Nepoužívejte slova jako vozíčkář, slepý či hluchý. Zástupkyně ombudsmana vydala slovník pro novináře | info.cz

Články odjinud

Nepoužívejte slova jako vozíčkář, slepý či hluchý. Zástupkyně ombudsmana vydala slovník pro novináře

Nepoužívejte slova jako vozíčkář, slepý či hluchý. Zástupkyně ombudsmana vydala slovník pro novináře
 

ČESKÁ JUSTICE | Zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková vydala novou příručku. Je určena novinářům a obsahuje překlady jednoslovných názvů osob v alternativním zdravotním stavu do doporučených výrazů. Vychází i ze sociálního modelu postižení podle Úmluvy OSN, který „postižení nevnímá jako záležitost konkrétního člověka, ale vidí hlavní příčinu vzniku postižení ve společnosti samé“. Je třeba se vyvarovat jednoslovných, urážlivých, zavádějících slov jako je „znaková čeština“, mentálně retardovaný, slepý či hluchý a vyloučit výraz „zdravotní“.

Publikaci vydala zástupkyně veřejného ochránce práv na konci května ve spolupráci s neziskovými organizacemi, novináři, pedagogy a těmi, kterých se týká: „Doporučení vzniklo ve spolupráci se speciálními pedagogy, lingvisty, neziskovými organizacemi, novináři, ale především se samotnými lidmi s postižením,“ uvádí k vydanému slovníku zpráva.

Nevnímejte lidi medicínsky jako příjemce péče Podle rozsáhlé příručky existují tři modely, jak nakládat s touto problematikou: Medicínský, sociální a biopsychosociální. „Medicínský model se zaměřuje na zdravotní stav člověka, kdy je postižení vnímáno především jako nemoc a člověk s postižením jako příjemce péče. Člověk s postižením je také charakterizován jako někdo, kdo není samostatně schopen rozhodovat o svém životě. Zásadní je též zmínit, že medicínský model spatřuje problém na straně člověka s postižením, nikoliv na straně společnosti,“ uvádí se v úvodu příručky. „Medicínský model, kdy jsou lidé s postižením vnímáni v závislé roli, nedoporučujeme užívat, myslete na to při své práci v médiích,“ stojí v příručce.

Druhý model je zcela opačný: „Sociální model již postižení nevnímá jako záležitost konkrétního člověka, ale vidí hlavní příčinu vzniku postižení ve společnosti samé, která (vědomě či nevědomě) opomíjí potřeby lidí s postižením a nevytváří dostatečné podmínky pro jejich začlenění a sociální participaci. Text Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen jako „Úmluva“) vychází ze sociálního modelu,“ stojí dále v dokumentu.

A proto vznikl model třetí, biopsychosociální:  „Světová zdravotnická organizace vytvořila model, který v sobě kombinuje prvky obou výše uvedených modelů. Dle biopsychosociálního modelu se hodnotí pět komponent, které provázaně ovlivňují situaci daného člověka a vznik jeho postižení. Tyto komponenty zahrnují zdravotní stav, ale také faktory prostředí, faktory osobnosti, možnost sociální participace nebo míru soběstačnosti konkrétního člověka s postižením,“ pokračuje úvod do problematiky.

Celá příručka i komentované doporučení jsou zde >>>

Někteří postižení chtějí starý název, je třeba se jich zeptat Podle Šimůnkové je osoba v alternativním stavu především člověk: „Používejte slovo ,člověk‘ nebo ,lidé‘ na prvním místě. Pokud používáte spojení ,postižený člověk‘, dáváte tím důraz na jeho postižení, vhodnější je termín ,člověk s postižením‘,“ uvádí se v návodu. V komunikaci s předmětnými osobami nebo o předmětných osobách je rovněž doporučeno vyloučit slovo „zdravotní“: „Nepoužívejte spojení ,člověk se zdravotním postižením‘, ale pouze ,člověk s postižením‘ Slovo ,zdravotní‘ je spojené s medicínským modelem postižení, který vnímá člověka zejména prostřednictvím jeho zdravotního stavu,“ vysvětluje Šimůnková a její spolupracovníci.

Další zásadou komunikace zejména novinářů o předmětných osobách je vyloučení jednoslovných termínů a nahrazení těchto slov víceslovným popisem situace: „Nepoužívejte jednoslovné termíny. Pokud uvádíte jednoslovné termíny, jako ,vozíčkář‘ nebo ,neslyšící‘, charakterizujete člověka jen prostřednictvím jeho postižení. Vhodnější je užít slovo člověk‘ na prvním místě, například ,člověk, který se pohybuje na vozíku‘ nebo ,člověk, který je neslyšící‘,“ uvádí se v komentáři ke slovníku.

Až takto to ale jednoduché není, vyplývá z doporučení. S překladem jednoslovných pojmenování do popisu situace opisem nesouhlasí podle zprávy Moniky Šimůnkové někteří z těch, kterých se nový slovník týká. „Pozor! Někteří lidé s postižením s touto zásadou nesouhlasí. Pokud to situace umožňuje, zeptejte se, jaké termíny preferují,“ upozorňuje zástupkyně ombudsmana.

Ne znaková řeč, ale znakový jazyk Rovněž je třeba upustit od výrazů zastaralých, zavádějících a nevhodných: „Některé, dříve běžně užívané termíny jsou již považovány za zastaralé nebo zavádějící, například ,čtení ze rtů‘ nebo ,znaková čeština‘,“ stojí ve zprávě k dílu. Z přiložené tabulky pak vyplývá, že nevhodný výraz je i termín „znaková řeč“.  Jak se tedy lze vyjádřit správně? Správný termín je podle příručky „znakový jazyk“.

Nepřípustné jsou urážlivá pojmenování jako mentální retardace nebo již zmíněné označení hluchého pouhým hluchým nebo slepého pouhým slepým.

Podle příručky je správný název mentálně retardovaného „člověk s mentálním postižením“, hluchého „člověk, který je neslyšící“ nebo „člověk se sluchovým postižením“.  Slabomyslný je pak „člověk s psychosociálním postižením“.

Je třeba ovlivnit pohled celé veřejnosti „Média výrazně ovlivňují postoje a chování lidí. Představují určitý vzor a jejich role při kultivaci společnosti je tedy nezastupitelná. Věřím, že pokud si nejen novináři osvojí námi navrhovaný způsob prezentace lidí s postižením, přirozeně tím ovlivní i pohled celé veřejnosti na lidi s postižením,“ vysvětluje zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková důvod vydání manuálu. Za úplně nejdůležitější zásadu přitom podle zprávy považuje vnímat lidi s postižením v první řadě jako lidi a při komunikaci s nimi nebo o nich je respektovat. Jednoslovnými názvy se lidé podle názoru Šimůnkové redukují na předmětné postižení.

Znovu to ale není až takto jednoduché. Jak vyplývá z doporučení Šimůnkové, věnovat se předmětným osobám jen jako lidem a ignorovat jejich alternativní stav, také nelze. Proto je podle zástupkyně ombudsmana „důležitá už samotná příprava na psaní článku nebo na rozhovor s lidmi a o lidech s postižením“: „Je třeba věnovat pozornost nejen jazykové stránce, ale také přípravě podmínek pro natáčení nebo setkání. Novinář by se měl předem zeptat na povahu postižení a z toho vyplývající potřeby, a podle toho vybrat místo, které je například bezbariérové, bez rušivého hluku, s potřebným osvětlením. Myslet je třeba i na to, jestli člověk s postižením nebude potřebovat přítomnost někoho dalšího, třeba tlumočníka do znakového jazyka,“ uvádí ve zprávě k vydané příručce doslova místoombudsmanka Šimůnková.

 
 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud