Počet pedofilů lovících děti na internetu je šokující, na většinu se nepřijde, říká expert | info.cz

Články odjinud

Počet pedofilů lovících děti na internetu je šokující, na většinu se nepřijde, říká expert

Počet pedofilů lovících děti na internetu je šokující, na většinu se nepřijde, říká expert
 

Dokument V síti režiséra Víta Klusáka poukázal na závažné téma pedofilů, kteří na internetu loví děti a mladistvé, jež následně sexuálně obtěžují. Pro experta na kybernetickou bezpečnost a kriminalitu Jana Koloucha je mapování tohoto zvráceného prostředí jednou z aktivit, které se věnuje. Jak pachatele odhalovat a jak jejich útokům předcházet prozradil Kolouch v rozhovoru pro INFO.CZ.

Na konferenci LAW FIT jste ukázal, jak mapujete prostředí sociálních sítí a odhalujete uživatele sexuálně útočící na děti a mladistvé prostřednictvím vytváření falešných profilů, kde se vydáváte za dítě. Říkal jste, že trvalo jen pár dní, než si váš profil začali přidávat pochybní uživatelé a po pár týdnech začaly chodit nevhodné návrhy a nahé fotografie a videa. Je kriminalistická praxe stejná?

V praxi má tato problematika dvě roviny – jako občan můžete dělat, co vám zákon nezakazuje, zatímco stát a jeho orgány mohou dělat jen to, co jim je dovoleno. Policie má tedy mnohdy svázané ruce, protože v první řadě musí splnit zákonné podmínky k tomu, aby mohla takovýto falešný profil založit a používat. Ve většině případů trestné činnosti páchané na dětech podmínky k nasazení agenta splněny nejsou, muselo by jít třeba například o činnost organizované skupiny zabývající se systematickým lovením dětí za účelem výroby dětské pornografie či by musely být splněny jiné podmínky pro použití operativních prostředků.

Když tuto činnost nemohou dělat policisté, může si soukromá osoba založit falešný dětský profil a stejně jako vy se pokoušet vyhledávat sexuální útočníky lovící na internetu děti? Nedostane se do konfliktu se zákonem?

Teoreticky to možné je, do střetu například s GDPR se nedostanete, protože nepředpokládám, že tak budete činit systematicky za účelem podnikatelské činnosti či sestavování databází s osobními daty, ale víceméně pro vlastní potřebu. Můžete se ale dostat do střetu s právem občanským, kde i útočník, respektive jeho podoba a soukromí, je chráněn a nemělo by do jeho práv být zasahováno. Onen nahlášený útočník pak klidně může tvrdit, že celou věc vlastně jen zkoušel z druhé strany a pedofila jen předstíral nebo chtěl naopak zkusit hledat agenty. Pak se vaše dobře míněná aktivita může snadno otočit proti vám.

Kolik pedofilů se podle vašich odhadů na základě mapování prostředí ve virtuálním prostoru může pohybovat? Je to vysoké číslo?

Otázka je, jestli všechny tyto lidi nazývat pedofily, oni tam neloví jen jedinci s diagnostikovanou poruchou, ale i spousta relativně mladých lidí, kteří si chtějí užít něco zakázaného s ještě mladšími holkami či kluky. Třeba je jen nebaví mít stálého partnera a toto dělají jako zpestření svého milostného života. Pokud ale sečteme všechny tyto rozličné skupiny, které se nějaké obtěžující aktivity se sexuálním podtextem dopouští, číslo je bohužel skutečně obrovské a leckoho by mohlo šokovat. Co jsme mohli vidět v dokumentu Víta Klusáka, je jen špička ledovce.

Platí, že na internetu mnoho lidí ztrácí zábrany a následně se dopouští něčeho, co by jinak neudělali?

Obecně v kyberprostoru díky tomu, že si vytvoříme alias, byť navázaný na naše skutečné jméno, ztrácíme zábrany a zapomínáme na dopady v reálném světě. Člověk ze své povahy chce žít v pohádkách, ať už jsou to filmy, videohry nebo virtuální svět internetu. Řešíme tam věci, které bychom jinak neřešili a s lidmi, s nimiž bychom se normálně třeba nikdy nepotkali. Klíčové je si uvědomit, že téměř vždy existuje způsob, jak vypátrat původce čehokoliv, co se na internetu objeví.

Kolik takovýchto sexuálních útočníků se podaří na základě jejich internetové aktivity identifikovat a následně odstíhat a potrestat?

To číslo bohužel bude velmi malé. Fakt, že šedá zóna je tak obrovská, je dán tím, že mnohdy jako rodiče nevysvětlujeme našim potomkům, co se ve virtuálním prostoru může stát, a oni pak některé závadné a třeba i protizákonné jednání mohou považovat za normální, takže ho nikdy nenahlásí a zůstane neodhaleno. V tomto ohledu to bude podobné jako se sexem těsně před patnáctým rokem věku, to je také trestný čin, ale děje se to.

Lze nějak charakterizovat typického pachatele těchto trestných činů?

Průřez osobami, které se ve virtuálním prostředí závadných aktivit ve vztahu k dětem dopouští, je nesmírně široký. Jsou to jak sociálně slabí lidí s nižším vzděláním, kteří jen mají připojení k internetu, tak vzdělaní zabezpečení lidé, kteří se chovají mnohem sofistikovaněji a je obtížnější je dopadnout. Co se věku týče, tak mladší generace málokdy vyhledává vyloženě malé děti, ale spíše jen o několik let mladší, než jsou oni sami, takže do toho občas spadne někdo těsně pod hranicí zletilosti. Starší už se snaží vytipovávat si ty mladší. Ale to je velmi obecná charakteristika.

Jaký je postup policie při nahlášení závadného jednání?

V obou výše popsaných případech je potřeba odlišit, kdy se skutečně jedná o útok se zlým úmyslem a ty případy, kdy se prostě dva lidé dohodnou a vše proběhne na základě této domluvy. V reálném i virtuálním světě je hranice hodně tenká a těžko se hledá. Prostředí internetu to činí ještě složitějším. Třeba je mi 17, vyfotím si selfie po sexu se svým stejně starým přítelem, legálně spolu pohlavní styk mít můžeme, ale tím vytvořením selfie, i když s tím oba souhlasíme, se z toho stává dětská pornografie.

Vyznají se vůbec policisté ve spletitém světě internetu a sociálních sítí? Není třeba nedostatečná znalost technologií jedním z faktorů, který brání vyšší míře úspěchu při odhalování pachatelů a jejich následnému potrestání?

Není to zdaleka tak tragické, jak si někdo může myslet. Obecně se říká, že útočníci jsou o krok před těmi, kdo je mají stíhat, ale policie v zásadě problém s tím, že by se v technologiích nevyznala, nemá. Jistě, ne všichni jsou experti na informační a komunikační technologie, ale ono to ani nejde, když si vezmeme, čím vším se policie musí zabývat, nemohou být experty na všechno. Významnou překážkou bránící efektivně stíhat pachatele to ale není. Navíc se povědomí v rámci policie stále zvyšuje. Nehledě na to, že značná část pachatelů nejsou žádní technologičtí géniové a dopadnout je není složité. Problém je spíše v tom, že jednání, které se může zdát závadné, být závadné vždy nemusí a naopak.

Takže problematické je už samotné posouzení toho, zda se jedná o protiprávní jednání?

Obzvláště u starších nezletilých to rozhodně není černobílé a stírá se rozdíl mezi tím, kdo je vlastně útočník a kdo oběť. Často tomu jdou puberťáci hodně naproti. Stačí se podívat na profily dětí mezi dejme tomu 13 a 18 lety a najdeme tam věci, které jsou objektivně za hranou, byť ta generace je tak nemusí vůbec vnímat. Technologie ale mohou být jejich nepřítelem. Nemusíme se hned bavit o sexuálním zneužívání, ale podívejme se třeba na fenomén domluvených streamovaných rvaček. My jako děti jsme se také prali, ale nikdo to neřešil i proto, že to nikdo nedokumentoval. Nejdůležitější je prevence, ale ta leží převážně na bedrech rodičů a bývá často zanedbávána.

Jak by měli postupovat rodiče, aby minimalizovali riziko sexuálního napadení svých potomků ve virtuálním světě?

V prvé řadě je nutné porozumět tomu, co dítě vlastně dělá. Značná část rodičů jejich aktivity na internetu úplně ignoruje a jsou jen šťastní, že děti jsou někde na mobilu nebo na počítači, a oni mají díky tomu o starost méně. Rodič by měl mít hlavně u mladších dětí přehled o tom, na jakých sociálních sítích jsou, a co tam dělají. Pak by jim měl citlivě vysvětlit, zda je jejich jednání v pořádku nebo ne, a hlavně vysvětlit, jaké dopady mohou jejich doposud nezávadné aktivity mít. Typicky třeba říct pubertální dceři, která se na dovolené vyfotí na pláži v bikinách, kam se její fotka může dostat a co s ní mohou někteří lidé udělat. Základním stavebním kamenem toho všeho je vzájemná důvěra a komunikace, ne jen nějaké zákazy, které mají u dětí často opačný účinek.

Možná je to poněkud kacířská myšlenka, ale může být pro pedofila sexuální obtěžování dětí na internetu vnímáno jako jakási kompenzace a uspokojení jeho potřeb, díky které nepůjde do ulic a skutečně nějaké dítě sexuálně zneužije?

Za kacířské bych to rozhodně neoznačil. Pokud by to skutečně fungovalo tak, že osobám s diagnostikovanou poruchou v sexuální oblasti by to pomohlo zvládat své choutky, dovedu si představit i léčebné programy na tomto základě postavené.

Jak by takováto nekonvenční terapie vypadala?

Pochopitelně ne tak, že pachatelům budeme dávat skutečné fotky dětí, ale lze vytvořit například velmi věrohodnou 3D virtuální simulaci. Je to nicméně složitá mezioborová a dosud neprobádaná záležitost. Na přípustnosti a konkrétních postupech by se museli shodnout především psychologové a psychiatři. V neposlední řadě by se muselo podle toho změnit i právo. Pořád by toto jednání mohlo být považováno za vytváření dětské pornografie, byť virtuální, ale musel by se zohlednit její terapeutický rozměr, který by vlastně ochránil reálné děti.

Je tedy pravděpodobné, že v budoucnu se s něčím podobným setkáme?

Problematická by byla při pokusu učinit z výše uvedeného řešení klinickou praxi hlavně skutečnost, že stejně jako by to pro někoho mohl být kompenzační mechanismus, který by mu zabránil přenést svou aktivitu do skutečného světa, pro jiného by to mohl být mechanismus startovací. Začali by na virtuálním dětském pornu a pak by se mohli posunout k tomu skutečnému i k reálným pedofilním útokům. Ale má určitě smysl zkusit tímto směrem jít a udělat nějakou klinickou studii na dobrovolném vzorku diagnostikovaných pacientů se sexuální poruchou. Nikdy se extrémům na obou stranách Gaussovy křivky nevyhneme, ale pokud průměr bude přinášet více užitku než škod a ne naopak, pak si myslím, že je to může být cesta.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud