Nynější stav ÚSTR je tragický. Jde o Bludného Holanďana, říká poslanec a historik Žáček | info.cz

Články odjinud

Nynější stav ÚSTR je tragický. Jde o Bludného Holanďana, říká poslanec a historik Žáček

„Dnešní stav Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je ve srovnání se zakladatelskou érou tragický,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Pavel Žáček, historik, poslanec a první ředitel ÚSTR. „Jde o Bludného Holanďana, který nemá své trvalé sídlo, neplní zákonné povinnosti a zjevně nakládá v rozporu se zákonem se svěřenými finančními prostředky.“

Jak vzpomínáte na 17. listopad 1989?

Atmosféra v Praze byla dramatická, na fakultách jsme zahájili okupační stávky. Jednalo se s vedením a komunisty na školách. Ale brzy se to zlomilo, protože se k nám přidala většina studentů a později i pedagogové, kteří hlídali třeba vstupní dveře.

Víkend nabudil řadu lidí. Mnoho Pražanů se přišlo na Národní třídu a Václavské náměstí podívat a 18. a 19. listopadu byly vidět zárodky velké demonstrace. Mimo Prahu byla situace pomalejší. Začali jsme organizovat spanilé jízdy mimo metropoli, abychom ovlivnili situaci ve velkých městech, vytvořili jsme síť na další fakulty a školy. Z Prahy vyjížděli kolegové až do Košic. Myslím, že v prvním týdnu ty spanilé jízdy rozhodly. Prolomily blokádu, než se ozval svobodný rozhlas a Československá televize.

Sociální sítě a mobily tehdy neexistovaly, telefony ústředního stávkového výboru i Občanského fóra byly odposlouchávány. Báli jsme se některé informace předávat telefonicky. Vše bylo na spojkách a na kurýrech. Bylo to strašně pomalé, člověk se diví, jak se to dalo zvládnout, ale na druhou stranu to byl pro nás nejkrásnější čas našeho života.

Jak velký pokrok jsme podle vás za uplynulých 30 let udělali?

Hodnotím ty tři dekády jako dobu, kdy jsme konečně vzali zodpovědnost za vývoj společnosti do svých rukou. A to se všemi pro a proti. Ještě v ranních hodinách před naší studentskou demonstrací jsem nevěřil, že změny půjdou tak rychle.

Samotný 17. listopad 1989 bezesporu patří k nejdůležitějším datům našich novodobých politických dějin. Bez něj bychom neurazili tak dlouhý kus cesty od totalitního režimu k obnově demokratického kapitalismu a právního státu. Neříkám, že je vše vyřešeno, asi jsme si nepředstavovali, že změna některých věcí bude trvat tak dlouho, ale v zásadě jsme se výrazně posunuli.

Co jsme ovšem nedotáhli do konce, je proces vyrovnávání se minulostí, paměťová politika nám prozatím příliš nejde. Ale pokud se nebudeme chtít ztratit v globalizovaném světě, budeme s tím muset něco dělat. Zdá se navíc, že je dnes v některých aspektech rozmazána hranice mezi totalitním či autoritativním a demokratickým vládnutím a populismus jakoby hýbal světem!

Pavel Žáček
Pavel Žáček (1969) je novinář, historik a vysokoškolský učitel. Byl zakladatelem a prvním ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek. V prosinci 1989 založil a vedl nezávislý čtrnáctideník Studentské listy, na přelomu tisíciletí pracoval jako odborný a vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Ve své vědecké práci se zaměřuje na činnost zpravodajských služeb a dalších bezpečnostních složek 20. století, odbojového hnutí ve střední a východní Evropě. Je autorem nebo spoluautorem více 150 odborných článků, desítek sborníků, edic a monografií. Od roku 2017 je poslancem za ODS.

Takže se nejedná o promarněnou šanci?

Rozhodně ne. Musíme občas vyhlédnout z naší ulity a srovnat se s našimi sousedy, kteří také na svých bedrech poznali břímě dvou totalit, zejména pak té časově náročnější, totality komunistické. Ale tehdy poznáme, co a jak se nám vše podařilo, byť se nás dnes mnozí snaží přesvědčit o opaku.

Myslíte, že na té třicetileté cestě Česko někdy „zaškobrtlo“?

Určitě jsme se nevyhnuli některým chybám, stejně jako ostatní postkomunistické země, šli jsme absolutně neprošlapanou cestou.

V poslední době je ale stále zřejmější, že přišla velká zatěžkávací zkouška naší demokracie, jejíž klíčovou otázkou je, zda naše parlamentní demokracie a její demokratické instituce vydrží důsledky mocenského paktu Miloše Zemana a Andreje Babiše.

Když se vrátíme k „vaší cestě“, důležitým milníkem na ní je Ústav pro studium totalitních režimů. Co říkáte na jeho dnešní stav?

Dnešní stav Ústavu pro studium totalitních režimů je ve srovnání se zakladatelskou érou doslova a do písmene tragický.

Jde o Bludného Holanďana, který nemá své trvalé sídlo, neplní zákonné povinnosti a zjevně nakládá v rozporu se zákonem se svěřenými finančními prostředky. A stručně připomenu: nic zásadního nevyprodukoval k loňskému osmičkovému roku, ale ani k letošnímu devítkovému roku.

Ten kindermanagement, který tam dnes vládne, má nicotný vztah k naší historii, a mechanismy totalitního režimu už ho nezajímají vůbec. Smutný příběh, poplatný současné rozplizlé politické situaci.

A kdybyste měl možnost udělat něco jinak, co by to bylo?

Ať to beru, jak to beru, v zásadních věcech bych se rozhodoval či postupoval stejně. Dnes jsem navíc pochopil, jak je důležité jít příkladem, nebát se upozorňovat na dobré vzory. Stále obnovovat demokratické hodnoty, což jsme po listopadu 1989 nezvládli, a nalézat cesty k historii naší země a našeho národa. Konfrontovat totalitní minulost s demokratickou praxí. A to vše kvůli naší společné budoucnosti.

Pro velmi činného historika, jakým jste, je listopad 1989 velkou inspirací. Co nového jste nachystal?

Musel jsem zpracovat část historického výkladu listopadu 1989 a některých mocenských souvislostí pozdního normalizačního režimu. Ze svých již publikovaných studií – pochopitelně přiměřeně aktualizovaných – jsem sestavil pětisetstránkovou knihu „Jakešovo gestapo“ s podtitulem Komunistické mocenské orgány a listopad 1989, mezi něž jsem nově zařadil svoji prvotní analýzu zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989.

V další publikaci „Z Albertova na Národní třídu“ jsem zveřejnil nejdůležitější dokumenty zejména bezpečnostních složek o demonstraci 17. listopadu, písemnosti z provenience Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti ČSR, školního pohotovostního oddílu správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje či Městské správy VB Praha a některých dalších.

Za třetí svůj příspěvek považuji kolektivní dílo „Čekisté“, český překlad polské verze této monumentální knihy, v němž jsem zásadním způsobem rozšířil kapitolu o Československu a československé Státní bezpečnosti. Posledním, pro mě velmi osobním dílem, je kolektivní práce „Takoví jsme byli“ o Studentských listech, zásadním médiu počátku 90. let, do něhož jsme přispěli my všichni bývalí redaktoři a někteří naši příznivci. Myslím, že jsme originálním a velmi silným způsobem zachytili a popsali tep doby a tehdejší krásnou erupci svobody.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud