„Rodina je základ.“ Ekonomka nastínila, jak by měl fungovat důchodový systém | info.cz

Články odjinud

„Rodina je základ.“ Ekonomka nastínila, jak by měl fungovat důchodový systém

„Základem fungujícího důchodového systému musí být rodina,“ říká ekonomka Hana Lipovská s tím, že stát má přebírat spoluodpovědnost jen v hraničních případech. Naspořit si na důchod je však dle ní v současných podmínkách v Česku takřka nemožné. 

Vypadá to, jako kdyby Andrej Babiš jednoznačně uplácel sobě nakloněné voličské skupiny (důchodce, státní zaměstnance). Jak dlouho mu to může ekonomicky vycházet? Můžou mu peníze „dojít“?

Především se nejedná o peníze Andreje Babiše a dokonce ani o peníze této vlády. Jsou to naše peníze, peníze českých daňových poplatníků. Nejsem si jistá, zda premiér skutečně „jednoznačně uplácí sobě nakloněné voličské skupiny“, resp. vidím zde korelaci, nikoli kauzalitu. Bezpochyby tato vláda zvyšuje starobní důchody i platy státních zaměstnanců, tyto dvě skupiny však primárně nepředstavovaly základní elektorát hnutí ANO 2011. Předseda vlády však umí dobře prodat plnění programu koaličního partnera a vlastně i komunistů, jejich voliče tak k sobě přitahuje.

Reálně se však penze příliš nezvyšují, neboť ceny spotřebního koše v mezidobí rostou také: mezi lety 2015–2019 sice průměrná penze vzrostla o necelých 17 %, nicméně spotřební koš českých důchodců zdražil zhruba o 7 % (ovšem zelenina a poštovní služby zdražily o třetinu, tabák nebo náklady na zdraví o 14 %, naopak telefonní služby zlevnily o 40 % a doprava seniorů o čtvrtinu). Podíl starobního důchodu k průměrné hrubé mzdě navíc klesl ze zhruba 48 % z doby konce Klausovy vlády na necelých 41 % v letošním roce.

„Vycházet“ či „procházet“ to může tak dlouho, dokud bude naše hospodářství solidně růst. Až se ekonomika zadrhne, pak podobný přístup povede k zadlužování a zhoršování ratingu České republiky. Druhá možnost, kterou bych jako národohospodář viděla velmi ráda, je v tuto chvíli nepříliš reálná: rychlý růst naší produktivity, tedy tak rychlé bohatnutí celého hospodářství, že konstantní podíl platů a důchodů bude v absolutních číslech mnohem větší než dnes. Abychom však mohli státním zaměstnancům a důchodcům dát větší kus koláče, musíme jej umět nejprve upéct. A to se pouhými sliby zatím ještě nikdy nepodařilo.

Jelikož volby jsou primárně o ekonomice a o tom, jak se nám daří, není pes zakopán v tom, že ze systému stále více lidí bere, než do něj přispívá? Ovšem hlasovací právo mají obě skupiny stejné. Což vede k převaze těch, co se – obrazně řečeno – vezou nad těmi, co tu káru táhnou, a k vítězství pouze krátkodobých řešení…

Máme dnes samozřejmě téměř 2,4 milionů důchodců, což představuje zhruba 29 % všech voličů – nicméně, přestože jsou dnes většinou ekonomicky neaktivní, svého času pracovali, na tvorbě národního důchodu se podíleli a volební právo jim přirozeně upřít nelze.

O právu volit a být volen lze uvažovat spíše u ekonomicky neaktivních, kteří se na chodu ekonomiky nikdy nepodíleli – z tohoto hlediska považuji za nepřípustné snižování aktivního volebního práva z 18 na 16 let. Naopak, dávalo by smysl posunout volební právo až na rok dokončení školy, což v případě většiny středoškoláků již není 18 let, nýbrž 19 let. Prodlužování vysokoškolských studií podle vzorce „3+1 – 2+1“ (tedy čtyřleté bakalářské a tříleté magisterské studium namísto standardního celkově pětiletého studia) pak vede k běžnému jevu šestadvacetiletých absolventů. Samozřejmě, někteří z nich během studia pracují, o většině z takových pak lze spíše říci, že během práce studují…

Takzvaná „stříbrná ekonomika“ však začíná být zásadní otázkou zejména v západní Evropě, kde senioři představují nejen významnou kupní sílu, ale především výraznou voličskou skupinu. Odpovědí na otázku krátkodobých a dlouhodobých řešení je větší soudržnost rodin: pokud se dospělé děti a vnoučata budou starat o své rodiče a prarodiče, budou se ti snažit volit tak, aby další generace měla přibližně stejnou nebo lepší životní úroveň. Pokud v rodinách mezigenerační solidarita nefunguje, starší voliči ji přirozeně ve volbách požadují po státu. Krátce řečeno: současné hospodářské a politické problémy jsou důsledkem stále se prohlubující krize rodiny.

Panuje vesměs shoda na tom, že důchodový systém potřebuje reformu. Ale žádná vláda nemá sílu (a často ani ochotu) dosáhnout jeho změny. Je naděje na jeho reformu nebo musí prostě zkolabovat, abychom si uvědomili, že to prostě tak dál nejde? A jak by měl vypadat takový odpovědný důchodový systém?

Základem fungujícího důchodového systému musí být nultý pilíř, tedy rodina, respektive nejbližší okolí člověka. Stát má přebírat spoluodpovědnost jen v hraničních případech. Problémy s důchodovým systémem řeší většina zemí našeho civilizačního okruhu, včetně států Latinské Ameriky. Ideální systém samozřejmě neexistuje, každý je spojen s problémy a riziky, nicméně základní teze je zřejmá: stáří není pojistná událost. Bohužel, dvě třetiny zaměstnanců nedosáhnou na průměrnou hrubou mzdu, spořit z nízkého příjmu na důchod je obtížné, ne-li nemožné. Pokud si budete spořit od 30 do 65 let na důchod tisíc korun měsíčně, pak při úrokové sazbě 2 % a 15% míře zdanění budete mít naspořeno necelých 380 tisíc korun – ovšem v době, kdy jejich kupní síla bude vlivem inflace výrazně nižší než dnes. Milion korun, doporučovaný dnešními finančními poradci, by za stejných podmínek bylo možné naspořit jen při měsíčním vkladu tří tisíc korun – povídejte to však prodavačce – matce samoživitelce – nebo učiteli s hypotékou.

Více si přečtěte na webu Konzervativnínoviny.cz.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud