Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Oblíbená první dáma, která uměla jednat s lidmi i médii. Klausová po letech opouští diplomacii

Oblíbená první dáma, která uměla jednat s lidmi i médii. Klausová po letech opouští diplomacii

Livia Klausová (74) končí na vlastní žádost v roli velvyslankyně na Slovensku. Manželka bývalého prezidenta Václava Klause cítí se podle deníku Blesk unavená a chce se věnovat vnoučatům. Na Slovensku skončí ke konci dubna, přesný termín není znám. Přečtěte si o ní více.

Livia Klausová se se narodila 10. listopadu 1943 v Bratislavě. Klausová je ekonomka, má vystudovanou Vysokou školu ekonomickou v Praze, je kandidátkou ekonomických věd (1990). Pracovala například v PZO Centrotex, či Ekonomickém ústavu ČSAV. V letech 1994-2000 byla výkonnou tajemnicí České společnosti ekonomické. Od prosince 2013 Klausová působila jako velvyslankyně ČR na Slovensku.

Klausová pracovala v PZO Centrotex (1966-1967), Ekonomickém ústavu ČSAV, později byla odbornou vědeckou pracovnicí (1967-1993). V letech 1994-2000 byla výkonnou tajemnicí České společnosti ekonomické. 

Klausová má kromě velké jazykové výbavy - mluví aktivně rusky, francouzsky, anglicky, slovensky - ráda výtvarné umění, hudbu, či balet. Je vdaná, s manželem, bývalým prezidentem a premiérem Václavem Klausem má dva syny - Václava (1969) a Jana (1974).  Má také několik vnoučat. Pochází ze Slovenska, narodila se jako Mištinová v rodině právníka a učitelky, v jejích dvou letech se přestěhovali do Prahy.

Po zvolení manžela Václava Klause prezidentem v březnu 2003 plnila Klausová deset let roli první dámy. Vynikala schopností navazovat kontakty s lidmi, dobrý vztah měla také s médii. Věnovala se různým charitativním aktivitám - byla patronkou Nadace pro transplantace kostní dřeně, pomáhala dětem z Ústavu sociální péče v Bystřici nad Úhlavou a nadaci Život 90. Je předsedkyní správní rady Nadačního fondu manželů Livie a Václava Klausových.

Reprezentační role se do jisté míry Klausová zhostila již v době, kdy byl její manžel premiérem a předsedou Poslanecké sněmovny. Většinou stála v pozadí, v případě potřeby se ale dokázala ozvat. Veřejně vystoupila například v roce 1997, kdy byl její manžel kvůli podvodům ve stranických financích vyzýván k odstoupení. Tehdy na Václavském náměstí na Klausovu podporu přečetla dopis jejich mladšího syna.

Sympatie veřejnosti, především žen, si získala bývalá první dáma za způsob, jak se dokázala vypořádat s manželovou nevěrou (sám Klaus ji nazval "přecházením na červenou"), na kterou upozornil bulvární tisk v letech 2002 a 2003. Klausová zůstala nad věcí, přiznala ale, že toto období pro ni bylo lidsky velmi složité.

Klausová vstoupila i do volební kampaně před první přímou volbou prezidenta v roce 2013, kdy byl vybírán Klausův nástupce. Její vyjádření, že nechce, aby první dáma, která přijde po ní, mluvila pouze německy, bylo vnímáno jako podpora Miloše Zemana proti jeho soupeři Karlu Schwarzenbergovi, jehož manželka je Rakušanka.

V únoru 2013 Lidové noviny upozornily na práci slovenského historika Mateje Medveckého, podle níž se otec Klausové Štefan Miština za války podílel na perzekuci slovenských Židů. V roce 1940 měl přesídlit z Prahy do Bratislavy, kde pracoval pro totalitní Ústřednu státní bezpečnosti. O osm let později vstoupil do Komunistické strany Slovenska. "Nevím o tom, že by pracoval jinde než na ministerstvu ochrany práce a sociální péče. Do této chvíle jsem o ničem jiném ani neslyšela," řekla k tomu Klausová.

Klausovou na velvyslanecký post navrhl prezident Zeman. V tisku se v této souvislosti spekulovalo, že se tak chce hlava státu odvděčit Klausové za její podporu v předvolební kampani. Kvůli nominaci Klausové a kandidátovi na post velvyslance v Rusku Vladimíru Remkovi vedl Zeman několikaměsíční spor s tehdejším ministrem zahraničí (a protikandidátem ve volbě prezidenta) Karlem Schwarzenbergem (TOP 09). Tomu se návrhy hlavy státu nelíbily. Po pádu vlády a odchodu Schwarzenberga z Černínského paláce spor skončil, velvyslankyní se stala za působení úřednické vlády Jiřího Rusnoka. Na svoji diplomatickou misi na Slovensku se Klausová připravovala jako zaměstnankyně odboru zemí střední Evropy českého ministerstva zahraničí.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1