Ukradené děti, díl 5. Domov u mámy i u táty není problém, rodiče jen soudí podle sebe, říká expert | info.cz

Články odjinud

Ukradené děti, díl 5. Domov u mámy i u táty není problém, rodiče jen soudí podle sebe, říká expert

Dětský psycholog Václav Mertin působí na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy jako pedagog a vedoucí Oddělení pedagogické psychologie a psychologie pro učitele. Krom toho má vlastní poradenskou praxi a patří mezi sympatizanty tzv. Cochemského modelu, který klade důraz na usilování o rodičovskou dohodu o uspořádání péče o dítě po rozvodu. V rámci cyklu INFO.CZ Ukradené děti jsme si povídali o tom, jak ze své zkušenosti hodnotí důsledky konfliktních rozvodů a absence jednoho rodiče při výchově na duši a prožívání dítěte, i o tom, že pro děti je drahý mobil stále ještě méně významný, než kvalitní zázemí.

Existuje podle vás vůbec něco jako „ideální rozvod“, zejména z hlediska dítěte? Ptám se samozřejmě s vědomím, že jde o vypjatou a náročnou situaci pro všechny zúčastněné.

Emoce jsou v průběhu rozvodu zpravidla vyhrocené; já lidsky chápu i rodiče, kteří spolu nechtějí sedět v jedné místnosti. Je v nich nastřádaná minulost, kdy si třeba ublížili, řeší majetek, o leccos se handrkují. Takže první podmínka je, aby rodiče oddělili jiné spory nebo frustrace a uvědomili si, že spolu mají děti, o které musí pečovat a starat se, dokud je potřeba.

Druhá podmínka je, aby úprava styku s dětmi proběhla co nejrychleji. To je často problém a mnohdy to nebývá chyba rodičů. Do sporu vstupují advokáti, soudní znalci, kteří mají lhůtu 60 dnů a můžou soudu napsat, že se necítí kompetentní.

V praxi se pak setkávám i s případy, že například matka podá předběžné opatření, kterým chce zabránit styku dítěte s otcem, a může uběhnout i rok, než se věc projedná. Pro dítě je taková situace šílená, pro čtyřleté dítě je to čtvrtina jeho dosavadního života. A může se pak snadno stát, že po tom roce už nebude k tátovi chtít. Přitom táta se předtím k dítěti choval úplně přijatelně.

Na tyto extrémní případy bych se ráda zaměřila. Jaké důsledky může mít podobná negace druhého rodiče pro dítě?

Důsledky můžou být hrozné. Pokud o sobě rodiče mluví alespoň neutrálně, dítě je jistější, má totiž zpravidla rádo oba. Pokud ale dítě pochopí, že by například pochvala otce znamenala pro matku smutek nebo impuls ke kritickým poznámkám, učí se mlčet, nic neříkat, nebo ještě samo utrousí, že to u toho táty „nebylo ono“. A vždycky není něco perfektní, i kdyby to byly jen studené knedlíky.

Kdo je Václav Mertin
Václav Mertin (1951) působí na katedře psychologie na UK-FF. Je autorem mnoha publikací na téma dětí a vzdělávacího procesu. Stál u zrodu projektu smluv škol s rodiči, které vycházejí z nedílné odpovědnosti obou stran za to, jak se žák chová, vyvíjí, a plní své povinnosti, je zastáncem výchovy bez trestání dítěte. Ve rámci své poradenské praxe vychází při práci s dětmi rozvedených rodičů a rozvádějícími se rodiči z principů Cochemského modelu, kladoucího důraz na zájem dítěte, jímž se rozumí stálý kontakt s oběma rodiči. Se stejným cílem spolupracuje i s Odborem sociálně-právní ochrany dítěte.

Bohužel se tím děti učí jednat nepřímo, trochu švindlovat, a hlavně je to trápí. Jsou u táty nebo mámy rády, žádný problém vlastně není, ten spočívá v druhém rodiči, před kterým se děti bojí otevřeně mluvit.

Ovlivňuje to tedy vzorec jejich chování…

Nesporně to ovlivňuje jejich reakce na nejrůznější podobné situace. Děti mají pak obdobné tendence ve škole, později na pracovišti, neomezí se to jen na maminku a na tatínka.

Zmínil jste možnost odcizení dítěte a toho rodiče, který se s dítětem nevídá. Někdy je to spojeno i s tím, že se jeden z rodičů s dítětem přestěhuje, brání styku, rodič se musí domáhat setkání s dítětem i prostřednictvím policie... Není lepší v takových situacích rezignovat?

To jsou jistě krajní situace a leckterý rodič by se asi rozmyslel, jestli „rvát“ dítě z náruče s pomocí policie. Pojďme ale od začátku – právně jsem laik, myslím ale, že inspirativní je v tom například americká judikatura.

Pokud se stane, že se některý rodič snaží – třeba přestěhováním – druhého fakticky od péče o dítě „odříznout“, měl by soud dítě svěřit tomu, co setrval na původním místě. Soud by měl totiž reflektovat i to, kde bylo dítě zvyklé. Bohužel v situacích, kdy se jeden rodič s dítětem přestěhuje, ten druhý sám často nemá moc velkou šanci a musejí mu pomoct příslušné orgány.

Jsou ale případy, kdy před soudním projednáním uběhne tolik času, že soud nakonec argumentuje právě tím, že si dítě už zvyklo na novém místě.

To je pak velký průšvih. Dnes už je snad překonaná představa o „hlasu krve“, kdy se rodič s dítětem dlouhou dobu nevidí a to se mu pak po roce spontánně vrhne do náruče. Znovu navíc platí, že dětem se čas počítá jinak, mají za se sebou relativně mnohem kratší osobní historii.

Dítě musí mít s rodičem zážitky, musí s ním být, vídat se s ním pravidelně, jinak to nefunguje. Nechci to tvrdit absolutně, protože vztah může někdy fungovat i po delší prodlevě. Pravděpodobnost je ale mnohem menší.

Zase jsme u rychlosti, s jakou je třeba úpravu péče o dítě řešit. Proto může mít tak zásadní přínos Cochemský model, jehož součástí je to, že soudní projednání věci má být nařízeno do tří týdnů. Což je důležité nejen kvůli dítěti, ale taky pro oba rodiče. V praxi se setkávám s tím, že s postupujícím časem roste i frustrace bývalých partnerů a klesá jejich ochota se domluvit.

Když se vrátím k dilematu, před nímž někdy rodiče připravení o kontakt s dítětem stojí – zda tedy setkávání s dítětem vymáhat všemi legálními prostředky, anebo zda raději ustoupit a „nebojovat“…

Ti, co bojují, upadnou dříve či později do zoufalství anebo do agrese. Zažívají bezprostředněji než kdo jiný, jak leckdy systém funguje liknavě, zdlouhavě. U soudu pak můžou působit jako kverulanti, nevychovanci, ale vlastně jsou především zoufalí a bezradní. Nevědí, co mají dělat.

Ta situace je strašně náročná, většinou ji nevyhrají, ale rezignovat by asi neměli. Jde jednak o jejich vlastní pocit, že se na to „vykašlali“, jednak i o to, že dítě vyroste a bude se ptát – táto, anebo mámo, ty ses vůbec nesnažil?

Lze vůbec říct, která z těch špatných variant – absence kontaktu s dítětem, nebo domáhání se kontaktu, které provázejí vyhrocené „scény“ – dítě méně poznamená, méně je traumatizuje?

Samozřejmě je žádoucí vyvarovat se dramatických scén. Otec, anebo obecně ten rodič, který o kontakt s dítětem usiluje, by měl pochopitelně volit výhradně legální nástroje. Dítě, alespoň ze začátku, má rádo oba rodiče a eskalované spory, kterým je přítomné, mu rozhodně neprospějí. Ta situace je někdy skoro neřešitelná, což má koneckonců i jiné praktické souvislosti, finanční a logistické například.

Myslíte asi náklady spojené s cestami za dítětem.

Ano, pokud se rodič s dítětem přestěhuje a druhý se snaží vztah s dítětem udržet, leze to zkrátka do peněz. I kdyby chtěl s dítětem strávit jen jeden prodloužený víkend měsíčně, znamená to čtyři cesty, a to nepočítám náklady na advokáty, soudní poplatky a podobně.

Tátové tomu leckdy podřídí svou práci, snaží se zůstat s dítětem v kontaktu. Zažil jsem, že si otec v tom novém městě pronajal byt, ale to si samozřejmě nemůže dovolit každý. Je to otázka priorit, leckteří ale jedou nadoraz, řeknou si, že dítě jim za to stojí. Jsou to ale špatně řešitelné situace.

Co role orgánu sociálněprávní ochrany dítěte, který má v systému zastupovat a hájit právě zájmy dítěte? Nakolik je podle vaší zkušenosti OSPOD vnímavý k citovým zájmům dítěte a nakolik reflektuje spíš materiální podmínky rodiče nebo rodičů?

Nemůžu úplně vyloučit, že ten tradičnější pohled ještě někde přežívá, dnes už by ale nemělo být ani právně možné, aby dítě bylo odebráno například mamince proto, že je chudá a „čistá, leč záplatovaná“, anebo proto, že má rodič doma trochu binec. Naše katedra s konkrétním OSPODem spolupracuje, docházím tam jako psycholog, a můžu říct, že materiální důvody kritériem pro zpochybňování rodičovské role v rámci tohoto konkrétního OSPODu nejsou. Sociální pracovnice myslí na to, jak se dítě cítí, zohledňují maximálně klima, atmosféru v domácnosti. Nemůžu zobecňovat, taky jsem slyšel historky o sociálních pracovnicích, které pořád ještě sledují, jestli má rodič doma utřený prach. Věřím ale, že jako se změnilo uvažování státu, mění se i myšlení lidí a praxe v této oblasti – a za ty, se kterými spolupracujeme, můžu dát ruku do ohně.

Jako psycholog se tedy s primátem citového zázemí ztotožňujete…

I materiální podmínky jsou samozřejmě pro děti významné, mít značkové džíny nebo mobil, jaký mají spolužáci, tenhle tlak tu je. Nedomnívám se ale, že děti měří štěstí nebo spokojenost skrze to, kdo má doma nejúžasnější auto. Klíčové pro ně je, aby mohly být s rodiči – anebo alespoň s jedním z nich.

Co se v dítěti odehrává ve chvíli, kdy do jeho okruhu vstoupí další lidé-noví partneři rodičů? Jak by si to měli dospělí uspořádat?

Často dokonce přijdou nejen partneři, ale i další děti a další příbuzní. Všelijak se to promíchává a proměňuje a pro dítě to samozřejmě náročné je, těžké je to ostatně pro všechny.

Jsou ale partneři, ať už muži nebo ženy, kteří dokážou s takto „nově získanými“ dětmi jednat šikovně a trochu si je předcházet, což je asi v takových situacích na místě. Pochopitelně to neznamená, že by měli suplovat biologického rodiče, nebo si na něj „hrát“. Leckdy to může fungovat úplně bezvadně. Je to opět zcela individuální, co je ale důležité každopádně, je netlačit na pilu v tom smyslu, aby se vztah vytvořil hned. A pochopitelně neútočit na druhého, nepřítomného, biologického rodiče.

Jaký je obvyklý scénář u dětí, které byly „odříznuty“ od jednoho z rodičů a dosáhly dospělého věku? Stává se, že se obrátí proti rodiči, který je odřízl? Nebo se naopak nesblíží už nikdy s rodičem, od kterého byly izolovány?

Stává se obojí. Nedávno jsem tu měl čtrnáctiletého chlapce, který byl svěřen do péče matky a s tátou se prakticky nevídal. Dospěl k závěru, že jej maminka, sice dost šikovně, ale manipuluje proti otci, tak od ní odešel a je u táty. Stává se ale i to, že dítě přijme argumentaci toho rodiče, se kterým tráví víc času, prostě jen proto, že s ním je. Teprve až později mu může dojít, že to tenkrát mohlo být úplně jinak, jenže to už je obvykle pozdě. Navíc všechno probíhá v nějakém procesu a stejně jako rezignuje dítě, rezignuje někdy i ten „zavržený“ rodič, protože jednoduše není možné se trápit třeba deset let v kuse.

Matka má pro dítě jednoznačně nezastupitelnou roli. Chápete mateřskou roli jako posvátnou? Plyne z toho i to, že „dítě patří k matce“?

Matka rozhodně nezastupitelná je a její role je možná i posvátná. Alespoň po určitou dobu, dejme tomu během prvního roku dítěte. Neznamená to samozřejmě, že by tam neměl otec figurovat. S tím, jak dítě roste a rozšiřuje svůj repertoár vjemů a potřeb, získává i druhá rodičovská osoba zásadní význam. Čím dřív se začne otec do péče zapojovat, tím přirozenější pro dítě bude s ním chtít trávit stejné množství času. Já podporuji otce v tom, aby si vytvářeli vztah k dítěti co nejdřív, i přes případné obavy, že nebudou u miminek stejně šikovní jako matka. Třeba i já sám, kdybych to mohl jako otec a dnes už i dědeček znovu absolvovat, určitě bych se do toho zapojil ještě o něco víc.

A co říkáte na střídavou péči?

Nemám na ni žádný originální pohled. Rodiče se rozejdou, což je pro dítě jednoznačně špatné. A teď mají hledat tu nejméně škodlivou variantu porozvodové péče. Hezké by bylo, kdyby mohli realizovat tu tzv. společnou, ta je ale pro naprostou většinu rozvedených rodičů nepřijatelná. V západních státech je první variantou právě střídavá péče. Jiné způsoby se mají hledat až ve chvíli, kdy ji neumožňují nějaké zásadní překážky, třeba že je jeden z rodičů alkoholik. Z hlediska dítěte, které má právo na oba rodiče, mi střídavá péče připadá jako první varianta, o které by se mělo uvažovat. I ona s sebou samozřejmě nese různé obtíže, jako je neustálé přesouvání a podobně. Ty jsou ale pořád mnohem lepší než varianta, že bude dítě vídat jednoho rodiče jednou za 14 dní. Dospělí si do toho často projektují sami sebe a říkají „já bych nemohl žít na dvou místech“. Děti to ovšem mají v hlavě srovnané trochu jinak. Pokud se rodiče domluví a nedělají si naschvály, dítě to zvládá. Nikde není řečeno, že by nemohlo mít rádo obě svá místa.

Co může vlastně po rozvodu člověk nejlepšího udělat?

Neřeknu nic originálního: když se rozejdete, rozejdete se jako manželé, nikoli jako rodiče. Když si tohle dospělý jedinec skutečně uvědomí, zvyšuje to šanci, že se bude chovat korektněji i vůči druhému.

Článek je součástí cyklu s názvem Ukradené děti, který skrze trojici příběhů a rozhovory mapuje situaci českých otců při boji o dítě během partnerské krize. Další díly budou vycházet na INFO.CZ denně.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud