Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Slovákům utekl před nosem obávaný boss mafie. Zláká ho Česko? Kriminální esa tu čile podnikala

Slovákům utekl před nosem obávaný boss mafie. Zláká ho Česko? Kriminální esa tu čile podnikala

Kápo východoslovenské mafie Robert Okoličány unikl minulý týden před doživotním trestem a doslova policii před očima do zahraničí. Jeho kousek připomíná temné kapitoly a výsostné místo, které má u slovenských mafiánů blízká Praha, potažmo Česká republika. Jiní slovenští mafiáni tu totiž nerušeně podnikají nebo léta podnikali. Ke čtvrtstoletí odsouzený obávaný zabiják Dlouhý Laco například působil ve firmě se synem někdejšího náčelníka Státní bezpečnosti Alojze Lorence.

Doživotí. Tak zněl výrok slovenského Nejvyššího soudu, který Róberta Okoličányho poslal před týdnem do vězení. Mafián se vynesení rozsudku nezúčastnil. Překvapivé je, že i když soudy řešily jeho věc od roku 2007, byl kápo jednoho z nejobávanějších gangů na Slovensku v průběhu soudního řízení na svobodě. Soud po vynesení rozsudku uložil policii, aby odsouzeného eskortovala do vězení. Jenže Okoličány nebyl k sehnání. Byl sice ve stejný den viděn na východním Slovensku, ale stihl záhadně zmizet do zahraničí. Za hranice, konkrétně na západ přes řeku Moravu, se v minulosti uchýlilo hned několik slovenských mafiánů.

Dlouhý Laco v Kutné Hoře

Ve vězení má strávit 25 let, na svědomí má mimo jiné vraždu bratrance šéfa slovenské politické strany Most–Híd Bély Bugára. Jmenuje se Ladislav Bališ. V podsvětí je ale známý spíše pod přezdívkou Dlouhý Laco. Tibora Bugára s kumpány uškrtil v roce 1999 řetězem na známých Slunečných jezerech nedaleko Bratislavy. Tělo se našlo až v roce 2015.

To už řadu let Bališ působil jako společník a vlastník čtyřicetiprocentního podílu ve společnosti s ručením omezeným s názvem LB Promotion v Kutné Hoře. Vlastníkem třicetiprocentního podílu v této společnosti je jistý Vladimír Lorenc – syn někdejšího náčelníka Státní bezpečnosti - generála Alojze Lorence.

Bališova a Lorencova česká LB Promotion má v portfoliu činností uveden velkoobchod, reklamní činnost, marketing, realitní činnost nebo pořádání kulturních akcí.

Ve firmě s podobným názvem LB Project Investments se spolu Bališ a Lorenc mimochodem potkali i na Slovensku. Spolu byli také ve společnosti RV Boatbuilders zabývající se stavbou a pronájmem lodí.

Když se slovenští novináři v roce 2014 zajímali o společné obchodní aktivity Vladimíra Lorence a Dlouhého Laca, na které narazili v tamním obchodním rejstříku, zeptali se na to mimo jiné Lorencova otce Alojze. „Je dospělý a samostatný člověk. Nevidím důvod, abych rozebíral jeho minulé aktivity a ani o nich hodně nevím,“ řekl Lorenc deníku SME v roce 2014.

Slovenským novinářům tehdy uniklo propojení Bališe s Lorencem v ČR. Společnost LB Promotion v Kutné Hoře je spojuje už od roku 2008. Bališ zmíněný čtyřicetiprocentní podíl vlastní dle obchodního rejstříku nehledě na své odsouzení i dnes.

25 let za mřížemi. Jak na to?

Za co Bališ alias Dlouhý Laco onen zmiňovaný pětadvacetiletý trest dostal? Například za založení zločinecké skupiny, takzvaných Sýkorovců, kde nějaký čas působil jako jeden z bossů. Nebo za útok na bar v Bratislavě, který zamaskovaní Sýkorovci zdevastovali železnými tyčemi v roce 2007. O dva měsíce později nechal Bališ zmíněný podnik podpálit.

V únoru 2011 se pak Bališ a další Sýkorovci rozhodli, že zabijí jednoho z členů své skupiny – Martina Hrabárika s přezdívkou Řízek. Vykonavatele vraždy se ovšem podařilo ještě před jejím uskutečněním zadržet.

Vloni se pak Bališ u soudu přiznal k vraždě Tibora Bugára, v úvodu článku jmenovaného bratrance předního slovenského politika. S prokurátorem Bališ uzavřel dohodu o vině a trestu a soud pak od jeho potrestání ustoupil, protože už pyká za jiné zločiny. Obávaný mafián už nějakou dobu spolupracuje se slovenskou policií.


 Sýkorovci pohledem slovenských novinářů:

Sýkora svůj organizační talent dokázal i tím, že osobně dohodl spolupráci nejsilnějších mafiánských skupin na celém Slovensku.

Na sklonku svého 33 let trvajícího života se údajně rád chlubil, že už má miliardový majetek, pokukoval po privatizaci banky nebo velkého výrobního podniku. Nejbližším parťákům říkal, že zvažuje vstup do politiky a taktovku nad nelegálními aktivitami přenechá Lališovi alias Kýblovi.

Tento plán nabourala Sýkorova smrt. Navzdory tomu jeho gang narostl do obludných rozměrů. Málokdo v kriminálním prostředí věří, že aktivity Sýkorovců v 90. letech mohly tak růst bez vědomí a tichého souhlasu tajné služby.“

ZDROJ: Aktuality.sk >>>


Kýbl alias Gestapák v Brně

Z podílu na vraždě bratrance Bély Bugára je léta podezříván i další ze Sýkorovců Robert Lališ. V podsvětí přezdívaný Kýbl, Malý či Gestapák. Přezdívky získal i kvůli svému menší tělesné výšce.

Lališ byl na sklonku devadesátých let spoluvlastníkem brněnské společnosti Interholding. I potom, co své angažmá ve firmě jako vlastník ukončil, měl k regionu úzký vztah.

Robert Lališ je považován za šéfa skupiny Sýkorovců, kterým se stal po smrti bosse bossů této mafie Miroslava Sýkory. Ten byl v únoru 1997 zastřelen. Léta unikajícího nástupce bosse Sýkorovců Lališe alias Kýbla zatkli na konci října 2015 němečtí policisté v Kolíně nad Rýnem. Při jeho zatčení se znovu dostal na povrch jeho blízký vztah k Brnu a okolí. Policisté ho „sebrali“, když nastupoval do auta s poznávací značkou vydanou pro vůz jedné firmy v Brně. Lališ měl při zatčení falešné doklady a podle informací slovenských médií se zřejmě celou dobu ukrýval v České republice. Do Německa zamířil poté, co byl zatčen jeho kumpán Martin Bihári.

Bihári, přezdívaný Rus, je další člen obávaného zabijáckého komanda. „V roce 2010 jsem byl s partou fotbalistů v Egyptě, když mi Lališ přes telefon určený pouze pro naši vzájemnou komunikaci oznámil, že budu zatčen. Sedl jsem na nejbližší letadlo do Stuttgartu. Tam za mnou Lališ poslal řidiče, který mě převezl do Česka a následující roky mi každý měsíc donesl patnáct set eur. Lališ mi zajistil i nový občanský průkaz,“ vypověděl před časem u slovenského soudu. Biháriho jízda skončila v říjnu 2015, kdy ho zatkli ve vesnici Suchohrdly u Znojma. Na útěku byl od roku 2010 a před zatčením žil rodinným životem s přítelkyní a malým dítětem.

480p 360p 240p
Zadržení Bihariho v archivní reportáži

Lališovy triky

Na útěku byl delší dobu i boss Lališ. Podle slovenských médií používal doslova zpravodajské metody, jak při kontaktech s lidmi, tak při logistice svého ukrývání. Měl vícero míst, kde se zdržoval, pohyboval se v Česku, v Rakousku a v Německu.

Lališ alias Kýbl je v příběhu klíčovou figurou. Je podezřelý ze založení celé zločinecké skupiny, z vražd a jejich organizování, nedovoleného ozbrojování nebo obecného ohrožení. Vloni v listopadu byl specializovaným trestním soudem v Banské Bystrici už potřetí odsouzen k doživotí v kauze vražd z let 1998 a 1999. Stejný verdikt mu v této kauze vyměřily soudy už v roce 2016 a v dubnu 2017.

Robert LališRobert Lališautor: Cas.sk

Podobně u soudu dopadl i „Rus“ Bihári. Vinu přiznal a odsedět si má 23 let.

Alojze Kromku, přezdívaného Lojza Čistič, soud sice uznal vinným, ale od uložení trestu upustil, neboť si už doživotí odpykává.

Doživotí pak opět dostali i komplicové Ivan Cupper (zvaný Vincek) a Jozef Roháč (Potkan alias Čepice). Rozsudky nejsou pravomocné, protože někteří obžalovaní se odvolali.

Potkan vulgo Čepice

Jozef Roháč – zabiják a strůjce bombových útoků – za svůj exil zvolil Prahu. Policie tu na něj narazila náhodou. V noci 26. října 2008 překvapil hlídku pražských strážníků modrý Renault Megane, který se řítil v protisměru jednou ze staroměstských uliček. Strážníci ho zastavili. Za volantem seděl slovensky hovořící holohlavý muž. Prokázal se doklady na jméno Milana Luptáka, narozeného v Šaĺe v roce 1963. A byl z něj cítit alkohol.

Šofér tvrdil, že měl dvě piva a snažil se hlídku uplatit. Strážníky mimo jiné zarazilo, že nemá brýle, jako je tomu na občance, a po chvíli zavolali policii. Ta odhalila, že skutečný Milan Lupták je za mřížemi a detektivové pak z databáze zjistili, že se zadržený řidič podobá hledanému slovenskému mafiánovi. Přivolaný slovenský styčný důstojník potvrdil, že strážníci náhodou narazili na jednoho z nejnebezpečnějších slovenských zločinců Jozefa Řezáče – Potkana alias Čepici. Potkana proto, že byl znám uměním přežití. Čepice pak proto, že po úbytku vlasů pokrývku hlavy téměř nikdy nesundával.

Roháč je podezřelý mimo jiné z toho, že v Budapešti umístil pod auto maďarského občana 3,5 kilogramu plastické výbušniny, která ale neexplodovala. Další útoky se už povedly. Maďarská policie Řezáče podezřívá z účasti na bombových útocích v metropoli, mimo jiné z atentátu na podnikatele Tamáse Borose v roce 1998, při kterém přišli o život další tři lidé. Řezáčovi se přičítá minimálně deset vražd, včetně podílnictví na vraždě někdejšího policisty Róberta Remiáše, známého z kauzy únosu syna slovenského prezidenta Michala Kováče.

Stověžatá a Miky Černák

„Mafie byla, je a bude. Mění se jen lidé, taktika a metody. Tak jako mafie potřebuje politiky, tak někteří politici potřebují mafii. Dnešní mafie je sofistikovanější a snaží se eliminovat násilí, neboť jen tak se může věnovat ekonomickým aktivitám a dlouhodobě fungovat,“ prohlásil před lety asi nejznámější kápo slovenské mafie Mikuláš alias Miky Černák.

Odsouzený mafiánský šéf Černák se dostal pro mnohé překvapivě v listopadu roce 2002 z vězení na svobodu, prý za dobré chování. Slovenské podsvětí jeho příchod na svobodu oslavilo provokační jízdou luxusních limuzín kolem budovy věznice. Krátce na to, v únoru 2003 Černák vstoupil jako společník v Praze do firmy Proton - K + K s.r.o. Jeho partnery v byznysu jsou Ukrajinci.

Necelé dva měsíce po vstupu do společnosti byl ale šéf slovenského podsvětí v Praze znovu zatčen. Slovenský Nejvyšší soud totiž 19. března 2003 změnil rozhodnutí krajského soudu v Trenčíně o jeho podmíněném propuštění z vězení a Černák si měl odsedět zbytek svého osmiletého trestu za vydírání. V té době měl být dva týdny na útěku. Mikyho zatkli policisté po několikadenní operaci na parkovišti benzinové čerpací stanice v Praze-východ Klíčanech. Během rychlého zásahu nekladl překvapený mafián žádný odpor. Čeští policisté už tehdy věděli, že se Černák pohybuje na území republiky a je napojený na ruskojazyčný organizovaný zločin.

Černák byl elitním představitelem slovenské mafie. Jeho aktivity vyvolávaly hrůzu především na středním Slovensku, kde působila jeho soukromá bezpečnostní služba. Bylo veřejným tajemstvím, že od místních podnikatelů vybíral výpalné „za ochranu“.

Původně Miky čelil obvinění z vraždy polského podnikatele Grzegorze Szymanka, za to ho soud odsoudil k patnácti letům vězení. U Nejvyššího soudu však korunní svědek několikrát změnil výpověď a další ze svědků byl v průběhu procesu zavražděn. Nakonec byl Černák shledán vinným pouze ve věci vydírání a dostal osm a půl roku.

Mikuláš Miky Černák

Po zatčení v Praze dostal Mikuláš Černák za šest vražd doživotí. Výjimečný trest žádala pro drsného chlapíka, označovaného dříve za nejsilnější postavu slovenského podsvětí, prokuratura. Podle ní Černák zavraždil nejen údajného policejního informátora Jozefa Filipa, ale i bývalého policistu Gustáva Slivenského, kterému byla dokonce uříznuta hlava. Dále pak údajné členy podsvětí Jozefa Štefana, Pavla Lenharta, Milana Sipose a Emila Potásche. Z vězení si měl prý také objednat vraždu nepohodlného svědka Mariána Karcela. Během procesu Černák všechna obvinění popíral, na závěr se ale k jedné vraždě přiznal.

Podíl ve společnosti Proton - K + K drží podle internetové verze českého obchodního rejstříku Miky nebo Miťo Černák, dodnes. Mnoho bossů slovenského podsvětí mezitím zemřelo, v nejednom případě je popravila jejich konkurence. Černák je živý možná i proto, že nejhorší období přečkal ve vězení a krátký čas v Praze. Vzhledem k jazykové příbuznosti, blízkosti a znalosti prostředí není vyloučeno, že se za nějaký čas objeví v České republice i čerstvě uprchnuvší boss východoslovenské mafie Robert Okoličány.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1