijdou lidi. Nemyslím si, že by nám akutně něco hrozilo. Tlak Evropské unie na Turecko a nyní postupně i na africké státy je tak silný, že krizi neočekávám. Samozřejmě možnosti jsou různé – pokud například Rusko více zatlačí na Ukrajinu, může na Slovensko, do Polska nebo i k nám přijít třeba milion Ukrajinců. To by pak politici volali po solidaritě s námi. Druhá věc je ta, že jsme v celém širém okolí známí našim nelidským přístupem k migrantům, takže se nám rádi vyhnou. Ale myslím, že tím bychom se chlubit neměli.

Činnost organizace Pomáháme lidem na útěku (PLNU), která vysílala dobrovolníky nejen do uprchlických táborů v Srbsku, po více než dvou letech v prosinci skončila. Proč?

Těch důvodů bylo několik. Je to poměrně finančně náročné. My jsme všichni dobrovolníci, takže shánět peníze můžeme jen ve volném čase. Nejhůře se navíc shánějí finance na provozní náklady. Když jsme dělali sbírku na hygienické potřeby pro uprchlíky, tak lidé poslali celkem dost peněz, ale z toho se nedá zaplatit běžný provoz jako třeba pronájem bydlení pro dobrovolníky. Druhým z důvodů ukončení naší činnosti je zlepšení situace. Nedá se říct, že by to tam už bylo v pořádku. Ale od roku 2015, kdy tam lidé leželi v blátě na poli, se ta situace výrazně změnila. 95 % lidí, kteří jsou nyní v Srbsku, přebývá v oficiálních uprchlických táborech. My už jsme tak nezachraňovali životy, ale v posledních měsících jsme se tam zabývali spíše volnočasovými aktivitami. Měli jsme tam knihovnu, promítali jsme filmy, nabízeli jsme kurzy šití, vedli jsme prádelnu. To jsou věci, které jsou potřeba. Jezdit ale do Srbska pro to, abychom si hráli s dětmi, je hodně drahá zábava. Rozhodli jsme se proto, že práci přenecháme místním organizacím, což se docela povedlo. Neříkáme, že se tam už nikdy nevrátíme, ale teď už to situace přímo nevyžaduje.

Začaly se tedy místní organizace zapojovat do pomoci uprchlíkům až výrazně později? Proč?

Nechci říct, že se předtím místní organizace nezapojovaly. Tehdy bylo ale potřeba tolik pomoci, že i kdyby všechny místní neziskovky fungovaly, tak by to nestačilo. Na podzim 2015 přes Srbsko každý den prošlo kolem osmi tisíc lidí. Což je v podstatě menší české město. Srbsko je obecně chudá země, takže místní nemají tolik peněz, aby je mohli věnovat do nějakých sbírek. Tehdy se projevilo, že Česká republika je skutečně bohatá země, protože my si tu pomoc skutečně můžeme dovolit, můžeme si vzít dovolenou a jet tam pomáhat. A utratit tam peníze.

Jak to v místě fungovalo? Spolupracovali jste třeba s policií?

Srbská policie nám spíše často házela klacky pod nohy. K tomu lze ale těžko něco říct bez vyjádření srbské strany. My jsme to vnímali tak, že oni ten problém buď nechtěli vidět, nebo neviděli. Hlavně na přelomu let 2015 a 2016 policisté na jihu Evropy hráli takovou nepsanou hru „Dostaň uprchlíka na sever“. Všechny státy zprovoznily systém, díky kterému uprchlíkům trvalo dostat se z Atén do Slovinska pouhé tři dny. Všichni chtěli uprchlíky posouvat dál do Evropy, nechtěli, aby zůstávali na jejich území, a proto se ani nesnažili budovat nějaké zázemí a tábory.

Kdy přišly první komplikace?

Průchod těch lidí byl tak plynulý, že oni zpočátku otevírali hranice, jak se dalo. Ale už na podzim 2015 se párkrát stalo, že se hranice na nějakou dobu uzavřela. Z jihu ale lidé přicházeli plynule dál. Proto docházelo k situaci, že se někde třeba najednou nahromadilo deset tisíc lidí. A byl to ještě větší chaos, protože čekali najednou uprostřed ničeho, kde nebylo žádné zázemí.

Co se stalo po úplném uzavření hranic?

Od konce listopadu 2015 docházelo k postupnému uzavírání. Nejdříve se zakázal průchod těm, kteří nepochází ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu. Na konci listopadu už začala fungovat i registrace příchozích. Na tu se ale čekalo třeba až 20 hodin, takže lidé prostě stáli na ulici, než se na ně dostane řada. V únoru 2016 zakázali průchod Afgháncům a úplně se hranice zavřela 8. března 2016. V Srbsku tehdy zůstalo asi 10 tisíc lidí, kteří se neměli kam dostat, protože všechny hranice kolem nich byly najednou neprůchozí. Ti lidé byli v pasti.

Jak dlouho asi lidé v táborech zůstávají?

Těžko se to kvantifikuje, protože se to hrozně mění a třeba před rokem byla situace jiná než dnes.  Chorvati a Srbové ale nehlídají úmyslně některé části hranice a to je cesta, kterou se někteří i teď pokoušejí dostat dál. I z Řecka se dá dostat. Dle statistik přijde každý měsíc z jihu do Srbska asi 500 až 1 000 lidí. Na Balkáně se dlouhé roky pašovaly zbraně a pašovat lidi je vlastně podobné, jen se změní sortiment. Oni to prostě umí. Fungují tam korupční mafiánské sítě propojené s policií a vládou, a když člověk ví, za kým zajít, s penězi to jde vždycky. Větší problém mají rodiny s dětmi, kterých je tam taky dost, protože pro ty je to větší risk a není to tak snadné. Proto rodiny v táboře čekají spíše měsíce. Nevím, jestli je tam někdo, kdo už je v táboře třeba od uzavření hranic.

Co tam lidé celou tu dobu dělají?

Většinou nic. Mají mobilní telefon, aby mohli komunikovat s rodinou. Kluci hrají fotbal, děti si hrají na honěnou. Bohužel tam skutečně není co dělat. Velký úspěch měla naše knihovna a kino, každý večer jsme pouštěli film. Vybírali jsme spíš animované filmy, protože ne všichni umí dobře anglicky. Byl to pro ně dobrý způsob, jak se odreagovat a nemyslet na nic.

Jak to čekání zvládají?

Zanechává to na nich dlouhodobé následky. Vezměte si, že byste vyjeli někam pod stan, byli byste půl roku na jednom místě, měli byste jen telefon bez internetu a nevzali byste si s sebou ani jednu knížku. Člověk to vydrží týden, možná měsíc, ale pak už nevydrží sám se sebou. Tato situace se podceňuje, protože při tom nikdo neumírá, ale málokdo dokáže pochopit, jak to může být ubíjející. I pro následnou integraci do společnosti je to hrozně škodlivé.

Dobrovolníky už v Srbsku mít nebudete. Plánujete ale ještě třeba jinou formu pomoci?

Sbírku už dělat nebudeme, ale máme v zahraničí partnerské dobrovolnické organizace a třeba v Bělehradě i na řeckých ostrovech jsou dobrovolníci stále potřeba. Když chce někdo pomáhat, tak stále může, zprostředkujeme kontakt.

Jaká byla Vaše osobní motivace začít pomáhat?

Já jsem byl poprvé už v Maďarsku v září 2015, a to byla z mojí strany hlavně zvědavost. Jeli jsme s kamarádem autem, vzali jsme s sebou nějakou balenou vodu a zůstali jsme tam dva dny. Byl to pro mě silný zážitek a tak jsem tam jel ještě jednou na konci září. Pak jsem byl v říjnu 2015 v Srbsku. To už Maďaři zavřeli hranici, takže těžiště naší práce bylo právě tam. Byl jsem i v Řecku. Co se týče mojí motivace, tak ze začátku to byla zvědavost, která se ale postupně proměnila v údiv nad tím, že nikdo nic nedělá, že nepřišla nějaká pomoc z oficiálních míst. Když je někde zemětřesení nebo povodeň, tak do 48 hodin okamžitě najedou vojáci, mobilní nemocnice, rozprostřou se stany, rozdává se jídlo a přijede pomoc pro tisíce lidí. Tady to trvalo půl roku a nikdo nepřijel. Mně to přišlo úplně absurdní, protože to nemohlo být neschopností, ale nechutí a nedostatkem vůle s tím něco udělat. Měl jsem tak dojem, že moje práce je tam k něčemu dobrá. Že člověk může pomoct někomu druhému a on se za to na něj třeba usměje.

Setkal jste se někdy s výhružkami kvůli tomu, co děláte?

Jednu dobu my takové zprávy chodily skoro denně. Já jsem tedy téměř od začátku, když jsem se v pomoci uprchlíkům začal angažovat, zabezpečil všechny své emaily i účty. Ale hlavně na facebooku mají pořád lidé chuť se vyjadřovat, takže mi píšou, že jsem póvl, pašerák a vlastizrádce a že budu viset. Občas se objeví i hrozby, že si mě najdou a podobně.

Řešil jste tyto výhružky někdy na policii?

Já jsem se s některými z těch lidí snažil diskutovat, ale moc to nešlo, protože si nechtěli povídat. Chtěli si jen zanadávat a odejít. Ale s policií jsem to neřešil, protože to nikdy nepřesáhlo do reality.

Česká republika teď čelí pokutě za nedodržení systému uprchlických kvót. Co si o něm myslíte?

Tento problém má několik rovin. Kvóty se schvalovaly na podzim 2015, když byla balkánská trasa ještě úplně otevřená a přicházelo pět až deset tisíc lidí za den. To byla situace, kterou se pokusila EU rychle řešit. My jsme jim do toho ale doslova hodili vidle. Řekli jsme, že kvóty jsou špatné a nikdy žádného uprchlíka nepřijmeme. Naši politici ale nikdy nepřišli do Bruselu s nápadem, který by nabízel alternativní řešení situace. Pak, když už kvóty platily, jsme fakticky začali porušovat pravidla. A politici tady začali lhát. Neumím vyhodnotit, jestli jsou hloupí a nerozumí tomu, nebo jestli lžou úmyslně. Některým jsem i psal a konfrontoval je s těmi nepravdami a oni se jen vykrucovali, že je to přece složitější. Celá argumentace se zvrhla v to, že EU je špatná a my jsme ti hodní. Do kvót přitom spadají uprchlíci, kteří mají 75% a vyšší šanci na získání azylu. Do programu kvót jsou zaregistrovaní hlavně váleční uprchlíci ze Sýrie a Iráku. Žádní ekonomičtí uprchlíci by sem nepřišli. My bychom jim ani nemuseli udělit azyl, ale dostali bychom jejich žádosti k posouzení. Nikdo by nás ale nenutil, abychom je nakonec skutečně přijali. Mohli bychom je nejdříve bezpečnostně prověřit a poté bychom se rozhodli, zda jim azyl udělíme. Mám pocit, že se čeští politici zbytečně postavili na zadní.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1